V prosinci 1986 vyšel ve francouzském katolickém týdeníku Le Pèlerin nenápadný inzerát. Vězeň hledal někoho, s kým by si mohl dopisovat a zahnat samotu. Odpověděla mu Monique Olivierová.
Michel Fourniret byl v té době ve vězení kvůli sexuálním trestným činům. Olivierová věděla, že muž, kterému píše, je vězněný a že byl stíhán za sexuální útoky na dívky. Přesto korespondence pokračovala. Zpočátku si dva osamělí lidé vyprávěli o vlastních životech. Fourniret jí psal jako své „sýkorce“, ona jemu jako svému „zvířeti“. Postupně se ale obsah dopisů změnil. Z dochovaných zhruba 750 stran korespondence, které byly později probírány před soudem, bylo možné sledovat vznik něčeho mnohem závažnějšího než vztahu dvou lidí, kteří se poznali přes inzerát.
Ještě než spolu začali žít, věděla Olivierová o Fourniretově posedlosti mladými dívkami a panenstvím. A ještě než byl propuštěn, vznikla mezi nimi dohoda. On jí měl pomoci odstranit jejího prvního manžela. Ona mu měla pomoci získávat dívky.
Fourniret svou část této dohody nikdy nesplnil.
Monique Olivierová tu svou ano.
Posedlost, ze které si vytvořil vysvětlení vlastního života
Michel Fourniret se narodil v roce 1942 v Sedanu. Když se v dospělosti snažil vysvětlovat vlastní sexualitu a násilí, opakovaně se vracel k události z roku 1966. Tehdy se oženil se svou první ženou a zjistil, že před ním měla sexuální zkušenosti. Pro Fournireta se tato skutečnost postupně stala něčím mnohem větším než partnerským zklamáním.
Vytvořil si z ní osobní příběh o ponížení a o něčem, co mu bylo údajně odepřeno. Před soudem ještě v roce 2008 tvrdil, že právě zkušenost z prvního manželství stála na počátku jeho nebezpečnosti. Podobně se vyjadřoval i o deset let později, když znovu stanul před soudem.
Toto vysvětlení je důležité především jako výpověď o Fourniretovi, nikoli jako skutečná příčina jeho činů. Miliony lidí zažijí sexuální žárlivost, odmítnutí nebo pocit ponížení, aniž by někoho znásilnily či zavraždily. To, co Fourniret udělal, bylo jiné: vlastní frustraci přetvořil do systému, v němž měla sexuální minulost ženy určovat její hodnotu.
Panenství se v jeho představách stalo symbolem „čistoty“, na kterou si dělal nárok. A skutečné dívky se postupně staly prostředkem k uskutečnění této fantazie. Tím se také zbavoval odpovědnosti. Pokud sám sebe chápal jako člověka poznamenaného dávným ponížením, mohl své jednání interpretovat nikoli jako svobodnou volbu pachatele, ale jako důsledek něčeho, co mu kdysi udělal někdo jiný. Byla to konstrukce, která mu umožňovala být ve vlastním příběhu současně pachatelem i poškozeným.
Ve vězení našel někoho, komu mohl fantazii vyprávět
Korespondence s Monique Olivierovou je mimořádně důležitá právě proto, že zachycuje Fourniretovo myšlení ještě před první vraždou, kterou později společně spáchali. Nemusíme tedy pouze rekonstruovat, co asi partnerce říkal. Jejich komunikace existovala písemně.
Fourniret postupně popisoval svou posedlost panenstvím a sexualitou. Chtěl znát detaily Olivierové sexuální minulosti a vracel se k vlastnímu pocitu, že nikdy nedostal to, co považoval za jakési právo na první sexuální zkušenost s pannou. V dopisech se současně rozvíjela jejich představa společného života a role, kterou v něm bude mít jeho sexuální fantazie.
To je jeden z nejdůležitějších momentů celého případu. Fourniret nepotkal ženu, před níž by musel svou nebezpečnou stránku dlouhé roky skrývat. Naopak. Ještě před společným životem jí ji odhaloval. A Olivierová neodešla.
To samo o sobě by samozřejmě ještě nebylo zločinem. Lidé mohou zůstávat v kontaktu s nebezpečnými či manipulativními partnery z celé řady důvodů. Jenže Olivierová postupně překročila hranici mezi člověkem, který o fantazii ví, a člověkem, který souhlasí s tím, že pomůže vytvořit podmínky pro její uskutečnění.
V říjnu 1987 Fourniret vyšel z vězení.
O necelé dva měsíce později zmizela sedmnáctiletá Isabelle Lavilleová.
Přítomnost ženy dělala past bezpečnější
11. prosince 1987 odcházela Isabelle Lavilleová ze školy v Auxerre. Fourniret a Olivierová použili jednoduchý mechanismus. Olivierová oslovila dívku a požádala ji o pomoc s cestou. Nabídla jí svezení. Fourniret se k nim připojil později a oba předstírali, že se neznají.
Přítomnost Monique Olivierové měla zásadní praktický význam. Osamělý dospělý muž lákající dospívající dívku do automobilu představuje zřejmé riziko. Žena vedle něj situaci mění. Může působit jako sociální potvrzení bezpečí. Podezřelý muž se stává součástí dvojice a neznámé auto může na okamžik vypadat jako místo, kde není důvod očekávat nebezpečí.
Isabelle nastoupila. Fourniret ji následně přemohl, znásilnil a zavraždil. Její tělo ukryl ve studni a nalezeno bylo až v roce 2006 poté, co vyšetřovatelům ukázal místo.
První doložená společná vražda tak současně ukázala, jakou hodnotu může mít Olivierová pro Fourniretův způsob lovu. Nebyla pouze někým, kdo doma čekal na manželův návrat. Mohla být důvěryhodnou tváří jeho pasti.
Z dohody vzniklo manželství
Michel Fourniret a Monique Olivierová se vzali v roce 1989. Narodil se jim syn. Měli domácnost a pohybovali se mezi Francií a Belgií. Vedle této rodinné existence však pokračoval svět, jehož základy vznikly už v jejich dopisech.
V procesu v roce 2008 soud řešil sedm zavražděných dívek a mladých žen: Isabelle Lavilleovou, Fabienne Leroyovou, Jeanne-Marie Desramaultovou, Natachu Danaisovou, Elisabeth Brichetovou, Céline Saisonovou a Mananyu Thumpongovou. Bylo jim mezi 12 a 22 lety. Fourniret byl shledán vinným z vražd, znásilnění či únosů; Olivierová z účasti na části těchto zločinů.
Jejich společný život přitom nebyl nepřetržitým sledem vražd. A právě to je pro pochopení dvojího života podstatné.
Pachatelé nemusí dvacet čtyři hodin denně působit jako lidé zcela odtržení od běžné existence. Mohou nakupovat, vychovávat dítě, komunikovat se sousedy a řešit obyčejné praktické problémy. Kriminální identita nemusí nahradit všechny ostatní role.
U Fournireta a Olivierové existovaly vedle sebe. Právě schopnost přecházet mezi nimi pomáhá vysvětlit, proč představa „poznal bych nebezpečného člověka na první pohled“ tak často selhává.
Monique nebyla Michel. To ji ale nedělalo nevinnou
Při pohledu na pachatele tvořící dvojici vzniká téměř automaticky otázka, kdo koho ovládal. U Fournireta a Olivierové je odpověď složitější, než nabízejí dvě jednoduché možnosti.
Fourniret byl dominantní, manipulativní a násilný muž. Olivierová později opakovaně popisovala strach, podřízenost a vlastní neschopnost se mu postavit. Někteří lidé z jejich okolí ji skutečně vnímali jako podřízenou partnerku.
To ale není celý obraz.
Psychologové a psychiatři při procesu v roce 2008 odmítali představu, že by její jednání bylo možné vysvětlit pouze strachem. Soud slyšel také o její aktivní roli, o získávání důvěry dívek, přítomnosti při únosech a o pomoci, kterou Fourniretovi poskytovala. Žalobce v roce 2008 dokonce prosazoval interpretaci, podle níž její význam pro společné zločiny nebyl o nic méně zásadní než jeho. To byla argumentace obžaloby, nikoli nesporný psychologický fakt; soud však Olivierovou uznal vinnou ze závažné spoluúčasti.
Nejpřesnější proto není hledat odpověď na otázku, zda byla obětí, nebo pachatelkou. V partnerském vztahu mohla zažívat dominanci a ponižování a současně být pachatelkou vůči dívkám, které byly ještě bezmocnější než ona. Tyto dvě skutečnosti se nevylučují.
Moc ve vztazích není vždy jednoduchá přímka, na jejímž jednom konci stojí absolutní tyran a na druhém člověk bez jakékoli vůle. Olivierová mohla být Fourniretovi podřízená a zároveň využívat svou vlastní schopnost rozhodovat ve chvílích, kdy před ní stála potenciální oběť.
Právě tyto okamžiky jsou pro posouzení její odpovědnosti klíčové. Měla příležitosti nepomoci. A opakovaně pomohla.
Fourniret nepotřeboval partnerku, která vraždí stejně jako on
Pachatelé v kriminální dvojici nemusí mít totožnou motivaci. To je u Fournireta a Olivierové důležitější než snaha dokázat, že sdíleli stejné sexuální fantazie.
Fourniret potřeboval přístup k dívkám a možnost uskutečňovat své představy. Olivierová mohla uspokojovat úplně jiné psychologické potřeby: potřebu vztahu, bezpečí, významu, závislosti na dominantním partnerovi nebo vlastní agresivní a antisociální tendence. Přesnou kombinaci těchto motivů nelze s jistotou rekonstruovat.
Pro fungování dvojice ale nebylo nutné, aby oba chtěli totéž. Stačilo, že potřeby jednoho přestaly být překážkou pro druhého. Olivierová mohla Fourniretovi poskytovat něco, co sám neměl: ženskou přítomnost, která snižovala podezření obětí, praktickou pomoc a později mlčení. On jí poskytoval vztah, strukturu a partnera, kterého si zvolila navzdory tomu, že od počátku věděla o jeho sexuálním násilí.
Takový vztah může být mimořádně stabilní právě proto, že každý z partnerů v něm zastává jinou funkci.
Když vražda nebyla sexuální, systém fungoval stejně
Případ Faridy Hammicheové ukazuje, že společná kriminalita dvojice nebyla omezena pouze na Fourniretovu sexuální posedlost.
V roce 1988 se Fourniret díky kontaktu z vězení dostal k informaci o ukrytém zlatu pocházejícím z kořisti francouzského „gangu parukářů“. Farida Hammicheová pomohla jemu a Olivierové poklad vyzvednout. Fourniret se následně rozhodl získat větší část zlata pro sebe. Farida zemřela.
Fourniret a Olivierová se poté podíleli na zakrývání jejího zmizení a dokázali dál udržovat kontakt s jejím partnerem Jean-Pierrem Hellegouarchem. Fourniret dokonce pomáhal při pátrání po ženě, kterou sám zabil. Peníze získané z odcizeného zlata později dvojici pomohly koupit nemovitost v Ardenách.
Tento zločin je psychologicky důležitý právě tím, že nezapadá do Fourniretovy posedlosti panenstvím. Ukazuje širší schopnost obou partnerů instrumentalizovat druhé lidi. Farida nebyla vybrána kvůli sexuální fantazii. Stála mezi nimi a majetkem, který chtěli.
V roce 2018 byl Fourniret za její vraždu znovu odsouzen k doživotí a Olivierová dostala za spoluúčast dvacetiletý trest. Je tedy příliš jednoduché představovat jejich společnou kriminalitu jen jako situaci, v níž žena pomáhala sexuálně deviantnímu manželovi uspokojovat jednu posedlost. Jejich spojenectví bylo použitelné i jinde.
Třináctiletá dívka udělala to, co předchozí oběti nedokázaly
Fourniretův dlouhý náskok skončil v roce 2003 v Belgii. Pokusil se unést třináctiletou dívku. Té se podařilo uniknout z jeho dodávky a upozornit policii. Fourniret byl zatčen. V tu chvíli ještě vyšetřovatelé netušili celý rozsah toho, co mají před sebou.
Rozhodující průlom přišel v roce 2004 od Monique Olivierové. Začala vypovídat. Postupně popsala několik vražd a přiznala vlastní roli při získávání obětí. Informace od ní pomohly vyšetřovatelům spojovat zmizení, která do té doby existovala odděleně.
Tady se vztah, který Fourniretovi tolik let pomáhal, obrátil proti němu. Žena, která znala jeho tajemství, byla zároveň člověkem, který je mohl policii otevřít.
Neznamená to, že její pozdější výpovědi ruší předchozí odpovědnost. Znamená to však, že struktura jejich vztahu obsahovala od počátku slabinu: Fourniret nemohl zcela kontrolovat informace, které předal druhému člověku.
Dvojí život funguje jen tak dlouho, dokud oba chrání stejnou hranici mezi tím, co ví okolí, a tím, co vědí oni. Olivierová ji nakonec porušila.
Ani doživotní tresty příběh neuzavřely
V květnu 2008 byl Michel Fourniret odsouzen k doživotnímu trestu se zvláštní podmínkou prakticky vylučující propuštění. Monique Olivierová dostala rovněž doživotí, v jejím případě s bezpečnostní lhůtou 28 let. Mohlo se zdát, že tím je rozsah jejich zločinů definitivně popsán.
Nebyl.
Fourniret se postupně dostával do souvislosti s dalšími starými případy. Přiznal odpovědnost za smrt Marie-Angèle Domèceové, která zmizela v roce 1988, a britské studentky Joanny Parrishové, jejíž tělo bylo nalezeno v řece Yonne v roce 1990. Později přiznal také vraždu devítileté Estelle Mouzinové, která zmizela v roce 2003.
A znovu se objevila Monique Olivierová. Její výpovědi byly důležité při rozbíjení Fourniretových tvrzení a rekonstrukci toho, kde se v rozhodných chvílích nacházel. Znovu se tak ukázalo, jak zvláštní archiv společných zločinů jejich vztah vytvořil: po desetiletích mohl jeden partner poskytovat informace o činech druhého.
Fourniret už dalšího procesu nedožil. 10. května 2021 zemřel ve vězeňské nemocnici v Paříži ve věku 79 let. Za sebou nechal nejen pravomocná odsouzení, ale také případy, v nichž vyšetřovatelé dál hledali odpovědi a ostatky obětí. Monique Olivierová však před soudem stanula znovu.
Po Fourniretově smrti zůstala v soudní síni sama
V roce 2023 už vedle Monique Olivierové neseděl muž, kterému kdysi odpověděla na inzerát. Proces se týkal Marie-Angèle Domèceové, Joanny Parrishové a Estelle Mouzinové. Soud znovu neřešil pouze to, co udělal Fourniret. Musel rozhodnout, jakou odpovědnost za tyto zločiny nesla žena, která s ním žila.
19. prosince 2023 ji porota uznala vinnou ze spoluúčasti na únosech a vraždách Marie-Angèle Domèceové a Joanny Parrishové a ze spoluúčasti na únosu a věznění Estelle Mouzinové, které skončilo její smrtí. Dostala další doživotní trest s bezpečnostní lhůtou dvaceti let. Francouzské ministerstvo spravedlnosti případ později uvedlo jako první proces nového specializovaného útvaru pro sériové a neobjasněné zločiny.
Je to důležitý konec jedné z nejčastějších interpretací její role. Monique Olivierová nebyla odsouzena proto, že byla manželkou sériového vraha. Byla odsouzena za vlastní konkrétní jednání. To je podstatný rozdíl.
Dva lidé nemusí být stejní, aby společně vytvořili něco horšího
Případ Fourniret–Olivierová svádí k představě „zločineckého páru“, v němž se potkali dva stejně motivovaní lidé a společně začali dělat to, co oba od počátku chtěli.
Dostupné informace ukazují komplikovanější dynamiku. Sexuální posedlost patřila Fourniretovi. Násilnou historii měl ještě před setkáním s Olivierovou. Ve vězení si svou fantazii přinesl už hotovou. Olivierová ji nevytvořila. Ale přijala místo uvnitř ní. A právě tím se vztah stal něčím víc než pouhým soužitím pachatele s člověkem, který o jeho zločinech ví.
Fourniret získal někoho, kdo mohl působit neškodně tam, kde by on sám vyvolával nedůvěru. Někoho, kdo znal jeho potřeby, pomáhal vytvářet příležitosti a po činu chránil společné tajemství. Olivierová naopak získala vztah, jehož podmínky znala ještě předtím, než začali společně žít.
Její podřízené postavení vůči Fourniretovi přitom nemusíme popírat. Jen z něj nesmíme udělat vysvětlení všeho. Člověk může být manipulovaný a zároveň manipulovat někoho slabšího. Může se bát partnera a současně pomáhat partnerovi ublížit jinému člověku. Může být v jednom vztahu obětí některých forem násilí a v jiném vztahu pachatelem.
Psychologie nepotřebuje tyto role násilně oddělovat.
Právo nakonec nemuselo také.
Nejnebezpečnější na jejich vztahu nebyla láska, ale spolupráce
Fourniret se snažil vytvořit kolem svých činů komplikovaný osobní mýtus. Mluvil o panenství, dávném ponížení, vlastní výjimečnosti a potřebě získat něco, co mu podle jeho představ život odepřel. Psychiatři při procesu popisovali člověka s mimořádně vysokým míněním o sobě, minimální sebekritikou a potřebou dominance.
Pod touto složitou konstrukcí však zůstává mnohem jednodušší skutečnost. Fourniret si přisvojil právo rozhodovat o tělech a životech dívek a žen. Monique Olivierová věděla, co chce. A místo aby představovala hranici, přes kterou nemůže projít, stala se v řadě případů člověkem, který mu pomohl ji překročit.
Právě proto jejich příběh není především studií romantické fascinace zlem ani důkazem, že se dva „rození vrazi“ nějak osudově našli. Je mnohem nepříjemnější. Ukazuje, jak může vztah posilovat chování, které by jeden z partnerů pravděpodobně dokázal páchat i sám, ale s pomocí druhého je může provádět snadněji, bezpečněji a déle. Partner nemusí sdílet stejnou fantazii. Nemusí být stejně dominantní. Nemusí ani sám zabíjet. Stačí, když začne řešit problémy, které by jinak pachatele omezovaly.
Monique Olivierová pomáhala získávat důvěru. Pomáhala vytvářet příležitosti. Mlčela. V některých případech byla přítomna. A dlouhá léta chránila informace, které mohly některým rodinám dát odpověď na otázku, co se stalo s jejich dcerami.
Její největší význam pro Fournireta proto možná neležel v tom, že by byla jeho ženskou kopií. Byl v něčem mnohem praktičtějším.
Když Michel Fourniret potřeboval, aby mu někdo otevřel cestu k další oběti, nebyl už sám.
MOHLO BY SE VÁM TAKÉ LÍBIT
Zdroje: Le Monde – Le „pacte criminel“ du couple Fourniret-Olivier [1], Le Monde – Au fil de 750 pages, les obsessions et les fantasmes du couple Fourniret [2], Le Monde – Les Fourniret, fin de parcours d'un couple ordinaire scellé dans le crime [3], Le Monde – Michel Fourniret condamné à la perpétuité pour l’assassinat de Farida Hammiche en 1988 [4], Le Monde – Monique Olivier renvoyée aux assises dans trois affaires, dont celle d’Estelle Mouzin [5], Ministère de la Justice – Fin 2023, le 1er procès du PCSNE [6], Le Monde – Michel Fourniret, tueur en série condamné à de multiples reprises, est mort [7].
