Aktuálně tuto možnost otevírá nová filozofická práce, která přichází s poměrně kreativní myšlenkou. Podle jejích autorů nemáme příliš dobrý důvod předpokládat, že vědomí je neoddělitelně spojeno přímo s biologií Země. Třeba k tomu všemu není nutné mít maso, krev, neurony přesně takového typu, jaký známe, ani genetický základ podobný tomu našemu, aby někde vzniklo skutečné subjektivní prožívání.
Vědomí by tak mohlo existovat i v organismech, které by nám připadaly naprosto cizí. Jejich těla by byla tvořena minerály, jejich krev by byla založena na jiné chemii a jejich mozek by vůbec nepřipomínal žádný orgán, který známe ze Země. Přesto by mohly vidět, vnímat, prožívat, cítit nebo mít vlastní pohled na svět.
A zde se dostáváme k jedné z největších otázek nejen filozofie, ale možná i celé budoucí vědy. Musí být vědomí lidské, živočišné nebo alespoň biologické, aby bylo skutečné?
Vědomí možná není závislé na biologii Země
Autory nové práce jsou filozof Eric Schwitzgebel z Kalifornské univerzity v Riverside a Jeremy Pober, který dříve na této univerzitě studoval a nyní působí jako postdoktorandský výzkumník na Univerzitě v Lisabonu.
Jejich argument nezačíná snahou vytvořit další definitivní definici vědomí. To samo o sobě není náhoda, jelikož vědomí samo o sobě patří mezi nejproblematičtější a nejméně vyřešené otázky současné filozofie i vědy. Dodnes přesně nevíme, proč určitá fyzická aktivita mozku vede k subjektivnímu prožitku.
Dokážeme například sledovat elektrickou aktivitu neuronů. Umíme pozorovat, které části mozku se aktivují při pohledu na barvu, při bolesti nebo během spánku. Akorát stále neumíme uspokojivě vysvětlit, proč je s touto konkrétní fyzickou aktivitou spojeno samotné prožívání. Proč není mozek pouze velmi složitým biologickým strojem, který zpracovává informace, ale zároveň existuje nějaký vnitřní pohled, z něhož je svět skutečně prožíván?
Schwitzgebel a Pober proto vycházejí z jednoduššího předpokladu, kdy vědomí existuje a dokážeme alespoň přibližně rozpoznat, co tím pojmem myslíme. Místo otázky, co přesně vědomí je, se ptají na něco jiného. Ptají se třeba na to, co jsme již nakousli před chvilkou, zda musí vědomí nutně vznikat v biologii podobné té pozemské.
Podle autorů není jediný relevantní důvod automaticky předpokládat, že ano.
Lidský mozek vznikl během dlouhého evolučního procesu na jedné konkrétní planetě, v jednom konkrétním chemickém prostředí. Je složen z buněk, neuronů, molekul, vody a dalších biologických struktur. To ale samo o sobě ještě neznamená, že přesně tyto materiály jsou jediný možný základ pro vznik samotného vědomí.
Je možné, že důležitější než samotný materiál je způsob, jakým je určitý systém uspořádán, jak zpracovává informace, jak reaguje na prostředí nebo jakou vnitřní komplexitu dokáže vytvořit.
Může být vědomí materiálově flexibilní?

Zdroj: Shutterstock
Jeden z primárních pojmů celé argumentace je takzvaná flexibilita substrátu, kdy určitá vlastnost nebo funkce nemusí být vázána na jeden konkrétní materiál. Třeba hrnek může být vyrobený ze skla, keramiky, kovu nebo plastu. Materiál se změní, ale předmět může stále plnit stejnou základní funkci.
Kniha může existovat jako svazek papírových stránek, ale také jako digitální soubor. Hudba může být zaznamenána na vinylové desce, kompaktním disku nebo uložená v digitální podobě. Auto také nemusí být vyrobeno z úplně stejných materiálů, aby bylo provozuschopné. Letadla též mohou mít velmi rozdílnou konstrukci, a přesto všechna létají.
Schwitzgebel a Pober se ptají, zda něco podobného neplatí také pro vědomí.
Pokud je vědomí určitým druhem vlastnosti složitého systému, nemusí být nutně spojeno pouze s neurony, které se vyvinuly na Zemi. Podobná vlastnost by pak vznikla i v úplně jiném fyzickém systému.
To samozřejmě neznamená, že vědomí může vzniknout kdekoliv a z čehokoliv. Kámen pravděpodobně nezačne být vědomý jen proto, že připustíme možnost alternativních forem vědomí. Stejně tak samotný počítač nemusí být automaticky vědomý pouze proto, že dokáže provádět složité výpočty.
Ale pokud dokážeme připustit, že vědomí není neoddělitelně spojeno s konkrétní biologií Homo sapiens, otevírá se otázka, zda vůbec existuje nějaký jeden jediný materiální základ, bez kterého vědomí nemůže existovat.
Podle autorů bychom tuto možnost neměli bez dobrých důvodů odmítat.
Jak Schwitzgebel poznamenává, vesmír může obsahovat mysli podivnější, než si dnes dokážeme představit.
Život ve vesmíru nemusí připomínat život na Zemi
Tato úvaha získává ještě větší váhu ve chvíli, kdy se podíváme na samotný vesmír. Pozorovatelný vesmír obsahuje obrovské množství galaxií a každá z nich může obsahovat miliardy hvězd. Víme také, že planety nejsou ničím výjimečným, ba naopak se zdá, že planetární systémy jsou ve vesmíru běžné.
Pokud někde vznikl život, je docela možné, že se vyvíjel v podmínkách, které nemají se Zemí téměř nic společného.
Naše planeta má specifickou atmosféru, teplotu, tlak, chemické složení a obrovské množství kapalné vody. Život, který zde vznikl, se těmto podmínkám přizpůsobil. To ale neznamená, že každá jiná forma života ve vesmíru bude fungovat stejně.
Astrobiologové se již dlouho zabývají možností alternativního života. Zkoumají například jiné chemické struktury, odlišné druhy aminokyselin nebo kapaliny, které by v určitých podmínkách mohly zastoupit vodu. Neznamená to, že se stoprocentně ví, jak by takový život vypadal. Naše představivost bude v tomto směru velmi omezená.
Když totiž lidé přemýšlejí o mimozemšťanech, často si představují něco podobného člověku. Hlava, oči, končetiny, možná zelená kůže nebo větší mozek - prostě povětšinou humanoida. Takové představy jsou ale především produkt naší vlastní zkušenosti.
Příroda na Zemi už sama ukazuje, že život může mít velmi rozdílné podoby.
Chobotnice má nervový systém, který funguje výrazně jinak než lidský. Včely disponují velmi malým mozkem, přesto zvládají složité chování, orientaci a komunikaci. Psi vnímají svět způsobem, který se od našeho zásadně liší. A každý z těchto živočichů představuje jinou cestu evoluce.
Pokud už jedna jediná planeta dokázala vytvořit takovou rozmanitost, proč bychom měli očekávat, že život na jiných planetách bude méně nápaditý?
Mimozemšťan nemusí mít maso, krev ani lidský mozek
Jako zajímavý fiktivní příklad lze uvést román Project Hail Mary od Andyho Weira.
V příběhu se objevuje mimozemská bytost, jejíž tělo by z pohledu pozemské biologie působilo téměř neuvěřitelně. Její organismus je přizpůsoben extrémně horkému prostředí, využívá odlišné chemické procesy a některé jeho tělesné struktury nemají žádnou přímou obdobu v lidském těle.
Taková představa samozřejmě není důkaz, že podobné organismy někde skutečně existují. Literatura není astrobiologie. Přesto však může být užitečná jako myšlenkový experiment.
Jestliže dokážeme představit organismy, které fungují na velmi odlišných chemických principech, proč bychom měli automaticky předpokládat, že žádný z nich nemůže být vědomý?
Je možné, že někde existuje bytost s tělem tvořeným materiály, které bychom dnes sotva označili za biologické. Její nervový systém nemusí být založený na neuronech. Třeba vůbec nemá centrální mozek. Možná je její inteligence rozprostřena po celém těle.
A přesto by mohla mít nějakou formu subjektivního prožívání.
Její vědomí by v takovém případě bylo natolik odlišné od našeho, že bychom ho zpočátku ani nedokázali rozpoznat.
To je jedna z nejvíce impozantních možností celé debaty. Problém možná není jen v tom, že nevíme, zda mimozemské vědomí existuje. Asi bychom měli problém ho poznat, i kdybychom se s ním přímo setkali.
Koperník nám už jednou ukázal, že nejsme středem všeho

Zdroj: Shutterstock
Autoři své úvahy spojují s jedním z největších historických posunů ve vědeckém myšlení.
Po dlouhou dobu lidé věřili, že Země stojí ve středu vesmíru. Byla vnímána jako zvláštní místo, kolem něhož se všechno ostatní pohybuje. Koperníkova revoluce tento obraz zásadně změnila.
Země není středem Sluneční soustavy. Slunce zase není středem galaxie. A naše galaxie není středem vesmíru. V průběhu historie se opakovaně ukazovalo, že lidstvo nemá tak výjimečné postavení, jaké mu dříve přisuzovalo.
Schwitzgebel a Pober navrhují, že podobnou lekci bychom mohli aplikovat také na vědomí.
Možná jsme příliš rychle předpokládali, že skutečné vědomí musí vypadat podobně jako to naše. Zkrátka považujeme lidský mozek za zvláštní ne proto, že by skutečně představoval jediný možný způsob vzniku vědomí, ale jednoduše proto, že je to jediný systém, jehož vnitřní zkušenost známe přímo.
Každý člověk má přímý přístup pouze ke svému vlastnímu vědomí. Vědomí ostatních lidí odvozujeme z jejich chování, komunikace a podobnosti s námi samotnými. U zvířat je situace už složitější. A u mimozemského života nebo umělé inteligence by byla ještě mnohem komplikovanější.
Autoři proto mluví o jakémsi koperníkovském principu vědomí. Pokud připustíme, že vesmír může obsahovat mnoho složitých forem života, neměli bychom bez velmi dobrých důvodů tvrdit, že vědomí může vzniknout pouze v organismech založených na přesně stejné chemii jako život na Zemi.
Takový předpoklad by byl určitá forma pozemského centrismu.
Nejedná se o tvrzení, že každá inteligentní bytost musí být automaticky vědomá. Jde pouze o to, že pokud někde vznikne dostatečně složitý organismus s vyspělým chováním, není jasné, proč bychom měli vědomí připustit pouze tehdy, pokud je tento organismus biologicky podobný nám.
Kolik mimozemských civilizací může existovat?
Celá argumentace samozřejmě souvisí také s jednou velkou neznámou.
Kolik inteligentních civilizací ve vesmíru vůbec existovalo nebo existuje právě teď?
Na tuto otázku dnes nemáme spolehlivou odpověď.
Můžeme vytvářet matematické modely, odhady a statistické scénáře, ale stále nemáme přímý důkaz existence ani jedné takové mimozemské civilizace.
Autoři práce přesto pracují s možností, že ve vesmíru může existovat minimálně velké množství behaviorálně vyspělých civilizací. Ve srovnání s obrovským rozsahem kosmu nepůsobí taková představa nijak extravagantně.
Důležité však není přesné číslo. Podstatnější je samotná myšlenka, že pokud měl vesmír během své historie nespočet příležitostí k tomu, aby někde vznikl život a následně se vyvíjel, pak je možné, že evoluce našla mnoho různých cest. A každá z těchto cest mohla vést k organismům, které bychom dnes nedokázali předvídat.
Třeba pozemská evoluce vytvořila člověka, velrybu, chobotnici, mravence i bakterii. Všechny tyto organismy mají společný základ, ale jejich výsledná podoba je dramaticky odlišná.
Na jiné planetě mohl evoluční proces začít z úplně jiných podmínek. Výsledný produkt by pak nemusel být něčím, co má oči, ruce a mozek, nýbrž systém, který bychom při prvním pohledu ani nepovažovali za živý.
Jak tohle všechno souvisí s umělou inteligencí?
Otázka mimozemského vědomí přirozeně vede také k debatě o umělé inteligenci.
Pokud vědomí nemusí být nutně spojeno s biologickou tkání, mohlo by někdy vzniknout také v umělém systému?
Na tuto otázku autoři rovněž nedávají společnou a jednoznačnou odpověď. Dokonce se mezi sebou liší.
Jeremy Pober je opatrnější. Podle něj samotné uznání možnosti, že vědomí může existovat na více různých fyzických základech, neznamená, že ho může vytvářet úplně každý materiál nebo každý složitý systém.
To je důležitý rozdíl, protože v takovém případě flexibilita substrátu neznamená univerzální flexibilitu. Pták může létat díky křídlům. Letadlo létá pomocí úplně jiného mechanismu. To ale neznamená, že každá věc, která má dostatečně složitou konstrukci, automaticky dokáže létat.
Podobně může existovat několik různých cest k vědomí, aniž by vědomí mohlo vzniknout prakticky kdekoliv.
Schwitzgebel je v tomto směru otevřenější možnosti, že by jednou mohly být vědomé také systémy založené na křemíku nebo jiných umělých materiálech. Podle něj se debata příliš často soustředí na otázku, zda dokáže křemíkový systém přesně napodobit lidský mozek. Možná je to ale špatně položená otázka.
Nemusíme se ptát, zda může počítač vytvořit druhého člověka uvnitř stroje. Ptejme se, jaké druhy systémů mohou vůbec vytvářet vědomou zkušenost.
To je mnohem širší problém, na kterým se žádný teoretik zase až tolik nezamýšlí.
Největší problém: Jak bychom cizí vědomí vůbec poznali?
Celá debata má ještě jeden zásadní rozměr.

Zdroj: Shutterstock
I kdybychom připustili, že vědomí může existovat v radikálně odlišných formách, stále zůstává otázka, jak bychom ho dokázali rozpoznat. U jiného člověka předpokládáme vědomí poměrně automaticky. Má podobné tělo jako my, komunikuje, reaguje na bolest a popisuje své zkušenosti.
U psa už je naše jistota menší, přesto většina lidí bez problémů připustí, že pes nějakým způsobem prožívá svět. U chobotnice už si není jistý téměř nikdo.
A co teprve inteligentní systém, který nemá žádné tělo nebo mimozemský organismus, který nekomunikuje jazykem?
Co takhle systém, jehož vnitřní procesy jsou natolik odlišné od lidského mozku, že je vůbec nedokážeme interpretovat?
Možná bychom měli tendenci říct, že není vědomý, jednoduše proto, že jeho vědomí nepoznáváme podle známých znaků.
Historie vědy už ale mnohokrát ukázala, že absence lidské podobnosti není automaticky důkaz absence složitosti.
Příroda prostě nemusí fungovat podle našich intuitivních představ. A vesmír už vůbec ne.