Když Veronika porodila, byli s manželem šťastní jako ještě nikdy. Konečně si mohli pochovat vytoužené miminko. Jejich rodina se rovněž nemohla na nejnovější přírůstek dočkat, ovšem radost netrvala dlouho. Během následujících týdnů si nejen čerství rodiče začali všímat, že synkovi tmavnou ouška a okolí nehtů. Nervózně se ptali doktorů, zda nemůže být nemocný, ale synek byl zdravý jako rybička. Netrvalo dlouho a projevilo se, že se manželům narodil černoušek – a vysvětlení pro to bylo údajně jen jediné: Veronika byla Jakubovi nevěrná.
Sama věděla, že od té doby, co je s Jakubem, nikdy s jiným mužem nebyla, ale byla ze své situace v šoku zrovna jako všichni ostatní. Kývla na test otcovství, který po ní Jakub i jeho rodina vyžadovali. Sama se jim vůbec nedivila, na jejich místě by jí taky nevěřila.
„Testy samozřejmě potvrdily Jakuba jako otce,“ říká Veronika. „Velmi se mi omlouval, že měl pochybnosti, ale já ho v tomto případě chápu. Každopádně vysvětlit to širší rodině je těžší. Jakubova maminka neustále vymýšlí teorie o tom, jak jsem uplatila doktora, a moji rodiče čekají, kdy se přiznám ohledně románku s nějakým cizincem.“
Během pátrání po příčině se manželé dozvěděli, že Jakub má v rodině afrického předka a jejich syn po něm zdědil kombinaci genetických variant ovlivňujících pigmentaci, která se u samotného Jakuba neprojevila tak výrazně. Nešlo tedy o jeden gen, který by po několik generací „spal“ a najednou se probudil, ale o kombinaci více genů, která se u jejich syna projevila jinak než u jeho rodičů.
„Když jsme to řekli našim rodičům jako vysvětlení, proč jejich vnuk není běloch, ale vypadá jako míšenec, strhla se hotová mela,“ vzpomíná se smutkem Veronika. „Naši rodiče si začali navzájem vyčítat vše možné a nemožné. Naši se posmívali Kubovým rodičům, že měli v rodině černocha, jeho rodiče to popírají a házejí vinu na to, že mám beztak nohy věčně ve vzduchu. Ať si říká test otcovství, co chce, náš syn prý jejich vnuk není a nebude.“
Po tomto prohlášení došla manželskému páru trpělivost a kontakt s rodinou na čas přerušili. Zatím se ani jedna strana nemá k usmíření a Verča s Jakubem zvažují, že se přestěhují. Bylo by podle nich pro syna snazší vyrůstat někde, kde jeho babičky a dědové nevyprávějí po sousedech teorie, kdo je jeho skutečný otec.
„Jakub mi navrhl, že by pro malého bylo nejsnazší, kdybychom začali říkat, že je adoptovaný, ale mně se to nelíbí. Ano, pro něj by to možná bylo snazší, pro nás ve výsledku taky, ale přijde mi, že bychom tak neoficiálně říkali, že se za něj stydíme, což není pravda,“ říká Verča.
Vyjádření k článku napsala psycholožka Ing. Mgr. Radka Loja:
V tomto příběhu není největším problémem neobvyklý vzhled dítěte, ale spíš to, jak na něj začali reagovat dospělí.
Test otcovství pochybnosti vyřešil. Pokud ale obviňování Veroniky z nevěry pokračuje dál, už nejde ani tak o hledání vysvětlení jako o to, že část rodiny novou situaci prostě nedokáže přijmout. A jestliže prarodiče tvrdí, že dítě „není jejich vnuk“, zesměšňují jeho původ nebo po okolí šíří spekulace o jeho otci, zdravým vztahům to rozhodně nepomáhá.
Dítě si z podobných reakcí může časem odnést nepříjemný pocit: „Se mnou je něco špatně. Do rodiny úplně nepatřím.“ Když něco takového slyší nebo cítí opakovaně, může tomu začít věřit a postupně si vytvořit omezující vnitřní přesvědčení "nikam nepatřím", které pak může ovlivňovat jeho vztah k sobě samému i k druhým lidem.
Samozřejmě se to netýká jen dítěte, ale zasahuje to celou rodinu. Když je dítě nejisté, smutné nebo zažívá odmítání, prožívají to s ním i rodiče. Rodina funguje jako propojený systém a napětí jednoho člena se často přenáší i na ostatní a ovlivňuje vzájemné vztahy.
Nedoporučovala bych proto říkat dítěti ani okolí, že je adoptované. A oceňuji rodiče, že se touto cestou nevydali. Krátkodobě by to možná odstranilo některé nepříjemné otázky, ale zároveň by vznikl další problém, který by bylo potřeba později vysvětlovat.
Proč by měli skrývat něco, co je přirozenou součástí jejich rodinného příběhu? Syn je jejich biologické dítě. Má jinou barvu pleti než jeho rodiče, ale není kvůli tomu o nic méně hodnotný. Byla by škoda, kdyby si z reakcí okolí postupně odnesl pocit, že je na něm něco špatně.
Nikdo dnes neví, jakou roli bude jeho vzhled v životě vůbec hrát. Možná se setká s nepříjemnými reakcemi, možná mu jeho odlišnost v některých situacích pomůže vyniknout. Může se stát přirozenou součástí jeho identity, sebevědomí a třeba i budoucího úspěchu.
Mnohem důležitější je, s jakým příběhem o sobě bude vyrůstat. Je rozdíl mezi tím, když si jednou řekne: „Vypadal jsem jinak než rodiče a část rodiny to tehdy těžko přijímala,“ a tím, když bude vědět: „Moji rodiče raději okolí řekli, že jsem adoptovaný, protože se báli reakce lidí na to, že jsem jejich dítě a mám jinou barvu pleti.“ To už je informace, která může mít úplně jinou váhu.
Za důležité považuji také to, že rodiče drží při sobě a snaží se syna před rodinnými konflikty chránit. Dočasné omezení kontaktu může být v takto vyhrocené situaci rozumný způsob, jak získat odstup a uklidnit emoce. Pokud se vztahy časem zlepší a prarodiče budou schopni dítě přijímat bez podobných poznámek a spekulací, může se samozřejmě situace znovu proměnit.
Příbuzenský vztah sám o sobě ještě nezaručuje blízkost ani bezpečí. To vytváří až způsob, jakým se k sobě lidé chovají. Pokud se budou opakovat útoky na matku, zpochybňování dítěte nebo poznámky o tom, zda do rodiny patří, je omezení kontaktu pochopitelné.
A možná je v tom ještě jedna podstatná věc. Odlišný vzhled by pro dítě neměl být něčím, co musí celý život vysvětlovat nebo obhajovat. Doma by mělo hlavně zažívat, že je v pořádku a že do své rodiny patří naprosto samozřejmě.
Ing. Mgr. Radka Loja je psycholožka, koučka, hypnoterapeutka a autorka knih Emoce pod kontrolou, Myšlení pod kontrolou a Praktický průvodce transformačním koučinkem a sebekoučinkem. Je zakladatelkou projektu Vztahy lépe. Dlouhodobě se věnuje emocím, stresu a vztahovým tématům.
Vztahy lépe je projekt o partnerských, rodinných, přátelských a pracovních vztazích a o vztahu k sobě. Více na vztahylepe.cz. |
Zdroj info: Text byl zpracován na základě příběhu ženy, kterou redakce zná a která jej předala redakci se svolením k uveřejnění. Fotografie je pouze ilustrační a jména osob byla na žádost této konkrétní ženy pozměněna, stejně tak jako její jméno. Pokud máte příběh, který by se mohl objevit na našich stránkách, napište nám na redakce@zena-in.cz.
Související články