Kniha Gustava Gutiérreze Pít z vlastní studny (Biblion, 2026) přináší do češtiny jeden ze základních textů teologie osvobození. Víra podle ní nemůže být lhostejná k chudobě, útlaku a silám, které člověka zbavují důstojnosti. Českému prostředí připomíná především strukturální povahu chudoby a nutnost naslouchat zkušenosti marginalizovaných – důrazy, které u nás stále zoufale podceňujeme.
V českém překladu se konečně objevila vůbec první kniha hlásící se k latinskoamerické teologii osvobození. A to hned zostra postavou, která je považována za „otce“ tohoto teologického směru, Gustavem Gutiérrezem. Poprvé jej definoval v knize Teologie osvobození ze sedmdesátých let minulého století. V titulu Pít z vlastní studny (orig. 1983) prokázal, že má hluboký duchovní rozměr, a není pouhou marxistickou politickou ideologií, jak jí bylo vyčítáno.
Zdroj: Biblion Teologie osvobození stejně jako Gutiérrezova kniha vyrůstají z konkrétního latinskoamerického časoprostoru a zkušenosti. Historická podmíněnost představuje hned první kritický bod, chceme-li zhodnotit, nakolik je poselství Pít z vlastní studny využitelné pro Středoevropana 21. století. Na druhou stranu to ovšem nebrání řadě přínosů.
Víra se podle Gutiérreze neověřuje útěkem ze světa do meditace uzavřené do sebe, ale způsobem, jakým v něm člověk stojí na straně života proti silám smrti. Chce ukázat spiritualitu, která vzniká tehdy, když se křesťanská víra žije ze zkušenosti chudých a zápasu proti tomu, co člověka zbavuje důstojnosti a života. Právě hluboká chudoba je pro autora flagrantní síla smrti, která se projevuje v době psaní knihy v latinskoamerické realitě. Gutiérrez jde až k radikální formulaci: „Víra ve vzkříšení je neslučitelná s přijetím společnosti, která odsuzuje chudé k smrti.“
Tato teologie chce promýšlet víru z perspektivy utlačovaných a z křesťanské praxe jejich osvobozování. Realitu nejprve vidět a analyzovat, potom ji soudit ve světle evangelia a nakonec jednat.
Víra se nejprve žije, až potom teologicky reflektuje Pro hlubší pochopení je nezbytné přiblížit, jak Gutiérrez rozumí spiritualitě a teologii. Spiritualita není jejím pouhým přídavkem, ale specifickým způsobem života, který je do značné míry určen podmínkami, kde se praktikuje. Víra se nejprve žije a teprve potom se teologicky reflektuje.
Z toho vyplývá, že teologie je pohyblivou reflexí konkrétní zkušenosti, nezačíná abstraktní definicí Boha nebo věroučných pravidel. Proto může Gutiérrez hutně prohlásit, že v teologii „je naší metodou naše spiritualita“. Jak je patrné, s takovým přístupem budou mít problém ti, kteří teologii pojímají jako neměnný soubor nařízení.
Každá spiritualita podle Gutiérreze vyrůstá z konkrétní historické situace. Latinoameričané proto potřebují takovou, která dá smysl prožívání víry v jejich každodenním životě. Duchovní zkušenost je „možný způsob, jak být křesťanem. Jako jedna z možností, nikoli jako jediný způsob.“
S tímto vědomím je nutné číst název Pít z vlastní studny. Rozhodně se nevztahuje k individualistické spiritualitě typu „každý si věří po svém“ nebo ještě hůř „každý má svou pravdu“ či k prostému „věření v sebe sama“. Autor jej přebírá od Bernarda z Clairvaux a ten zdůrazňoval, že následování Ježíše vyrůstá vždy z konkrétní historické zkušenosti. Pít z vlastní studny neznamená uzavřít se do vlastních zdrojů spirituality, ale právě naopak doširoka otevřít oči pro zdroje, které nabízí můj bezprostřední životní prostor.
Gutiérrez se přitom opírá o širokou škálu zdrojů křesťanské tradice. Z Bible čerpá především od Pavla a z jeho spisů, nevyhýbá se velké mystické tradici nevyjímaje Terezii z Ávily či Jana od Kříže. Přehlédnout se nedá, že latinskoamerickou zkušenost nelíčí jen ze subjektivních dojmů, ale opírá se o dokumenty místní církve a její představitele, kteří nejednou skončili život mučednickou smrtí.
Čtenář očekávající Marxe tak bude nemile překvapen – v knize jej explicitně nenajde. Na druhou stranu vliv marxismu nelze teologii osvobození upřít. Dnešní čtenář by však již měl být schopen oprostit se od Marxe zneužitého bolševismem a nahlížet jeho myšlenky optikou sociální kritiky.
„Nejhlubší smysl setkání s chudými spočívá v tom, že se tak setkáváme s Kristem,“ píše Gutiérrez V čem je kniha obohacující, a to i navzdory její historické podmíněnosti? Zaprvé, Gutiérrezova pozice umožňuje odmítnout falešné alternativy.
Ano, křesťanství má být angažované a obrácené k reálnému světu, ne do abstraktních nebes. Ale nemá to být jen laciná politická agitace nebo aktivismus, má zahrnovat jistotu křesťanské naděje. Tato naděje však zároveň nesmí být omluvou k tolerování smrti tady a teď.
Hřích totiž není jen individuální morální selhání. Může se vtělovat do institucí, ekonomických vztahů a politického uspořádání. Teologie osvobození zdůrazňuje, že k lepšímu životu tady a teď je zapotřebí jak osobní obrácení, tak zásadní strukturální transformace systému, v němž žijeme.
Zadruhé, nespojuje spiritualitu se stažením do soukromí. Společenství je naprosto zásadní pro žitou víru. Setkání s Bohem se odehrává zejména ve vztahu k člověku, který trpí – konkrétně při setkání s chudým. Chudý pak není pasivním příjemcem dobročinnosti.
Stopy takového důrazu jsou výrazně patrné i u posledních dvou papežů – František byl v zásadě stoupencem teologie osvobození (stačí se podívat na stovky jeho proslovů a konkrétních kroků, přečíst si Laudato si´ ). Lev je zatím o poznání opatrnější, ale jeho návštěva Lampedusy nebo dokument Dilexi te , psaný spolu s Františkem, mluví za vše.
Za třetí, Pít z vlastní studny má co říct lidem daleko za hranicemi katolické církve a těm, kteří se hlásí k jakékoli podobě křesťanství. Teologie osvobození je dodnes podnětnou kritikou individualistického pojetí člověka a kapitalismu vůbec. Rovněž nabízí jazyk strukturální nespravedlnosti, ale zároveň odmítá redukovat člověka na jeho ekonomické postavení.
Česká slepota vůči chudobě Pomineme-li rysy teologie osvobození, které jsou podmíněny latinskoamerickou realitou, řadou jejich akcentů se můžeme inspirovat i u nás. Že u nás to s chudobou a nerovností není až tak hrozné? Pro vyvedení z takového omylu se stačí podívat na průzkumy, které ukazují, že jedno procento nejbohatších Čechů vlastní 36 % majetku a jeden milion lidí (čili desetina populace) žije pod hranicí příjmové chudoby.
V české společnosti stále chybí rozšířenější povědomí o strukturální povaze chudoby. Rovněž církve, v první řadě ta katolická, mnohdy nepůsobí jako ty, které stojí vedle marginalizovaných. O chudých nemálo mluví, to ano, ale že by jejich zkušenostem skutečně naslouchaly a zasazovaly se o jejich lepší život?
Pozdní český překlad Gutiérreze má možná jistou výhodu. Umožňuje ho prostě jen soustředěně číst na místo toho, abychom se přeli s jeho karikaturou. Ačkoli z nejvyšších vatikánských církevních míst se nejednou bohatství teologie osvobození otevírá, v českých reáliích zůstává zoufale okrajové. Kniha Pít z vlastní studny může být důrazným postrčením, aby se to konečně začalo měnit.