Nemusí to být kolegyně. Může to být příbuzný, sousedka, kamarád tvého partnera nebo člověk, se kterým pravidelně přicházíš do kontaktu a nemáš luxus jednoduše ho vymazat ze života. A nejpodivnější je, jak se seznam věcí, které tě na něm štvou, postupně rozrůstá.
Nejdřív existoval nějaký skutečný důvod. Skákala ti do řeči, byla povýšená, neustále něco potřebovala nebo měla zvláštní talent shazovat tvoje názory. Jenže po čase tě začne štvát, jak říká „hmmm“, jak si míchá kafe, jak se směje, jak používá slovo „nicméně“ a nakonec i to, že si dovolila ve stejné místnosti příliš hlasitě nadechnout.
V určité chvíli už totiž nereaguješ jen na to, co člověk právě udělal. Do místnosti s tebou přichází celá historie toho, co udělal předtím.
Když už nezačínáš na nule
Představ si dvě kolegyně, které ráno přijdou do kanceláře a řeknou úplně stejnou větu: „Tak co, jak jsme se vyspinkaly?“ U první možná protočíš oči, možná ani to ne. U druhé ucítíš, jak se ti během tří sekund zvedá tlak, přestože objektivně pronesla přesně tutéž nevinnou větu.
Rozdíl není v těch pěti slovech, ale v tom, co už sis s konkrétním člověkem spojila. Emoce nevznikají izolovaně jako odpověď na jediný okamžik; ovlivňuje je naše předchozí zkušenost, očekávání i způsob, jakým chování druhého interpretujeme. Pokud ti někdo desetkrát skočil do řeči, po jedenácté už možná zpozorníš ve chvíli, kdy se jen nadechne. Pokud tě kolegyně opakovaně požádala o „malinkou laskavost“, která pokaždé znamenala dvě hodiny práce navíc, její nevinné „máš minutku?“ v tobě může spustit podráždění ještě předtím, než vůbec víš, co potřebuje.
Proto může kontakt s některými lidmi působit, jako bys nezačínala na nule, ale rovnou na šedesáti. Stačí pak mnohem méně, abys byla na stovce.
MOHLO BY SE TI TAKÉ LÍBIT
Jakmile někoho opravdu nemusíš, začneš si na něj vést spis
Tady přichází jedna zákeřná fáze. Když už o někom máme vytvořený negativní obraz, velmi snadno začneme věnovat zvýšenou pozornost všemu, co ho potvrzuje. Samozřejmě že přišla pozdě. Jasně, zase mluví jen o sobě. Vidělas, jak se zatvářila? No jistě, zase potřebuje být nejchytřejší v místnosti.
Některé z těch výhrad mohou být naprosto oprávněné. Možná skutečně chodí pozdě, opravdu mluví hlavně o sobě a ano, třeba opravdu potřebuje mít poslední slovo. Problém nastává ve chvíli, kdy negativním filtrem začne procházet úplně všechno. Nenapíše „děkuju“? Arogantní. Napíše „děkuju!“? Falešná. Zeptá se, jak se máš? Vtíravá. Nezeptá se? Sobecká. Nabídne pomoc? Určitě za tím něco je.
V tu chvíli už pro ni prakticky neexistuje správná odpověď, protože rozsudek byl vynesen předem. A pokud s tím člověkem potřebuješ dál fungovat, stojí za to si toho všimnout. Ne proto, aby sis začala namlouvat, že je vlastně báječná a celé nedorozumění vzniklo jen v tvojí hlavě. Klidně může být opravdu nesnesitelná. Jde spíš o to, aby tvoje podráždění nepřevzalo kontrolu nad tím, jak interpretuješ každou další situaci.
Nesnaž se sama sebe přesvědčit, že tě neštve
Klasická strategie vypadá takto: sedíš na poradě, člověk naproti tobě právě pošesté zopakoval něco, co už všichni pochopili, a ty si v duchu říkáš: Jsem v pohodě. Vůbec mě nerozčiluje. Je mi úplně jedno. Přitom držíš propisku tak pevně, že by její výrobce mohl výsledky použít při testování odolnosti materiálu.
Potlačit vnější projev emoce a skutečně emoci regulovat nejsou stejné věci. Klasický výzkum Jamese Grosse ukázal, že lidé dokážou své viditelné emoční projevy do určité míry potlačit, aniž by tím nutně odstranili samotný prožitek; potlačování může být navíc spojeno s fyziologickými a sociálními náklady. Novější metaanalýza zaměřená na hněv našla pozitivní souvislost mezi hněvem a strategiemi, jako jsou potlačování, vyhýbání či ruminace, zatímco kognitivní přehodnocení a přijetí vykazovaly opačný vztah. (pubmed.ncbi.nlm.nih.gov) (pmc.ncbi.nlm.nih.gov)
Místo vnitřního přesvědčování neměla bych být naštvaná proto může být mnohem užitečnější přiznat si něco obyčejného: Ano, tenhle člověk mě neskutečně vytáčí. A teď s ním potřebuji dvacet minut normálně fungovat. Nemusíš měnit emoci, aby sis mohla vybrat svoje chování.
Problém je, že tvůj obličej má vlastní názor
Můžeš mít dokonale připravenou profesionální odpověď: „Ano, samozřejmě, podívám se na to.“ Jenže tvoje obočí mezitím odpovědělo něco ve smyslu: Raději bych si tím notebookem amputovala nohu.
Právě tady často nepomáhá povel tvář se normálně. Jakmile začneš vědomě kontrolovat každý pohyb koutků, každé mrknutí a každý nádech, můžeš nakonec působit ještě podivněji. Praktičtější bývá vrátit tělo do relativně neutrálního nastavení. Povol čelist, spusť ramena, uvolni ruce a pokud sedíš, opři chodidla o zem. Nemusíš předvádět zenovou bohyni uprostřed open space; jde jen o to, aby fyzické napětí nemuselo dál přikrmovat pocit, že právě probíhá mezilidská válka.
A hlavně nemusíš odpovědět ve stejné sekundě, kdy tě něco nadzvedne. Dvě vteřiny ticha v rozhovoru působí mnohem méně dramaticky, než se zdá uvnitř tvojí hlavy. Můžeš se napít, podívat do poznámek nebo se jednoduše zeptat: „Co přesně ode mě potřebuješ?“ Krátká prodleva vytvoří prostor mezi první automatickou reakcí a odpovědí, se kterou budeš muset žít i po skončení meetingu.
Protože ano, ta první odpověď bývá někdy nádherná. Přesná, jedovatá a dokonale uspokojivá. Bohužel je to často zároveň věta, kterou by si HR mohlo nechat zarámovat.
MOHLO BY SE TI TAKÉ LÍBIT
Když tě vytáčí způsob, jakým mluví, poslouchej jen informaci
„No, já bych teda čekala, že už to bude hotové…“
Tvoje hlava okamžitě slyší tón, povzdech, důraz na slovo už, lehce pozvednuté obočí a všechno, co mezi vámi proběhlo od loňského listopadu. Během sekundy je připravena odpověď: Tak sis to měla udělat sama.
Jenže uvnitř té protivné věty se skrývá docela obyčejná informace: chce vědět, kdy to bude hotové. A pokud nepotřebuješ řešit její způsob komunikace právě teď, můžeš odpovědět pouze na tuto část: „Bude to ve středu.“
Tohle je velmi praktická forma přehodnocení situace. Nemusíš si začít říkat, že její tón vlastně vůbec nebyl povýšený. Nemusíš přehodnotit ani ji samotnou. Jen si můžeš změnit zadání. Místo musím zvládnout Janu, která mě vytáčí máš najednou potřebuji s Janou domluvit termín. Výzkum regulace emocí dlouhodobě ukazuje, že kognitivní přehodnocení, tedy změna významu, který situaci přisuzujeme, má obecně příznivější profil než pouhé potlačování emočního projevu.
Člověk zůstává stejný. Jen mu na chvíli přestaneš dávat hlavní roli.
Nehádej se s ní ještě předtím, než přijde
Za deset minut má začít schůzka a ty už cestou na ni přesně víš, co se stane. Určitě zase začne s tím svým. Pak řekne tohle. Já jí tentokrát řeknu tamto. Ona se samozřejmě urazí a pak…
Než otevřeš dveře, absolvovala jsi s ní v hlavě celý konflikt. Ona se ho sice nezúčastnila, ale tvůj nervový systém ano.
Ruminace, tedy opakované přemílání nepříjemné události nebo emoce, je s hněvem poměrně silně spojená a může ho pomáhat udržovat aktivní. Pokud se tedy potřebuješ připravit na nepříjemný rozhovor, připrav si raději fakta: co potřebuješ říct, co potřebuješ zjistit, kde je tvoje hranice a s jakým výsledkem chceš odejít. Nepřipravuj se desetiminutovým mentálním sestřihem nejhorších momentů vašeho vztahu.
Možná opravdu zase řekne něco příšerného. Pak to budeš řešit. Ale není nutné naštvat se na ni předem za větu, kterou ještě ani nepronesla.
„Ona mě prostě sere“ je přesné, ale bohužel nepoužitelné
Když tě někdo dlouhodobě vytáčí, může být užitečné udělat jednu poměrně nudnou věc: přestat na chvíli hodnotit celého člověka a pojmenovat konkrétní chování.
Co přesně ti vadí? Skáče ti do řeči? Přehazuje na tebe svoji práci? Mluví s tebou povýšeně? Volá kvůli věcem, které by mohla napsat? Přichází pravidelně pozdě? Očekává odpověď na zprávu během tří minut? Shazuje tě před ostatními a potom tvrdí, že to byl vtip?
Protože štve mě její existence nemá řešení. Naproti tomu nechci, aby mi volala po pracovní době kvůli běžným věcem už řešení má. Stejně jako potřebuji, aby mě nechala domluvit nebo nebudu přebírat úkoly, které patří jí.
A možná při tom zjistíš něco zajímavého. Z deseti věcí, které tě na ní dnes vytáčejí, jsou dvě skutečný problém a zbývajících osm už jsou jen přívěsky tvého naštvání. To, že mlaská při jídle, možná skutečně není jádrem vašeho pracovního konfliktu, přestože v tuto chvíli působí jako útok na samotné základy civilizace.
MOHLO BY SE TI TAKÉ LÍBIT
Nemusíš předstírat kamarádství. Zdvořilá neutralita úplně stačí
Existuje zvláštní představa, že když nechceme dát antipatii najevo, musíme přepnout do opačného extrému. „Jééé, ahoooj! Jasně, strašně ráda tě vidím!“ Jenže pokud ji strašně ráda nevidíš, takový výkon tě stojí další energii a navíc může působit stejně nepřirozeně jako otevřeně kyselý obličej.
Mnohem jednodušší je profesionální neutralita. Pozdravíš. Odpovíš na otázku. Domluvíš, co je potřeba. Poděkuješ. Jdeš dál. Nemusíš každého člověka, se kterým spolupracuješ nebo se pravidelně potkáváš, pustit do svého emocionálního obýváku. Někteří mohou klidně zůstat v předsíni, vyzvednout si dokument a zase odejít.
Tohle je mimochodem další důvod, proč není ideální stavět strategii na dlouhodobém předstírání pozitivních emocí. Výzkum emočního potlačování v každodenních interakcích ukazuje, že způsob, jakým emoce skrýváme a vyjadřujeme, může mít důsledky pro naši únavu i kvalitu sociálních kontaktů.Cílem tedy není osm hodin denně hrát nadšenou kolegyni. Cílem je dokázat normálně fungovat s někým, koho by sis dobrovolně na společný víkend nepozvala.
Meeting skončil v jedenáct. Proč je ta ženská s tebou ještě večer ve sprše?
Tohle je možná nejdražší část celé antipatie.
V 11:20 skončí porada. Ve 12:15 vyprávíš kolegyni, co zase řekla. Cestou domů tě napadne lepší odpověď, kterou jsi měla použít. U večeře to převyprávíš partnerovi a večer ve sprše se ti v hlavě spustí režisérský sestřih, v němž tentokrát říkáš přesně tu dokonalou větu a ona konečně pochopí, že měla poslední tři roky úplně všechno špatně.
Člověk, kterého nemůžeš vystát, právě strávil celý den ve tvé hlavě bez placení nájmu.
Krátce si zanadávat může být příjemné a někdy potřebujeme situaci s někým probrat, zvlášť pokud chceme získat jiný pohled. Jenže opakované přehrávání stejné scény už nemusí být ventilace. Může to být další kolo ruminace, která hněv udržuje aktivní.
Takže ano, řekni kamarádce: „Ty vole, ona dneska zase…“ Dopověz historku, zanadávej si, zasměj se tomu. Ale potom zkus toho člověka nechat v kanceláři. Nemusíš si z někoho, koho nesnášíš, vyrábět soukromý večerní podcast.
Co když ale ta kráva opravdu JE kráva?
A tady končí veškeré rady o neutrálním výrazu.
Ne každý problém mezi lidmi je problém tvojí emoční regulace. Někdy tě někdo štve, protože skutečně překračuje tvoje hranice, mluví s tebou povýšeně, manipuluje, shazuje tě před ostatními, přivlastňuje si tvoji práci nebo opakovaně ignoruje tvoje „ne“. V takové situaci nepotřebuješ dechové cvičení, které tě naučí snášet něco, co snášet nemusíš.
Potřebuješ hranici. A ta nemusí být ani dramatická, ani agresivní. „Prosím, nech mě domluvit.“ „Po pracovní době nejsem kvůli běžným věcem k dispozici.“ „Tohle není moje odpovědnost.“ „Takhle se mnou prosím nemluv.“ Nebo velmi užitečné pracovní: „Pokud to potřebuješ dnes, řekni mi prosím, kterou z ostatních priorit mám posunout.“
Regulovat vztek neznamená stát se dokonale klidnou rohožkou. Naopak. Když nenecháš vztek převzít mikrofon, můžeš často hranici formulovat mnohem přesněji, bez desetiminutové přednášky, bez seznamu všech provinění od roku 2022 a bez nešťastného „ty vždycky“.
A pokud jde o skutečné obtěžování, šikanu, diskriminaci nebo jiné závažné chování, pak už není na místě řešit, jak se u toho lépe tvářit. V pracovním prostředí může být potřeba situaci dokumentovat a řešit s nadřízeným nebo HR.
A teď ta možnost, kterou nikdo nechce slyšet
Někdy je ten člověk opravdu otravný. Někdy je objektivně problematický. A někdy jsou dva naprosto normální lidé dohromady jednoduše chemická katastrofa.
Ale občas stojí za to položit si otázku: Co přesně mě na ní tak strašně spouští?
Možná ti připomíná někoho, s kým máš špatnou zkušenost. Možná má vlastnost, kterou obtížně snášíš sama u sebe. Možná je hlasitější a dominantnější, než ti je příjemné. Možná získává pozornost nebo uznání, po kterém sama toužíš. A možná zjistíš, že nic z toho neplatí a opravdu ti jen leze na nervy.
Nemusíme každou antipatii psychoanalyzovat tak dlouho, dokud neodhalíme, že problém jsi celou dobu ty. To by byla zase jiná forma nesmyslu. Smyslem otázky není omluvit její chování, ale pochopit vlastní reakci. Protože čím přesněji víš, co tě spouští, tím méně tě to musí ovládat.
Nemusíš ji začít milovat. Stačí, když ti přestane řídit nervový systém
Zítra se její jméno možná znovu objeví na displeji a tvoje první myšlenka bude pořád stejná: Co ta kráva zase chce?
Klidně.
Myšlenka ještě není čin a antipatie z tebe nedělá špatného člověka. Nemusíš se přinutit, aby ti byla sympatická, hledat na ní pět krásných vlastností ani si představovat, jak se z vás po jednom upřímném rozhovoru stanou nejlepší kamarádky.
Stačí povolit čelist, zvednout telefon a říct: „Ahoj, co potřebuješ?“
Možná tě během následujících pěti minut třikrát vytočí. Možná budeš po hovoru potřebovat obejít blok. Možná si na vánočním večírku dobrovolně nikdy nesednete vedle sebe a při pohledu na její jméno budeš ještě za tři roky obracet oči.
To vůbec nevadí.
Cílem nebylo proměnit krávu v tvoji novou nejlepší kamarádku.
Cílem bylo, aby dostala pět minut tvého času, které skutečně potřebovala, a ne dalších pět hodin ve tvé hlavě.
A to už je docela slušná výhra.
FAQ
Proč mě u člověka, kterého nemám ráda, začnou štvát i úplné maličkosti?
Naše reakce na člověka nevzniká při každém setkání od začátku. Předchozí zkušenosti vytvářejí očekávání a ovlivňují, čemu věnujeme pozornost a jak další chování interpretujeme. Když už s někým máme nahromaděnou negativní zkušenost, mohou proto i relativně neutrální projevy získat mnohem negativnější význam.
Dá se zabránit tomu, aby na mně bylo podráždění vidět?
Do určité míry ano, ale dlouhodobé silové potlačování výrazu není ideální strategie. Výzkum ukazuje, že můžeme omezit viditelné projevy emocí, aniž by samotná emoce zmizela. Užitečnější může být nejprve snížit tělesné napětí, dopřát si krátkou prodlevu před odpovědí a zaměřit se na konkrétní obsah rozhovoru místo na osobu, která tě dráždí.
Co mám dělat, když během rozhovoru cítím, že už vybouchnu?
Nemusíš odpovědět okamžitě. Krátká pauza, napití nebo věcná doplňující otázka ti mohou vytvořit prostor mezi prvním impulzem a tím, co skutečně řekneš. Pokud se situace opakuje, je zároveň dobré zjistit, zda nepotřebuješ řešit konkrétní chování nebo nastavit hranici, místo abys pouze pokaždé potlačila svoji reakci.
Musím se snažit změnit svůj názor na člověka, kterého nemám ráda?
Ne. Funkční vztah nevyžaduje sympatii. V práci, rodině i dalších situacích může úplně stačit zdvořilá neutralita, předvídatelná komunikace a jasně nastavené hranice.
Co když nejde jen o antipatii a člověk se ke mně skutečně chová špatně?
Pak není cílem naučit se to lépe snášet. Opakované ponižování, manipulace, obtěžování, šikana nebo jiné překračování hranic vyžadují řešení samotného chování. V pracovním prostředí může být vhodné problematické situace zaznamenávat a podle jejich závažnosti je řešit s nadřízeným nebo HR.
MOHLO BY SE TI TAKÉ LÍBIT
Další články o vztazích, emocích a lidech, které bychom občas nejraději vypnuly tlačítkem, najdeš na Poudree.cz.
Zdroje: [1] Anger and emotion regulation strategies: a meta-analysis; [2] Gross – Antecedent- and response-focused emotion regulation: divergent consequences for experience, expression, and physiology; [3] Butler et al. – The social consequences of expressive suppression; [4] Gross & John – Individual differences in two emotion regulation processes: implications for affect, relationships, and well-being; [5] Cameron & Overall – Suppression and expression as distinct emotion-regulation processes in daily interactions; img ai generated
