Jeanne Bécu neměla jen nízký původ, pro šlechtu francouzského dvora neměla žádný. Narodila se 19. srpna roku 1743 ve Vaucouleurs jako nemanželské dítě švadleny Anne Bécu. Kdo byl jejím otcem, není jisto. I přes své poměry dostala mladá Jeanne poměrně dobré vzdělání. Několik let strávila v klášterní škole v Paříži, kde se učila číst, psát, ale taky kreslit nebo porozumět hudbě. Později začala pracovat jako modistka (vyráběla a zdobila dámské klobouky a jiné pokrývky hlavy) a pomalu se začala pohybovat mezi bohatými pány a pařížskou galantní společností.
Jako prodavačka pánům pomáhala vybírat vhodné dárky pro jejich manželky a milenky a sama se milenkou mnoha z nich stala. Mezi ně patřil i Jean-Baptiste du Barry , který ji později nechal řídit svůj salon, ve skutečnosti luxusní nevěstinec. Právě tam Jeanne navázala známosti s vlivnými muži, od kterých to byl k samotnému králi už jen kousek.
Z nemanželské dcery švadleny hraběnkou
Král se s Jeanne seznámil v roce 1768, kdy mu bylo už téměř šedesát let. Ludvík XV. se narodil v roce 1710 a vládl v letech 1715–1774. V té době již přežil svou manželku, syna i svou nejslavnější milenku Madame de Pompadour , přesto se o mladou Jeanne začal velmi zajímat. Ta byla pod ochranou pana du Barry, kterého velmi okouzlila, který ji vzal pod svá křídla a, jak jméno prozrazuje, který s ní oženil svého bratra.
Mít milenku bylo pro francouzského krále jedna věc, představit ji u dvora byla na druhou stranu věc zcela jiná. Žena bez odpovídajícího společenského postavení by zkrátka nemohla být uvedena do Versailles jako králova oficiální favoritka. Jeanne se tedy nevdávala proto, že by měl její sňatek plnit úlohu manželství jako takového, nýbrž se stal vstupenkou tam, kam by se jinak Jeanne se svým původem nikdy nedostala.
Jeanne se tak poměrně rychle probojovala od ženy na okraji společnosti k ženě, kterou znal celý dvůr.
Portrét od Élisabeth Vigée-Lebrun (1781)Foto: Élisabeth Louise Vigée Le Brun, Public domain, via Wikimedia Commons
Král si ji zamiloval, Versailles už tolik ne
Madame du Barry se stala poslední oficiální milenkou Ludvíka XV. Král jí dal postavení, peníze, šperky, drahé šaty, a dokonce i bydlení jen kousek od vlastních pokojů. Rozhodně se nejednalo o nějakou komůrku, kde by se jeho milenka schovávala. Od roku 1770 obývala luxusní apartmán , kde nechyběla ložnice, jídelna, koupelna, knihovna, salonky a ještě další soukromé prostory. Rozrostl se na neuvěřitelných čtrnáct místností . Samozřejmě zde bylo také několik schodišť, která zajišťovala, že král mohl svou milenku diskrétně navštěvovat přímo ze svých komnat.
Král si Jeanne oblíbil natolik, že získala výsadu, která byla vyhrazena pouze pro členy královské rodiny: místnosti jejího apartmánu byly vyzdobené bílou a zlatou. Také dostala knihovnu, ve které měla více než tisíc svazků. Rozhodně nebyla žádným troškařem a potrpěla si na opravdu přepychové vybavení. Od textilu přes nábytek po dekorace.
Ne všem ve Versailles to ale bylo po chuti.
Pro mnohé aristokraty byl nízký původ, minulost královy milenky i její samotná osoba nepřijatelné. O to víc, když ji nemohli jednoduše ignorovat – díky blízkosti ke králi měla opravdový společenský , a dokonce i politický vliv .
Jednou z žen, kterým byla Madame du Barry trnem v oku, se stala i čtrnáctiletá Marie Antoinetta . Králova milenka měla sice v tu dobu už u dvora pevné místo, ale ani to nebránilo budoucí královně ji nesnášet a neskrývaně jí pohrdat.
Nejednalo se pouze o osobní problém. Ve versailleské etiketě velmi záleželo na tom, koho oslovíte i koho ignorujete. Mladá dauphine Marie Antoinetta dlouho odmítala s Jeanne byť jen promluvit, což si mnozí vysvětlovali jako znevažování ženy, kterou si vybral sám král. Jejich spor se stal tak nepříjemným, že byl na budoucí královnu vyvíjen tlak, aby královu milenku uznala alespoň formálně, k čemuž nakonec svolila.
Jejich vztah se ovšem nezlepšil.
Madame du Barry to ovšem nepoložilo, právě naopak.
Král miloval ji, ona krále. A také krásné věci
Jeanne si rozhodně svůj nový život uměla užívat. Ludvík XV. jí poskytl doživotní užívání panství Louveciennes kousek od Versailles, kam se často ráda uchylovala. Nechala ho zvelebovat, zařídila ho nábytkem, uměleckými předměty a obrazy.
I to dokazuje, že Madame du Barry nebyla ženou, které se líbily jen diamanty a zlato. Velmi si potrpěla na umění a Versailles ji popisovalo jako jeho milovnici, a dokonce mecenášku. Objednávala práci od významných umělců a nábytkářů, podporovala malíře a podílela se na rozvoji neoklasicistního stylu. Také se přátelila s Voltairem a navštěvovala jej až do jeho smrti v roce 1778.
Jeanne se rychle dostala na samotný vrchol společnosti, odkud pomalu nebylo vidět, jak je její osud bez jednoho muže vratký.
Diamantový náhrdelník, který nechal zhotovit král Ludvík XV. pro madam du Barry (reprodukce)Foto: Château de Breteuil, CC BY-SA 4.0 , via Wikimedia Commons
Když král umíral, jeho milenka u něj navzdory smrtelnému riziku zůstala
Ludvík XV. na jaře roku 1774 onemocněl. Nejprve nebylo jasné, jak vážný jeho stav je, ale zanedlouho se ukázalo, že se jedná o neštovice – o nemoc, která v té době zabíjela po tuctech.
I přesto, že mohla Jeanne zaplatit vlastním životem, u nemocného krále zůstala. Pečovala o něj nehledě na rizika až do 4. května, kdy se Ludvíkův stav velmi zhoršil. Až tehdy, kdy se král začal připravovat na svou smrt a poslední svátosti, se se svou milenkou rozloučil a ona dvůr opustila.
Ludvík XV. zemřel 10. května 1774 a s ním i život Madame du Barry, jak jej doposud znala.
VIDEO
Z královských pokojů do kláštera a pak na gilotinu
Jeanne byla na příkaz nového panovníka Ludvíka XVI. poslána do kláštera. Z ženy, která obývala apartmán o čtrnácti pokojích, se lusknutím prstů stala spolubydlící řeholnic.
O dva roky později jí bylo dovoleno vrátit se do svého milovaného Louveciennes. Život u dvora byl sice pryč, ale pohádkové bohatství a samozřejmě i kontakty zůstaly. Taky se objevil nový muž.
Jeanne přežila vypuzení z Versailles a zdálo se, že se bude mít do konce života dobře.
Jenže pak přišla revoluce.
Velká francouzská revoluce začala v roce 1789 a svět, který Madame du Barry vynesl na vrchol, se před jejíma očima začal rychle rozpadat. Mnoho aristokratů ze země uprchlo, ale Jeanne ve Francii zůstala. Žila v Louveciennes, udržovala kontakty, a to dokonce i s některými emigranty, což ji nakonec stálo život.
V lednu 1791 bylo její sídlo vykradeno. Zloději si odnesli nepřeberné množství šperků a diamantů – hodnota cenností se údajně pohybovala okolo 1,5 milionu livrů (v hrubém přepočtu podle hodnoty tehdejšího zlata by se dnes jednalo o částku kolem jedné miliardy Kč). Stopa vedla do Anglie. Madame du Barry proto několikrát překročila kanál La Manche , což pro tehdejší Francii vypadalo velmi podezřele. Není jisté, proč se Jeanne z bezpečné Anglie vůbec vracela. Možná za tím stála touha dostat svůj majetek, nicméně když se vrátila do Louveciennes, našla svůj zámek zapečetěný a majetek zabavený jako emigrantce.
Jeanne se proti tomuto ohradila, a dokonce i vyhrála, ale zabavení majetku zanedlouho přišlo znova a tentokrát i s domácím vězením. Občané obce se za ni postavili, což na úřady očividně zapůsobilo, a domácí vězení jí po několika měsících zrušili. Ovšem v září roku 1793 vyšel zákon, podle něhož měli být zatčeni všichni, kteří se projevili jako stoupenci starého režimu .
Tentokrát už Jeanne proklouznout nedokázala a pět dní po přijetí zákona byla zatčena a převezena do věznice. Úřady jí vyčítaly především kontakty s emigranty, cesty do Anglie a údajnou podporu nepřátel revoluce. 7. prosince 1793 byla odsouzena k smrti.
Jeanne se zoufale snažila zachránit. Údajně slibovala, že prozradí, kde má ukryté peníze, aby se vykoupila, nic z toho však nepomohlo. Následující den, tedy 8. prosince 1793 , měla být popravena gilotinou. Bylo jí pouhých 50 let .
V den své popravy se pokusila o poslední šanci na záchranu a tři hodiny vypovídala, kde má ukryté své poklady. Dohodu však žádnou nedostala. Namísto propuštění ji odtáhli do cely, kde jí ostříhali vlasy a nasadili kutnu. Pak ji na káře s dalšími odsouzenými odvezli na popravu.
Madame du Barry je odváděna na popraviště, autor: Tighe Hopkins: Žaláře staré Paříže, 1897Foto: See page for author, Public domain, via Wikimedia Commons
Ještě chvilku, pane popravčí, ještě chvilku!
Madame du Barry údajně před popravou nepřestala prosit o život. Plakala, byla vyděšená a do poslední chvíle se popravu snažila oddálit. S její smrtí je spojena jedna z nejslavnějších vět francouzské revoluce: „Encore un moment, monsieur le bourreau, un petit moment! “
Není ovšem jisté, že Jeanne tuto větu doopravdy pronesla.
Ať už tomu bylo jakkoli, další chvilku nedostala. Byla popravena na dnešním Place de la Concorde, kde jen několik týdnů před ní zemřela také Marie Antoinetta (16. října 1793), která ji před více než dvaceti lety odmítala oslovit.
Zdroj: chateauversailles.fr , herodote.net
Redakční tip: Pokud vás příběh Madame du Barry zaujal, stojí za zhlédnutí také film Jeanne du Barry s Maïwenn v hlavní roli a Johnnym Deppem jako Ludvíkem XV. Její život je ve filmu podaný výrazně romantičtěji, než jaký ve skutečnosti byl, po vizuální stránce je ovšem snímek nádherný.
Související články