Snímek vycházející ze stejnojmenné knihy Panose Karnezise vypráví příběh miliardáře Marcose Timoleona, jenž je inspirován životem Aristotela Onassise, jednoho z nejbohatších Řeků 20. století a druhého manžela Jacqueline Kennedy. Příběh nás zavádí na Marcosův ostrov, z něhož už prakticky neodjíždí a řídí odsud své mocné impérium i spojenectví s pochybnými lidmi. Nyní se zde však po delší době schyluje k obří oslavě. Jeho dcera Sofia totiž slaví 25. narozeniny.
Do radostné události však bude mít shledání otce a dcery daleko. Timoleon má totiž s dcerou své tajné plány, ona naopak před otcem skrývá tajemství, díky němuž by se chtěla konečně osamostatnit. Zároveň v jejich vztahu stále leží stín minulosti v podobě tragické smrti Marcosova syna. Do stále vypjatější situace pod rouškou zhýralých oslav navíc vstoupí i další postavy v čele s Marcosovou rozvádějící se manželkou či spisovatelem Ianem.
Sonda do života manipulátora
Birthday Party tak rozehrává sondu do života mocných a nechutně bohatých lidí, jejichž základními rysy jsou manipulace, snobství, odtažitost či morální zkaženost. Režisér Miguel Ángel Jiménez nás tedy zavádí do zprvu atraktivních řeckých kulis, za nimiž se však skrývá chladné a nelítostné prostředí plné lží. Režii se daří pokřivené charaktery i chladnou atmosféru nejlépe prodat skvělým vizuálem, v němž si kamera výtečně hraje s prostorem i záběry na jednotlivé postavy, jež díky práci s kompozicí působí zejména v první polovině patřičně odosobněným dojmem. Naleštěné kulisy večírku a exotického ostrova zde pak působí jako dokonalý protiklad k lidem, nad jejichž vlastnostmi byste si nejraději odplivli.
To je samozřejmě nejvíce případ Timoleona, jenž se ze zprvu žoviálního a charismatického boháče stále více proměňuje v pokřiveného a manipulativního jedince, jenž se ve jménu svého odkazu nebojí odposlouchávat své nejbližší a všechny okolo si omotat kolem prstu. Willem Dafoe svou amorální postavu prodává samozřejmě bez větších problémů, diváky si získá jen svou elektrizující přítomností a snaží se dostat do své postavy hlouběji, než mu dovoluje samotný scénář.
Rodinné manipulativní hrátky
Ten je ostatně ve filmu největším kamenem úrazu. V první polovině ještě příběh jakžtakž funguje, scénář zde slibně rozehrává jednotlivé zajímavé motivy a postavy, jejichž pravé záměry zůstávají dlouho zastřeny, a režii se díky tomu daří hezky budovat atmosféru a napětí. Divák tak dostane pocit, že děj směřuje k takřka až řecké tragédii. Jenže v druhé polovině se ukáže, že už není vlastně o co moc hrát. Tempo snímku se rozmělní a scénář se ztratí ve změti postav, jejichž linie tu často nikam nevedou.
Filmu se sice skvěle daří znázornit komplikovaný vztah otce a podobně manipulativní dcery, kterou stejně jako tatínka stále pronásleduje tragická minulost. Birthday Party umí být v těchto pasážích patřičně krutá, čemuž pomáhá kromě Dafoea také výtečný výkon Victorie Carmen Sonne, v dalších linkách a motivech však zůstává nevytěžená. Řada postav se zde objeví a zase tiše vytratí ze scény, Marcovo politikaření vyšumí do ztracena a u některých vedlejších figurek divák ani na první dobrou nepochytí, co mají vlastně za lubem. Závěr sice skvěle dotvoří dojem ústředního ostrova jako zlaté klece, z níž se řada figur kvůli Marcosovu vlivu nechce či nemůže vymanit, ve svém vyznění se ovšem vlastně zasekne na místě a nikdy nejde pořádně do hloubky.
I když tedy Birthday Party zvládá být herecky i vizuálně sebejistým počinem, do silného a emotivního závěru svou skvěle rozehranou hru nakonec nedotlačí. S jistými postavami a podzápletkami se tu naopak začne zacházet tak neobratně, že při svých ambiciózních snahách působí výsledek i trochu nabubřele a stejně chladně jako jeho hlavní antihrdina. Ten nakonec zůstává nepochopen nejen svým okolím, jak v závěru recituje sám Dafoe, ale i diváky. Birthday Party je tedy večírkem, jenž se sice hezky rozjel, ale nakonec skončil poměrně ospale a utahaně, a nebýt herecké hvězdy, asi byste na něj do rána zapomněli.
Podívejte se na žebříček dosud nejlepších filmů roku podle databáze Kinoboxu.