V některých případech se o velký comeback zasadí samotní strůjci dotyčného fenoménu, kteří mohou například trpělivě čekat na dozrání technologií, když už ne pouze na spásný příběhový nápad. Třináctiletá prodleva mezi prvním a druhým Avatarem se připisuje právě pečlivosti Jamese Camerona, jenž v zákulisí pilně zdokonaloval dostupné nástroje. George Lucas se zase se Stevenem Spielbergem i najatými scenáristy dohadoval tak dlouho, až se dovolená Indiana Jonese po Poslední křížové výpravě protáhla na devatenáct let. Sylvester Stallone do jisté míry přežil vlastní kariérní kolaps a poté, co po šestnácti letech znovu účinně zamudroval jako Rocky Balboa, sám po rovných dvou dekádách natočil čtvrtého a zdaleka nejakčnějšího Ramba, jímž obnovil daný komerční cyklus heroického násilí.
My se tentokrát zaměříme na ještě odkládanější pokračování komerčního charakteru, která dozajista znáte – nebudeme se zastavovat u jistě úctyhodné osmatřicetileté pauzy, která dělí kultovní horor Rituál a jeho nikým nechtěné (leda přímo původním režisérem Robinem Hardym) pokračování The Wicker Tree z roku 2011, ani u jiných obskurních případů. Nebereme ani padesátiletou mezeru mezi Vymítačem ďábla z roku 1973 a „přímým sequelem“ s podtitulem Znamení víry, který se před třemi lety rozhodl dějově ignorovat všechny ostatní Vymítače včetně tehdy posledního Pod nadvládou zla z roku 2005. Deset vysledovaných filmů je zkrátka dalším článkem své vlajkové franšízy, která ve své filmové podobě stagnovala nejméně třicet let. Magická posedlost 2, v níž sestry Owensovy (Nicole Kidman a Sandra Bullock) znovu provozují štiplavou rodinnou magii, by se se svými 28 lety od originálu těsně nevešla – podobně jako návrat Billa & Teda po 29 letech nebo sequel vizuálně revolučního Trona s podtitulem Legacy, na který se čekalo 28 let.
Šílený Max: Zběsilá cesta – 30 let
Jestliže mnohdy platí, že samotná studia usilují o návraty svých velkých značek za účelem dalšího zpeněžení, v případě Šíleného Maxe by téměř nikdo příčetný o dobrém byznysu ani neuvažoval. Australský průkopník postapokalyptických honiček George Miller skončil s Bojovníkem silnic roku 1985 a následně si udělal v Hollywoodu moc dobré jméno prvním prasátkem Babe či oscarovým animákem Happy Feet. Jak už názvy těchto projektů napovídají, většina lidí zapomněla, čím se Miller vlastně nejvíc proslavil. Písečnou Pustinu obývanou nejen motorkářskými hordami nosil v srdci a také v hlavě během celého třicetiletého období po Dómu hromů, kdy se Mel Gibson transformoval z tichého silničního bijce v hollywoodskou hvězdu, oscarového režiséra a nakonec v „antisemitského vyvrhela“.
Ve Zběsilé cestě, kterou mu snad na základě obsáhlých storyboardů odklepli ve Warner Bros., Gibsona vystřídal Tom Hardy, jenž byl po sérii filmových hitů reálně největším marketingovým tahákem tohoto vymodleného návratu béčkové exploatační ságy z osmdesátek. Tedy dokud nepřišel první trailer a lidé nespatřili ohromující záblesky toho, co sedmdesátiletý Miller v africké poušti s armádou kaskadérů a virálně rozhádanými herci předváděl. Max dorazil po 30 letech jako těžkotonážní analogový blockbuster a čistokrevný zástupce moderního trendu legacy sequelů hraničících s rebootem, který pozvedl dosavadní fikční svět na úplně jinou úroveň. Mad Max nikdy nebyl kontinuální příběh a vždy fungoval jako samostatné kapitoly z mytologie kolem mstitele v Interceptoru, což Zběsilá cesta a následně i prequelová Furiosa dokonale prodloužily.
Finančně to zejména ve druhém případě vůbec oslnivé nebylo, ale Miller by podle všeho rád natočil ještě poslední filmový dílek a také seriál. Především Zběsilá cesta se koneckonců stala jasným fenoménem, který kultovní parametry propojil s mocným akademickým apelem. V těch správných seznamech o nejvýznamnější a nejosobitější kinematografické skvosty tohoto století se nenapodobitelný film ostatně umisťuje na nejvyšších pozicích.
Policajt v Beverly Hills: Axel F – 30 let
Je už známou zákulisní historkou, že Axel Foley měl původně vypadat docela jinak. Paramount do role detroitského policajta lanařil Sylvestera Stalloneho, jenž scénář přepsal podle svého gusta a z lehčí krimikomedie udělal nákladný akčňák s vlaky, přestřelkami a hromadou explozí. Studio se vystrašilo z rozpočtu a producenti Jerry Bruckheimer a Don Simpson prosadili Eddieho Murphyho, který po 48 hodinách či Záměně patřil k nejžhavějším komediálním tvářím Hollywoodu. Z Axela se záhy stal charakter, na němž Murphy vyrostl v jednu z největších hvězd osmdesátých let, a první Policajt v Beverly Hills dokonce skončil jako nejvýdělečnější film roku 1984 (porazil tedy i Indyho Chrám zkázy).
Třicet let po třetí části z roku 1994 se přitom Murphy k Axelovi nevracel pouze jako zestárlý představitel dávno vyčpělé značky. Policajt v Beverly Hills: Axel F vznikal v době, kdy se herecké renomé hvězdy Norbita opět zvedalo: životopis Jmenuju se Dolemite mu v roce 2019 zajistil jedny z nejlepších recenzí kariéry a právě tehdy se po mnohaletém vývoji definitivně rozběhly přípravy na čtvrtý Axelův případ. Murphyho comeback tak chvíli mohl vypadat mnohem velkolepěji než jen jako nostalgické oprášení jedné z jeho nejslavnějších postav – zvlášť když se k němu přidali staří známí Judge Reinhold, John Ashton, Paul Reiser a Bronson Pinchot.
Axel F nakonec dorazil v roce 2024 rovnou na Netflix, který práva odkoupil od Paramountu. Murphyho komediální timing už nebyl jako zamlada, ale Axel Foley přirozeně zestárl spolu se svým představitelem – místo dalšího rebootu tak napsal pozdní kapitolu vlastní kariéry. Žádný nový Top Gun z toho sice nebyl, ale jako ukázka toho, jak se Hollywood snaží znovu prodat někdejší hvězdu prostřednictvím postavy, na níž kdysi vyrostla, funguje Axel F téměř učebnicově.
Bláznivá střela (2025) – 31 let
Tři dekády nemusí oddělovat pouze individuální filmová díla, ale třeba i období, která přála jejich zastřešujícím žánrům. Osmdesátá a devadesátá léta byla mimo jiné kolébkou bláznivých referenčních parodií, jimž kamennou tvář a charismatický hlas propůjčil zejména Leslie Nielsen. Jeho největším komediálním úspěchem byla zprvu seriálová, posléze i filmová Bláznivá střela, jejíž třetí částí z roku 1994 tato skvělá rozdrbání řady seriózních hollywoodských žánrovek v podstatě vymřela. Parodie se vyvinula v přisprostlé a ještě o úroveň víc „meta“ Scary Movie, s jehož klesající kvalitou nastoupily filmové katastrofy typu příslovečného Disaster Movie.
Dokonce i jeden ze strůjců Bláznivé střely David Zucker natočil roku 2008 odpadní parodii An American Carol, u nás zavádějícím způsobem distribuovanou pod názvem Bláznivá střela - Amerika v ohrožení, v níž si Nielsen zahrál několik rolí. Film neměl s „policejní“ sérií nic společného, Zucker od té doby nerežíroval a jeho dřívější typ parodií úplně vymizel. Když práva na návrat popleteného poručíka Franka Drebina v Paramountu ukořistil producent a tvůrce Griffinových Seth MacFarlane, zprvu optimistického Zuckera do konzultací nezahrnuli. Starší z komediální bratrské dvojice zahořkl a směrem k moderní verzi, v níž se Liam Neeson představil v roli Franka Drebina mladšího, zaujal nenávistný postoj.
Snímek s přímým příbuzenským spojením staronových postav vyšel loni jakožto regulérní (legacy) sequel jedenatřicet let po Bláznivé střele 3. Režisér Akiva Schaffer (Rychlá rota, Saturday Night Live) v něm zůstal poplatný mustru i dnešním žánrovým nárokům, Neeson neudělal legendárnímu předchůdci ani v nejmenším ostudu a konceptuálně ojedinělý comeback s Pamelou Anderson či Kevinem Durandem utržil po světě kolem 100 milionů dolarů. Naděje, že klasické parodie po dlouhé prodlevě ještě ožijí, tak není zcela mizivá.
Krotitelé duchů: Odkaz – 32 let
Krotitelé duchů měli po dvojce z roku 1989 na třicet let vystaráno a cesta zpět do kin byla možná ještě strašidelnější než jakákoli nadpřirozená konfrontace. Dlouho se mluvilo o třetím dílu s původní čtveřicí, jenže projekt se roky nemohl pohnout z místa a po smrti
Harolda Ramise v roce 2014 se zdálo, že už ani nemá smysl. Sony nakonec vytáhlo z rukávu reboot
Paula Feiga, který v roce 2016 přivedl do ulic New Yorku ženskou sestavu
Krotitelů duchů v čele s
Melissou McCarthy,
Kristen Wiig,
Kate McKinnon a
Leslie Jones. Nebylo to však pokračování osudů Petera Venkmana, Raye Stantze, Egona Spenglera a Winstona Zeddemorea po 27 letech, nýbrž úplný restart: Feig ostatně sám vysvětloval, že nechtěl být nijak svázán historií původních filmů – neodpustil si ale cameo pocty, v rámci nichž
Bill Murray,
Dan Aykroyd,
Ernie Hudson,
Annie Potts i
Sigourney Weaver ztvárnili jiné postavy. Ty původní v tomto novém světě neexistovaly, a možná i proto se z ženské verze vyklubalo finanční i kritické faux pas.
Do kánonu se proto nakonec zařadil až regulérní legacy sequel Krotitelé duchů: Odkaz z roku 2021. Jason Reitman, syn režiséra prvních dvou filmů Ivana Reitmana, tentokrát nebudoval alternativní realitu, ale navázal přímo na oba původní filmy. Egon Spengler byl dědečkem mladých hrdinů a v závěru se ukázala celá původní parta, takže Sony samo film popisuje jako „další kapitolu v původním univerzu Krotitelů duchů“. Odkaz s hvězdami Ant-Mana či Stranger Things vydělal v kinech přes 200 milionů dolarů a vedl k dalšímu pokračování s podtitulem Říše ledu, které ságu svým neslavným výsledkem možná opět zmrazilo.
Cesta do Ameriky 2 – 33 let
Po třiatřiceti letech diváci znovu zavítali do fiktivní Zamundy za princem Akeemem (Eddie Murphy), jenž v původní Cestě do Ameriky z roku 1988 uprchl z afrického království do chudinského Queensu, aby si našel nevěstu ochotnou zamilovat se do jeho charakteru, a nikoli jen do bohatství a titulu. Murphy tehdy byl na vrcholu sil a v komedii Johna Landise se vedle Akeema chopil také několika vedlejších postav včetně holiče Clarence, zpěváka Randyho Watsona či židovského dědečka. Film vydělal přes 280 milionů dolarů, ale pokračování se dlouhé roky nemohlo vymanit z vývojového pekla. Ani herec, jehož kariéra s Doktorem Dolittlem uvadala, mu příliš nevěřil – příběh byl podle něj zakončen s definitivou. Až jeho pozdní herecké procitnutí ve zmíněném Jmenuju se Dolemite změnilo situaci natolik, že právě při projekci životopisné komedie oslovil režiséra Craiga Brewera s nabídkou natočit Cestu do Ameriky 2.
Dolemite ostatně nebyl jen sympatickou připomínkou, že Murphy ještě umí vedle pitvoření i seriózně hrát, ale součástí plánovaného comebacku, kdy se komik chtěl vrátit do Saturday Night Live, oprášit své nejslavnější postavy a následně znovu rozjet stand-up. Cesta do Ameriky 2 dorazila v roce 2021 i s dalšími navrátilci Arsenio Hallem, Jamesem Earlem Jonesem, Johnem Amosem i Shari Headley a pochopitelně znovu oprášila Murphyho castingovou schizofrenii. Pandemie ovšem film oloupila o původně plánovanou kinopremiéru a Paramount ho za zhruba 125 milionů dolarů prodal Amazonu, který ho vypustil rovnou na Prime Video. Třiatřicetiletá pauza tak přinesla typický produkt éry legacy sequelů: staré tváře, staré gagy, starý svět a novou generaci, která má převzít štafetu, zatímco Murphy si vedle Akeema znovu obléká několik paruk a pokouší se přesvědčit diváky, že jeho osmdesátková aura ještě zcela nevybledla.
Blade Runner 2049 – 35 let
Filmový svět možná nemá slavnější propadák než kyberpunkovou sci-fi Blade Runner z roku 1982. Ridley Scott se během výroby přetahoval o kontrolu s diktátorským studiem a do kin putovala verze s otráveným voice-overem Harrisona Forda a přilepeným šťastným koncem, kterou sám režisér nepovažoval za svou. A to navíc v době, kdy rodiny společně plakaly u E.T. – Mimozemšťana a nechaly jak Scottův nadčasový biják, tak skvělou Carpenterovu Věc strmě propadnout. Blade Runner tak nejprve prošuměl pod radarem a jeho v podstatě neexistující pověst se začala napravovat až díky domácím nosičům, půlnočním projekcím či s rozvojem filmových studií jako akademického oboru. O deset let později přišel Director's Cut, v roce 2007 pak definitivnější Final Cut, a film se mezitím z komerčního průšvihu proměnil v jednu z nejvlivnějších sci-fi klasik vůbec.
Na pokračování si proto Hollywood musel počkat také proto, že Scottův první film po senzačním Vetřelci vešel ve známost jako v jádru nekompromisní autorské dílo, v němž se zvenčí nevyplatí nimrat. Harrison Ford možná sliboval, že se Scottem už po komplikované první spolupráci nikdy dělat nebude, ale v ozvěnách svého návratu do Star Wars znovu kývnul i na Ricka Deckarda. Režie se ostatně chopil talentovaný Denis Villeneuve, jenž v kinech čerstvě přivítal tajuplné Příchozí, a scenárista původního filmu Hampton Fancher se staral o důstojné spojení s originálem, posuzovaným také ze spirituálního a metafyzického hlediska.
Blade Runner 2049 měl premiéru příhodně v témže roce, kdy se odehrává futuristický příběh jedničky. Film se pokusil rozšířit vrstevnatý svět a ještě znesnadnit otázku, kde vlastně končí člověk a začíná jeho napodobenina. Výsledkem byl jeden z nejambicióznějších reprezentantů hollywoodského legacy sequelu: film, který se k pětatřicet let starému originálu obrací s úctou téměř archeologickou, ale zároveň si dovoluje být pomalejší, melancholičtější a ještě méně ochotný podávat divákovi odpovědi na stříbrném podnose. To všechno se bohužel sečetlo v tržbách, které zůstaly za očekáváním – na pokračování cinefilní perly přišli v první vlně zapálení fanoušci, jež v podstatě neměl kdo následovat. Značka se tak po kasovním krachu přesouvá na stream a Prime Video od 25. listopadu uvede seriál
Blade Runner 2099, z větší části natáčený na Barrandově.
Beetlejuice Beetlejuice – 36 let
Po dlouhých šestatřiceti letech se do domu rodiny Deetzových vrátil poťouchlý Beetlejuice, kterého si Michael Keaton znovu střihl pod režijní taktovkou Tima Burtona. Původní Beetlejuice z roku 1988 tehdy spojil duchařinu, grotesku a Burtonovu bizarní obrazotvornost do originálního tvaru předesílajícího režisérovy následné trháky. Čerstvě zesnulé manžele Adama a Barbaru Maitlandovy obtěžují noví majitelé jejich domu, a tak si na pomoc zavolají chlípného bioexorcistu z podsvětí. Film vydělal přes 74 milionů dolarů a postupně vyrostl v jednu z nejmilovanějších Burtonových klasik, jenže pokračování zůstávalo několik dekád v šuplíku.
Burton se k němu konečně vrátil v době, kdy jeho kariéra stagnovala po disneyovském Dumbovi, který z něj dle jeho vlastních slov „vysál duši“. Pro Netflix poté natáčel gotickou Wednesday a snad i spolupráce s Jennou Ortegou, pomyslnou nástupkyní Winony Ryder a Evy Green, ho inspirovala k povolání staré party. Bezmála po čtyřech dekádách se mu podařilo dát dohromady Keatona, Winonu Ryder i Catherine O'Haru a přihodit k nim Jennu Ortegu jako dospívající Astrid Deetz, dceru původní hrdinky Lydie, jejíž život znovu rozvíří rodinné dědictví, dům ve Winter River a pochopitelně také ten jeden démon, jehož jméno se nevyplácí vyslovovat dvakrát. Burton navíc po letech opustil digitálně uhlazenější polohu a vrátil se k ručním trikům, loutkám a praktickým efektům, takže pokračování mělo spíš charisma ztracené éry nežli sterilní franšízové recyklace. A publikum to tentokrát ocenilo: film v kinech utržil přes 450 milionů dolarů a vznikl první opravdu mimořádný kasovní hit tohoto seznamu.
Top Gun: Maverick – 36 let
Velké návraty se samozřejmě provádějí snáz, když hlavní hvězda nejenže viditelně nestárne, ale s rostoucím věkem odkládá pud sebezáchovy a posouvá limity své i celého průmyslu. Tom Cruise jako elitní pilot Pete „Maverick“ Mitchell poprvé vzlétl roku 1986 a při výrobě prvního Top Gunu mu bylo čtyřiadvacet let. Armádní propaganda s progresivním klipovým stylem Tonyho Scotta byla jedním z největších hitů osmdesátek, ale dlouho se jevila tematicky přežitá, uvězněná ve specifické době, kdy bylo žádoucí vystavět zpomalenou scénu kolem vysportovaných, osmahlých mužských těl křepčících u plážového volejbalu.
Tony Scott bohužel roku 2012 zemřel, zato Tom Cruise nacházel stále nové životy – ať už v soukromí, nebo v showbyznysu, který přešlapy většinou neodpouští. Herec před padesátkou ustál soukromé otřesy a především udržel v chodu sérii Mission: Impossible, v níž si poctivě mastil ego i jako šílený kaskadér, jenž se neváhá pověsit na bok vzlétajícího letadla nebo nejvyšší budovy světa. To dokonale korespondovalo s epickým Maverickovým comebackem, o němž se prý reálně diskutovalo od roku 2010 a ještě za účasti bratra Ridleyho Scotta. Cruise o projektu i po jeho smrti dál aktivně debatoval s producentem Jerrym Bruckheimerem, novým patronem Missions Christopherem McQuarriem i s Josephem Kosinskim, jenž herce vedl ve sci-fi Nevědomí. Právě Kosinski, vystudovaný letecký inženýr, se k Maverickovi připojil jako režisér roku 2017.
Pokračování plné bezprecedentních kaskadérských kousků a praktických řešení mělo jít do kin už roku 2019, ale Paramount nejprve posunul premiéru na červen 2020, aby tým získal víc času na komplikované letecké sekvence. Když v březnu toho roku vypukla pandemie, studio přesunulo premiéru z června na 23. prosince 2020, následně na 2. července 2021, 19. listopadu 2021 a nakonec na 27. května 2022. Studio prozřetelně odmítlo visící premiéru prodat na stream a prezentovalo ji jako revoluční imaxovou událost, v níž Cruise provádí v oblacích piruety a moderní technické možnosti splývají s těžkou „legacy“ nostalgií. Fantastické trailery zabraly a druhý Top Gun se s tržbami přes 1,5 miliardy dolarů stal jedním ze spásných hitů po pandemickém suchu, které bez tohoto návratu mohlo být pro Hollywood mnohem fatálnější.
Doktor Spánek – 39 let
Pokračování filmového Osvícení by za standardních podmínek asi nepřipadalo v úvahu. Díla Stanleyho Kubricka ostatně nejsou z těch, na nichž by si kdokoli dovolil parazitovat, respektive by na to vůbec měl autorská práva. Jenže námět okolo tajemného hotelu a lidí, v nichž izolované místo probouzí pozoruhodný i děsivý šestý smysl, pochází od Stephena Kinga. Literární mašina a nejčastěji adaptovaný spisovatel dneška Kubrickovu pronikavou vizi nenáviděl a roku 1997 se podílel na televizním Osvícení, které zůstalo mnohem věrnější knize (v níž hotel na konci vyletí do vzduchu).
King navíc roku 2013 napsal knižní pokračování Doktor Spánek, v němž působivě rozvíjel nejen příběh už dospělého Dannyho Torrance, ale i celý „osvícený“ svět s jeho upírskými parazity. Warneři promptně reagovali a Glen Mazzara napsal první draft scénáře už o rok později. Jenže studio si lámalo hlavu s rozpočtem a současně zvažovalo i prequel Osvícení, v němž by stavitelé hotelu odráželi nájezdy původních obyvatel. Zlomem byl až totální kasovní triumf Kingova hororu To, který roku 2017 v kinech vydělal přes 700 milionů dolarů. Filmový Doktor Spánek spadl do náruče Mikea Flanagana, jenž už podle Kinga natočil psychologickou Geraldovu hru a s materiálem měl smělé plány – zamýšlel udělat pokračování Kingova románu a současně i sequel ke Kubrickovu Osvícení.
Kingův románový sequel s Kubrickovým světem přirozeně nepočítal, ale spisovatel Flanaganův koncept posvětil. Dílo tím pádem nabobtnalo k epickému rozsahu, a přestože Flanagan svůj úkol zvládl až senzačně, výsledný film je táhlý, atmosférický, bohatý na referenční detaily a silně závislý na dvou víceméně samostatných prostředích, vně i uvnitř autorsky roztrhaného hotelu. Devětatřicet let po jednom z nejikoničtějších hororů kinematografie (jehož vliv je všude patrný, ale mladší generace už ani nevědí, odkud vlastně pochází) přišlo skvěle recenzované a komplexní pokračování, které však svou kulturní výjimečnost neumělo publiku prodat. Tříhodinový Doktor Spánek v kinech propadl, ale pro fanoušky je zjevením, jemuž opodstatněná časová prodleva vůbec neublížila.
Mary Poppins se vrací – 54 let
Původní disneyovská Mary Poppins z roku 1964 představila magickou chůvu, která přiletí nad Londýn s deštníkem a kufrem plným zázraků, aby zkrotila děti Michaela a Jane Banksových a zároveň uzdravila jejich poněkud odcizenou rodinu. Film Roberta Stevensona se stal obřím hitem, získal pět Oscarů a z Julie Andrews udělal hvězdu, přičemž Mary Poppins se postupně zařadila mezi nejikoničtější disneyovské postavy. S pokračováním si ovšem studio dalo pořádně načas: Mary Poppins se vrací měla premiéru po neskutečných 54 letech, kdy výjevy i melodie z původní americké klasiky dávno pronikly do všech mediálních a zábavních sfér – fanoušci si jistě vzpomenou na epizodu Himlhergotdoneveterkrucajselement z osmé řady Simpsonových, v níž se do Springfieldu na deštníku spustila Shery Bobbins.
Na pokračování se přitom nezačalo pracovat náhodou právě v éře, kdy Disney ve velkém raboval vlastní archiv. Rob Marshall a producent John DeLuca začali novou Mary Poppins přetřásat kolem roku 2013, tedy v době, kdy studio znovu oprášilo velké hrané muzikály (mimo jiné Marshallův Čarovný les) a rozjíždělo novou vlnu hraných návratů ke klasickým značkám. Mary Poppins navíc nebyla jen nostalgická volba: po Traversové zůstalo dalších sedm knih a místo dalšího převyprávění původního příběhu se nabízelo prostě poskočit o jednu generaci. Jane a Michael Banksovi proto zestárli do rodičovských úloh a jejich děti potřebovaly špetku magické asistence. Disney dostal příležitost představit látku nové generaci a místo rebootu propagoval volné pokračování, v němž se stařičký Dick Van Dyke nicméně ujal nové role pana Dawese Jr.; měl tedy dvojí vztah k původnímu filmu, protože v něm hrál Berta.
Novou generaci měla přitáhnout ještě Emily Blunt v hlavní roli, ale čtyřiapadesátiletý odstup do tržeb přece jenom promluvil. Přibližně 350 milionů dolarů z kin před pandemií nebylo na Disneyho moderní ždímačky dvakrát oslnivé, ale o ztrátový podnik zřejmě nešlo. Z takto opožděných pokračování se nicméně opravdu vyplatí jen málokteré a příští týden zjistíme, kam se v potenciálním budoucím rozšíření tohoto tématu zařadí Magická posedlost 2, nebo blížící se parodie Vesmírná tělesa 2, která se přiřítí rovných 40 let po premiéře jedničky. Chystáte se některý titul z této dvojice – třeba z nostalgie – podpořit?
Zdroje: Kinobox, Box Office Mojo, Netflix, Los Angeles Times, GamesRadar, The Walt Disney Company
