Longfellow Deeds vede poklidný život majitele pizzerie v zapadlém městečku, kde ve volném čase píše bizarní básničky na přání. Pak ale jeho dávno ztracený příbuzný zemře na Everestu a ukáže se, že hrdina zdědí 40 miliard dolarů a podíl v obřím mediálním impériu. Přesun do New Yorku znamená konfrontaci se světem právníků, korporátních supů a bulvárních novinářů, přičemž reportérka Babe (Winona Ryder) se k němu vetře pod falešnou identitou. Zatímco ostatní v něm vidí snadno manipulovatelného vidláka, Deeds si svou odzbrojující naivitou postupně podmaňuje všechny kolem.
Právě tady Adam Sandler nachází jeden ze svých oblíbených archetypů: dobráckého troubu, který vypadá, že do společnosti dospělých lidí omylem zabloudil, ale nakonec je paradoxně tím nejrozumnějším člověkem v místnosti. Jeho vulgární a dětsky ujetá komika tu navíc opepřuje idealistickou tradici Franka Capry – Sandler totiž přebírá roli Garyho Coopera z oscarové klasiky Úžasná událost (1936), jen ji překládá do svého vlastního jazyka. Výsledkem je poněkud bizarní remake, v němž caprovský lidový hrdina pomyslně trpí schizofrenií a řešením krizových společenských situací může být stejně dobře upřímné gesto jako kopanec do rozkroku.

Sandler roku 2008 po pokračujícím úspěchu neváhal opustit civilní podobu svého filmového hrdiny a stvořil Zohana – izraelského supervojáka, který dokáže jednou rukou zlikvidovat teroristickou buňku, přeskočit půl ulice a zároveň má slabost pro účesy ve stylu osmdesátých let. Po letech boje s palestinskými protivníky fingovaně zemře, uteče do New Yorku a začne si plnit životní sen: stát se kadeřníkem. Práci nakonec najde v palestinském salonu Dalii (Emmanuelle Chriqui), kde se z bývalého agenta Mossadu stane vlasový mág a místní sexuální atrakce. Film přitom konflikt mezi Izraelci a Palestinci používá jako záminku k sérii absurdních gagů, v nichž se hummus, reálie newyorského předměstí a Zohanovy nadlidské schopnosti míchají do jednoho velkého komediálního mišmaše.
Zohan je zároveň jedním z nejradikálnějších příkladů Sandlerovy oblíbené metody: vzít jediný komický nápad a vyhnat ho do úplného absurdna. V tomhle případě se jeho man-child persona z Billyho Madisona nebo Happyho Gilmora mění v groteskního superhrdinu, který jako by vypadl z absurdního světa Sachy Barona Cohena – ostatně doboví kritici jeho podobnost s Boratem či Ali G přímo zmiňovali. Přestože Zohan nikdy nedosáhl kultovního statusu jeho největších hitů, právě jeho bezostyšná přepálenost z něj postupem času udělala jednu z těch sandlerovek, které se nejlépe pamatují nikoli kvůli příběhu, ale už zásluhou ikonické stylizace a energie Stillerova Zoolandera.

Sandler se nejprve proslavil v show Saturday Night Live, kde si od roku 1990 vybudoval výraznou pozici, ale v polovině 90. let byl spolu s Chrisem Farleym ze show vyhozen. Bez okolků tak dle vlastního námětu natočil příběh Billyho Madisona – rozmazleného, bezmála třicetiletého dědice hotelového impéria, jenž celý život proflákal povalováním, večírky a vymýšlením nejrůznějších hloupostí. Když jeho otec usoudí, že takovému idiotovi firmu nepředá, dostane Billy poslední šanci: musí znovu projít všech dvanáct ročníků základní a střední školy. Zatímco jeho protivník Eric Gordon (Bradley Whitford) čeká, až selže, Sandlerův hrdina postupně zjišťuje, že ačkoli mentálně je pořád někde na školním výletě, dokáže být mezi dětmi překvapivě kompetentní.
Právě tady se zrodil sandlerovský hrdina, který pak na několik let ovládl jeho filmografii: dospělý muž s dětskou bezprostředností, výbušnou povahou a naprostým nezájmem o společenské konvence, který se nějak musí probojovat světem dospělých. Billy Madison je proto nejen Sandlerovým prvním skutečným filmovým hitem, ale také základním stavebním kamenem jeho komediální persony. Z dnešního pohledu je fascinující, jak málo mu stačilo: pár idiotských hlášek, Darren McGavin v roli trpícího otce, hostující Steve Buscemi a pažoutovská odysea, kdy člověk může napravit svou životní nezralost jednoduše tím, že si znovu sedne do první třídy. Film byl tehdy kritiky vesměs odmítnut, postupně si však vybudoval kultovní pověst a stal se jedním z nejdůležitějších titulů Sandlerovy kariéry.

Rok 2002 byl důležitým mezníkem a přesvědčili jsme se, že Sandlerův herecký typ nebyl sám o sobě omezením – šlo o to, co s ním který režisér udělal. Paul Thomas Anderson mu ve filmu Opilí láskou svěřil Barryho Egana, nesmělého a osamělého prodejce koupelnového vybavení, který se potýká s prudkými výbuchy vzteku a jehož život rozhodí milostný vztah i vyděračský telefonát. Anderson film napsal přímo pro Sandlera a jeho obvyklé rysy přetavil do mnohem citlivějšího, byť stále trochu sandlerovského charakteru.
Pak ale přišel klasičtější komediální zářez, který terapeuticky slouží rovnou k potlačování vzteku – jenže v docela obrácené a extrémní metodě. Sandler hraje v Kursu sebeovládání Davea Buznika, tichého a nekonfliktního zaměstnance, kterému po bizarním incidentu v letadle soud nařídí terapii zvládání vzteku. Jenže terapeut Buddy Rydell v podání Jacka Nicholsona je ten typ člověka, který by podobnou léčbu potřeboval jako sůl, a místo pomoci začne Daveovi systematicky rozvracet život. Sandler tu znovu těží ze svého oblíbeného rozporu mezi uťápnutým dobrákem a náhlými výbuchy agrese, jen tentokrát dostává protihráče, který je ještě větší magor než on.

Po neobvyklém setkání s Andersonem se tak Kurs sebeovládání vrací k tomu, co Sandlerovi fungovalo nejlépe v mainstreamových komediích: obyčejný chlapík zahnaný okolnostmi do kouta, odkud začne vylézat jeho vnitřní idiot. Rozdíl je nicméně zásadní. Zatímco Anderson jeho výbušnost využil k portrétu osamělého a citlivého člověka, Peter Segal ji obalil klasickou hollywoodskou buddy komedií a postavil vedle něj legendárního Jacka Nicholsona – rovněž herce pověstného svou filmovou vyšinutostí. Výsledkem je jeden z nejtypičtějších Sandlerových filmů první poloviny tisíciletí – možná ne jeho nejodvážnější, zato velmi přesná ukázka toho, proč tehdy jeho komediální persona fungovala.
Sandler jako herec nepochybně dospíval a zvládal vést i takové filmy jako Španglicky snadno a rychle a především Volání o pomoc, ale i spolupráce s věhlasnými oscarovými autory mohla kdykoli vyústit v charakteristickou ujetou zábavu. Poměrně kontroverzní Když si Chuck bral Larryho je typickým příkladem. Scénář psali také Alexander Payne a Jim Taylor, tedy dvojice stojící za filmy Kdo s koho, O Schmidtovi a Bokovka, avšak výsledkem není žádná satirická perla, nýbrž relativně bezpečná sandlerovka, která v roce 2007 vydělala celosvětově přes 187 milionů dolarů a v amerických kinech odstartovala na prvním místě.
Herec spojuje pubertální humor s tradičním poselstvím o přátelství a toleranci v úloze newyorského hasiče Chucka, nenapravitelného sukničkáře, jenž se svým kolegou Larrym (Kevin James) předstírá homosexuální vztah. Larry je vdovec a potřebuje zajistit, aby jeho děti dostaly peníze z životní pojistky, jenže zákony mu to za daných okolností neumožňují. Řešením se proto stane svatba s nejlepším kamarádem. Plán vypadá jednoduše, dokud si dvojice nezačne hrát na zamilovaný pár před úředníky, sousedy i celým okolím a Chuck navíc nepotká sexy právničku Alex (Jessica Biel), která mu začne komplikovat život.

Film se snaží dospět k poměrně sympatickému závěru o tom, že sexuální orientace člověka nic nevypovídá o jeho charakteru, jenže cestou k němu používá tolik stereotypů, převlékání a vtipů založených na představě dvou heterosexuálních chlapů zděšených z toho, že by je někdo mohl považovat za gaye, že jeho údajně pokrokové poselství dnes působí poněkud rozpačitě. Kritici jej ostatně svého času téměř roztrhali – Rotten Tomatoes eviduje pouhých 15 procent pozitivních recenzí. Přesto je ryzím zástupcem tehdejšího bezpochyby dobře míněného humoru, který Sandler s partou obvyklých hereckých kumpánů zkrátka ovládá na jedničku.
Michael Newman je workoholický architekt, který má krásnou ženu, dvě děti a jednu zásadní vadu: rodinu neustále odkládá na později, až bude mít konečně dost peněz a času. Když mu podivínský prodavač Morty (Christopher Walken) věnuje univerzální dálkový ovladač, který umožňuje přetáčet vlastní život, Michael pochopitelně neodolá. Nejdřív si přeskočí hádky a pracovní úkoly, jenže ovladač má železnou paměť a Michael zjistí, že spolu s nepříjemnostmi mizí i všechny důležité životní okamžiky.
Klik je docela výstižnou ukázkou Sandlerovy tehdejší pozice: pořád hraje obyčejného chlápka, který se pod tlakem okolností mění v idiota, ale jednoduchý komediální koncept tentokrát dostává překvapivě hořký nádech.
Frank Coraci, jenž se Sandlerem natočil už
Vodonoše a
Píseň pro nevěstu, tu kombinuje pubertální gagy s moralitou o tom, že život nejde jednoduše přetočit zpátky. Zatímco hlavně první polovina je tedy klasickou sandlerovkou s prděním do tváře
Davida Hasselhoffa, na povrch postupně prosakují silné emoce a v závěru jedno oko nezůstane suché. Kritici byli vlažní, diváci ovšem přišli: při rozpočtu kolem 82,5 milionu dolarů film utržil celosvětově přes 237 milionů.

Malý Nicky je možná nejčistší destilát Sandlerova šíleného období předtím, než se jeho komedie začaly pomalu uhlazovat pro mainstream. Hraje třetího syna Satana (
Harvey Keitel), dobrosrdečného, šišlajícího metaláka s věčně otevřenou pusou, který musí vyrazit z pekla do New Yorku, aby zastavil své dva starší bratry a zachránil svět před jejich řáděním. Na cestě se objeví
Patricia Arquette, mluvící buldok,
Rodney Dangerfield jako dědeček Lucifer,
Ozzy Osbourne,
Quentin Tarantino,
Reese Witherspoon a zástup dalších hvězd, které zjevně přišly na natáčení jen proto, aby se ujistily, že skutečně probíhá.
Komerčně to byl proti předchozím Sandlerovým hitům včetně celkem laskavého Velkého táty propadák – při rozpočtu kolem 85 milionů dolarů utržil jen 58 milionů – a kritici ho téměř jednomyslně poslali do pekla. Jenže právě tím se z Malého Nickyho postupem času stal kultovní vrchol Sandlerovy nejméně decentní éry. Je to film, který se vůbec nesnaží být normální: Sandler tu bere svou dětskou, uřvanou a vulgární personu a zasazuje ji do fantasy světa, kde je možné úplně všechno. Dnes už proto působí skoro mimozemsky a jako stroj času do zvláštní doby, kdy Sandler ještě mohl za desítky milionů dolarů natočit komedii o Satanovi, který se rozpadá na kusy, a do malé vedlejší role obsadit trhače netopýřích hlav. Kritické skóre 21 % na Rotten Tomatoes je vlastně jen další důvod, proč ho milovat.

Kolem roku 2004 Sandler koketoval se škatulkou nesvázaného sukničkáře bez dospělé životní zodpovědnosti a do ní zapadá také Henry Roth, havajský veterinář pečující o mrože či tučňáka, který se zásadně vyhýbá dlouhodobým vztahům. Pak potká Lucy (Drew Barrymore) a poprvé to vypadá na skutečnou lásku – jenže jeho objev po autonehodě trpí poruchou krátkodobé paměti a každé ráno zapomene všechno, co se stalo předchozí den. Henry tak musí svou vyvolenou svádět znovu a znovu, jako by každé rande bylo tím prvním. Z tohohle dokonale bláznivého konceptu vznikla jedna z nejpřístupnějších Sandlerových romantických komedií, která navíc znovu spojila dvojici z Písně pro nevěstu.
Osvědčený Peter Segal sice pořád přihazuje sandlerovské hlody, obří mroží penis, nadrženou nebinární osobu a Roba Schneidera, ale pod tím vším je překvapivě univerzální příběh o lásce, která musí každý den začínat od nuly. Sandler tu navíc definitivně ukázal svou přívětivější tvář: místo věčně nasupeného idiota je z něj také sympaťák, kterému prostě záleží na holce, již musí každé ráno znovu přesvědčit, že se do něj má zamilovat. I proto film fungoval daleko za hranicemi jeho obvyklého publika – při rozpočtu 75 milionů dolarů utržil téměř 199 milionů a v USA tehdy vytvořil rekord v návštěvnosti romantické komedie během premiérového víkendu. Stal se navíc etalonem hercova pracovního přístupu, jehož se prostě chcete účastnit – odjet na pár týdnů do dovolenkové destinace a natočit hit, z něhož uvolněná letní atmosféra odkapává.

Happy Gilmore je možná nejčistší esencí raného Sandlera: vzteklý, dětinský, vulgární a společensky poněkud nepoužitelný chlapík, který se shodou okolností ukáže být geniálním (ale současně hrozným) golfistou. Bývalý hokejista s katastrofální povahou se potřebuje probojovat mezi profesionály, aby vydělal peníze na záchranu domu své babičky, přičemž mu cestu zkříží nesnesitelný elegán Shooter McGavin (Christopher McDonald). Sandler tu ještě nemá potřebu svého hrdinu uhlazovat: Happy řve, nadává, mlátí lidi a golf hraje technikou, s níž by nejlépe vyprášil medvědovi kožich.
Není náhoda, že právě Happy Gilmore sdílí s Billym Madisonem jméno Sandlerovy produkční společnosti Happy Madison. Film navíc přesně zachycuje období, kdy se jeho filmová persona teprve ustavovala – dospělý chlap s mentalitou dítěte, nulovou sebekontrolou a překvapivě dobrým srdcem, který může být největším idiotem v místnosti a zároveň tím, komu budete nakonec fandit. Z původně solidního hitu z roku 1996 se postupně stal kult a téměř třicet let po premiéře se potvrdilo, že tahle postava ani zdaleka neztratila švih: Rivalové 2 dorazili v roce 2025 na Netflix a během prvních tří dnů nasbírali 46,7 milionu zhlédnutí, čímž vytvořili rekordní americký start netflixovského filmu. Škoda, že u toho už nemohl být Carl Weathers, jehož krokodýlí incident z původního filmu nejlépe podtrhuje, že tady publikum muselo být připravené opravdu na cokoli.

Trestná lavice, vrchol Sandlerovy spolupráce s režisérem Peterem Segalem, je remake slavné vězeňské sportovní komedie
Nejtěžší yard z roku 1974.
Burt Reynolds v ní položil rozhodující touchdown jako bývalý quarterback, který musí ve vězení sestavit tým z trestanců a postavit se dozorcům. Sandler tu hraje Paula Crewea, zkrachovalou osobnost amerického fotbalu, která se po zatčení dostane za mříže a pod nátlakem ředitele věznice dá ze svérázných vězňů dohromady fotbalový tým. Pomáhají mu mimo jiné
Chris Rock a samotný Reynolds, tentokrát v roli jeho vězeňského mentora. Výsledkem je překvapivě funkční směs sportovního filmu, vězeňské komedie a klasické sandlerovské vzpoury proti autoritám.
Sandler už tu není jen komik, který kolem své persony postaví pár šílených gagů. Dokáže ji naopak zasadit do příběhu, který má jasný tah, sympatickou partu postav a především očekávané velké finále. Film měl tehdy největší premiérový víkend Sandlerovy kariéry a celosvětově utržil kolem 190 milionů dolarů; přestože kritici zůstali rozpačití, diváci mu udělili velmi solidní známku A−. Trestná lavice tak ukazuje, proč Sandler v polovině nultých let definitivně vyrostl z kultovního komika v jednu z nejspolehlivějších hollywoodských komediálních hvězd: jeho humor zůstal sprostý a dětinský, ale snímek kolem něj už dokázal fungovat i dramaticky a jako velký hollywoodský blockbuster. V tomto případě k tomu přispěli herci jako James Cromwell a William Fichtner, kteří se jako zkorumpovaný ředitel a drsný dozorce vymykají z absurdního ansámblu nesourodých vězeňských postav, samozřejmě s nepřehlédnutelnými ksichty či tělesnou konstitucí.
Jaká je vaše nejoblíbenější sandlerovka? Nezapomeňte se o ni podělit v diskuzi a prohlédněte si žebříček nejlepších filmových komedií od roku 1995.
Zdroje: Kinobox, Vanity Fair, Slant Magazine, Rotten Tomatoes