Dnes se na svou zkušenost dívá jako na období, které ji naučilo ještě intenzivněji vnímat hodnotu času, rodiny a lidí, kteří stojí po jejím boku. Její cesta k uzdravení přitom nebyla jednoduchá. Pomohla jí nejen lékařská péče, ale také humor, odhodlání a především pevné vztahy s nejbližšími.
Z dovolené přímo k vážné diagnóze
Adélin každodenní život se dlouho točil především kolem rodiny. Se svými třemi dětmi ve věku dvanácti let, tří a půl roku a roku a půl měla doma pořádně rušno. Ve volných chvílích ráda četla, cestovala a věnovala se domácímu pečení. Největší radost jí dělalo především kváskové pečivo. Zlom nastal nečekaně během dovolené v Albánii. Začaly ji trápit velmi silné bolesti břicha, kvůli kterým několikrát vyhledala lékařskou pomoc. „Zničehonic jsem začala mít velmi intenzivní bolesti břicha. Až mi připadalo, že porodní bolesti jsou proti tomu nic,“ vzpomíná na kruté chvíle. První vyšetření však žádné vysvětlení nepřinesla. Krevní testy, rentgen ani několikrát provedené sono byly bez nálezu. Teprve při čtvrté návštěvě zdravotnického zařízení přišlo CT vyšetření, které ukázalo zvětšené uzliny ve střevech a také útvar, který tam neměl být. Následovala rozsáhlá operace břicha, při které jí lékaři odstranili část střeva.
Až výsledky histologie přinesly definitivní odpověď. „Řekli mi na chirurgii: máte lymfom a najděte si onkologa,“ popisuje věcné sdělení. Adéla tehdy o lymfomu prakticky nic nevěděla. Šlo pro ni o zcela novou a děsivou situaci. První noc proto strávila hledáním informací na internetu. „Internet živí strach, protože se tam člověk dočte jen ty nejhorší scénáře,“ vzpomíná Adéla. Naštěstí netrvalo dlouho a díky své praktické lékařce se dostala na hematoonkologii Fakultní nemocnice Královské Vinohrady, kde se jí ujala paní doktorka Móciková. Právě setkání s ní pro Adélu znamenalo důležitý obrat.
Lékařka jí objasnila, že se jedná o agresivnější formu non-Hodgkinova lymfomu, zároveň ale o nemoc, proti které má současná medicína účinné možnosti. První léčebný postup dával přibližně padesátiprocentní šanci na vyléčení a v případě neúspěchu existovaly další varianty. Adéla se rozhodla bojovat. „To mě velmi povzbudilo. Nasadila jsem si v hlavě autopilota a byla jsem přesvědčená, že to bude dobrý. Že to bezpodmínečně musím zvládnout kvůli svým dětem.“
Když rodina drží pohromadě
Léčba znamenala šest cyklů chemoterapie v kombinaci s monoklonální protilátkou a k tomu dvě imunoterapie. První chemoterapii absolvovala 4. prosince a krátce poté přišla o vlasy. Ani to jí ale nevzalo schopnost hledat v těžké situaci něco pozitivního. K Vánocům si dokonce přála fén. „Dodnes ho mám vystavený na stole a i tahle myšlenka na to, že ho jednou zase použiju, mě každý den povzbuzovala a dodávala mi sílu jít dál,“ vzpomíná s úsměvem.
Začátek léčby pro ni byl po fyzické i psychické stránce velmi vyčerpávající. Objevily se záněty očí, ztráta hlasu a výrazná slabost. „Říkala jsem si, jestli tohle vůbec dám,“ přiznává.
Postupně však pro ni jednotlivé cykly začaly být předvídatelnější. Organismus si na léčbu zvykal a Adéla už dokázala lépe odhadnout, co přijde. „Když hlava funguje, dají se negativní příznaky zvládnout lépe. Už víte, jak konkrétně vám bude zle.“ Dokonce se na další léčbu začala těšit, protože každý absolvovaný cyklus pro ni představoval další krok směrem k cíli. Velkou symbolickou pomoc jí poskytl i náhodný zážitek v den, kdy se dozvěděla svou diagnózu. Potkala kominíka, sáhla si pro štěstí na knoflík a dostala kalendář. Ten se následně stal praktickou pomůckou pro ni i jejího manžela – společně do něj zaznamenávali a odškrtávali jednotlivé termíny chemoterapie. Největší oporou jí byl právě manžel. V době, kdy Adéla nemohla fungovat jako dříve, převzal starost o finanční zajištění rodiny, domácnost i péči o jejich tři děti. „Byl moje pevná skála. Dával mi neuvěřitelný pocit klidu a sebevědomí, že to zvládnu,“ oceňuje jeho obětavost.
Významnou pomoc nabídly také její maminka a tchyně. Během léčby se podílely na péči o děti i na chodu domácnosti. Adéla tak mohla svou energii věnovat především léčbě a nemusela mít obavy, zda je o její rodinu dobře postaráno. Ani v náročném období doma nezmizel humor. Naopak se stal jedním ze způsobů, jak se celá rodina vyrovnávala s nejistotou. „Říkám, že můj smysl pro humor byl tehdy odolnější než můj imunitní systém,“ usmívá se Adéla. Právě schopnost odlehčit i velmi nepříjemné situace jim pomáhala překonávat strach a udržovat doma co nejběžnější atmosféru.
Mimořádně těžká pro Adélu byla také několikaměsíční ztráta hlasu. „Když přijdete o hlas, ztratíte kus svého já,“ vzpomíná. Najednou nemohla jednoduše zavolat na děti na hřišti ani s nimi normálně komunikovat. I v tomto případě ale její manžel dokázal najít způsob, jak situaci odlehčit. S nadsázkou jí připomínal, že snem mnoha mužů je mít manželku, která nemluví. Smích tak zůstal součástí jejich společného života i v době, kdy se museli vyrovnávat s velmi vážnou nemocí.
Co Adéle nemoc změnila
Léčba nakonec dopadla dobře. Úspěch potvrdilo kontrolní PET CT vyšetření a Adéla se mohla začít vracet ke svému běžnému životu. Zkušenost s onkologickým onemocněním však změnila její pohled na mnoho věcí. Už před nemocí si dokázala užívat obyčejné chvíle, po prodělané léčbě ale jejich význam vnímá ještě intenzivněji. Vzpomíná například na obyčejná rána, kdy připravovala dětem palačinky a společně pozorovali východ slunce. Právě podobné okamžiky pro ni dnes představují skutečné bohatství. „Uvědomíte si, že život je křehký. Přestanete odkládat věci na někdy, protože nikdy nevíte, kolik času máte.“ popisuje svůj přístup.
Během léčby se navíc dostala k pacientské organizaci Lymfom Help. Tam ji oslovily příběhy lidí, kteří si podobnou zkušeností prošli a dokázali se uzdravit. „Na internetu totiž člověk najde jen ty nejčernější scénáře, ale tady to bylo jiné. Říkala jsem si tehdy: když se úspěšně vyléčili oni, proč bych to nezvládla také? Ta naděje byla nesmírně posilující,“ vzpomíná. Dnes proto Adéla ostatním připomíná význam prevence, ale její hlavní poselství míří ještě jinam. Podle ní je stejně důležité jako starat se o vlastní zdraví nezanedbávat lidi, kteří jsou nám nejbližší. „Není důležité pečovat jen o zdraví, ale aby lidé pečovali i o vztahy. Jakmile vás semele něco tak těžkého, je důležité mít kolem sebe pevný základ lidí, kteří vás podpoří s láskou a ne z povinnosti,“ zdůrazňuje.
Vztahy podle ní potřebují stejnou péči jako něco živého. Přirovnává je proto ke květinám, o které se musíme pravidelně starat, aby mohly růst. Právě rodinné zázemí, vzájemná blízkost a lidé, kteří při ní stáli nejen z povinnosti, ale z lásky, pro ni během nemoci znamenali jednu z největších životních opor. Díky nim se dokázala postavit náročné léčbě a postupně se vrátit ke svému aktivnímu životu.
II. Běh pro Lymfom Help
V neděli 13. září 2026 od 14 hodin se uskuteční II. Charitativní běh a procházka pro Lymfom Help. Akce má podpořit pacienty, kterým onkologické onemocnění zásadně zasáhlo do života. Zapojit se lze osobně hned na několika místech – v Praze v Grébovce, v Brně v parku Anthropos, na Libíně nebo v Syrovicích u Brna. Kdo se nemůže účastnit osobně, může se přidat také virtuálně, a to odkudkoliv na světě. Peníze ze startovného poputují pacientské organizaci Lymfom Help, která nemocným pomáhá už více než dvě desetiletí. Organizátoři zároveň zdůrazňují, že cílem není podat sportovní výkon ani překonat určitý počet kilometrů. Úplně postačí obyčejná procházka. Podstatné je především gesto podpory a vědomí, že lidé, kteří se potýkají s nemocí, na svou situaci nejsou sami. Registraci a více informací naleznete na: darujme.cz.
Zdroj: Běh pro Lymfom Help
Související články