Měla jsem chvilku prolistovat vaši novou knihu Třetí kariéra. Je určená ženám v tom kritickém milníku padesáti let, protože padesátka je pro spoustu žen takovým strašákem.
Já tomu tedy strašák neříkám.
To já vím, ale myslím to tak, že je to velký zlom.
To ano. Většinou děti vyletí z hnízda nebo se alespoň osamostatní natolik, že už jim nemusíte být pořád takzvaně za zadkem. A najednou může přijít prázdno. Jak jsme pořád v kalupu, staráme se o rodinu, o děti, o manžela, o to, aby domácnost fungovala, a vedle toho většinou ještě máme práci, tak najednou člověk zjistí: Nemusím dělat svačiny, nemusím dělat teplé večeře. A možná přijde pocit prázdnoty. Myslím si, že právě padesátka je většinou ten věk. Pokud máte děti, kterým je třeba pětadvacet, tak už předpokládáte, že nebudou dělat úplné koniny. A najednou máte čas. Jenže co s ním?
Jak člověk s úspěšným poradenským byznysem najednou zjistí, že má dost a chce něco jiného?
Ptala jsem se sama sebe, jestli tohle už je všechno. Budu dělat tohle až do důchodu, pořád budu mít firmu a už mě nic dalšího nečeká. A musím říct, že trvalo pár let, než jsem našla odvahu a z té firmy vystoupila. Bylo mi třeba třiapadesát a měla jsem strach. Byli kolem mě i lidé, kteří říkali, že jsem se zbláznila. Ptali se: Proč? Vždyť máš všechno. A já si říkala, že když to neudělám, tak to opravdu bude všechno.
Ale musela tam být nějaká vnitřní nespokojenost, ne?
Ano, protože jsem tu firmu spoluvlastnila, byly jsme tři majitelky. A začalo čím dál častěji zaznívat: Takhle jsme to přece dělaly vždycky. A já jsem to chtěla dělat jinak. Jenže když jste ve třech, musíte se vždycky dohodnout. A ne každý chce vystoupit z pohodlí. Já jsem si ale řekla: Zkusím to risknout.
A musím říct, že můj muž byl úžasný, stejně tak děti. Řekli mi: Tak to prostě zkus.
Takže po tom, co jste to ukončila, převládalo nadšení, nebo spíš strach?
Hrůza. Opravdu hrůza. Samozřejmě strach. Dneska už ale vím, a říkám to všem ženám, že za těch padesát let se člověk spoustu věcí naučí. A teď nemyslím jen pracovně. Máte takzvaně odžito. Už vás všechno nevykolejí, víte, že po každém fatálním průšvihu se dá situace vyřešit. A že své zkušenosti můžete zúročit. Já netvrdím, že každý musí začít podnikat. Ale můžete se začít učit něco nového, na co jste dřív neměla čas. Samozřejmě jsem měla strach, protože v třiapadesáti ještě nějakou dobu musíte být finančně aktivní. Já jsem si ale říkala, že chci dál dělat to, co jsem dělala ve firmě, jen po svém. Jenže bude to stejné, když za sebou nemáte korporát, ale jste jen Margareta Křížová?
Musela jste se chytit nových médií, sociálních sítí, což je po padesátce taky trochu oříšek. Jak s tím bojujete?
Já jsem v tomhle typ člověka, který do toho prostě jde a až potom přemýšlí, jestli to není blbost a co tomu řeknou lidé. Pamatuji si, že poprvé jsem prostě vzala telefon. Bylo to za covidu a já byla sama doma. Byla to ta první doba, kdy jsme všichni měli strach. A já jsem řekla: Já mám strach. Máte taky strach? Něco jsem natočila a dala jsem to ven úplně bez střihu, protože jsem nic takového neuměla. Pak jsem si tedy zablokovala svoje děti na sociálních sítích.
Ty si z vás dělaly srandu?
Samozřejmě. U nás doma je taková brutální legrace. V uvozovkách říkaly: Hlavně neříkej, že jsi naše matka. Posmívaly se mi, ale vlastně v dobrém. A říkaly: Hele, bomba, super, jen do toho.
Takže pořád mají na vaše sociální sítě ban?
Dcera ano, ta je pořád zablokovaná. A syn je stalker. Ale berou to s humorem.
Vy v knize mnohokrát zmiňujete, že věk je výhoda. Pro spoustu žen je ale věk něco děsivého. Kdy jste sama přišla na to, že je to vlastně výhoda?
Ve chvíli, kdy si uvědomíte, že některé věci jsou nezvratné. Já tomu říkám tak, že jsou věci, které můžu ovlivnit, a věci, se kterými nic nenadělám. Nenadělám nic s tím, že prší, i když nemám ráda zimu. A nenadělám nic s tím, že člověk stárne. Že už nejste tak výkonná. Že vás občas bolí koleno nebo záda. Jasně, občas se v zrcadle zkoumám. Ale prostě to tak je. Samozřejmě člověka napadne, jak bude vypadat za dvacet let. Jenže můžu se tím stresovat, a k čemu to bude?
Dneska je ale spousta pomocníků, kteří vám se vzhledem mohou pomoci. Napadlo vás to někdy?
Jasně. A víte co? Já o tom píšu i v knize. Taky jsem to zkusila. Ale ono to strašně bolí. Říkala jsem si, že na tohle se můžu vykašlat.
Bylo to přesně v době, kdy se tyhle změny děly a člověk se najednou zkoumá. Nějaká kamarádka mi řekla: Já chodím tam a tam. Tak jsem tam šla taky.
A to byl nějaký zákrok?
Botox. A opravdu to bolí. Strašně. A navíc tam pak musíte chodit pořád. A samozřejmě je to i otázka peněz. Na druhou stranu obdivuji ženy, které dokážou své vrásky nosit. Abych ale nebyla úplně nespravedlivá – my máme v rodině obrovskou výhodu. Moje babička i moje maminka neměly skoro žádné vrásky. Možná je to genetika. Takže genetice děkuju.
V knize dotýkáte různých témat. Já ji prolistovávala a otevřela jsem ji zrovna na kapitole o sexu.
Někdo se mě ptal: Četl to manžel? A já říkala: Ne, ten má pečlivě vybrané kapitoly. My jsme s manželem třiačtyřicet let. A klepu to – pořád se máme rádi. Je ale pravda, že sex po nějaké době není o tom, že prožíváte stejné sexuální nadšení jako v osmnácti. Já jsem se vdávala v osmnácti, takže si pamatuji, že to bylo velmi bouřlivé. Dneska k tomu chci přistupovat velkoryse a nepočítat s tím, že každou středu večer musí přijít nějaké velké vzplanutí. V knize píšu, že dobrý pomocník je dát si skleničku vína. Ale i to k tomu patří. Chápu, že se tělo mění a že už nejsem úplně nadšená z toho promenádovat se někde nahá. Ale je to hlavně o partnerství.
Spousta žen po padesátce tvrdí, že si pak ženy začnou dělat, co chtějí, co jim udělá radost, a neřeší, jestli na to mají věk.
Myslím si, že to platí hlavně vzhledově. Najednou si řeknete: No a co? A nemyslím tím jen vzhled. Prostě natáčím na sociální sítě. Nebo jsem celý život chodila v černé a teď si vezmu fialovou šálu. Ten nadhled vám podle mě věk opravdu dává. Já vždycky říkám, že se člověk může vykašlat na to, co tomu řeknou lidé, ale stejně to všichni nějak řešíme. Když něco dávám na Instagram, stejně mě napadne: Co na to řekne tenhle člověk? A já mám v knize i rozhovor se Zuzkou Hanákovou, psychoterapeutkou, a bavily jsme se o stárnutí a o neviditelnosti žen po padesátce.
A používáte filtry?
Občas. Ale ne vždycky. Mám na sociálních sítích i fotky v županu po ránu. Na mně se úplně nepozná, že nejsem učesaná. Ale někdy filtry používám a někdy ne.
A co je vlastně ta třetí kariéra? Člověk si pod tím může představit cokoliv.
Já to vnímám jako tři etapy. Nejdřív si budujeme kariéru, chodíme do školy, máme první práci. Pak máme rodinu a zároveň si budujeme kariéru dál. A potom přijde období po padesátce. A to může být právě ta třetí kariéra.
Když jsou ženy v tomhle věku a touží po změně, ale vůbec nevědí, kde začít, co byste jim doporučila?
Je to v knížce. Doporučuji inventuru vlastních znalostí a zkušeností. Vezměte si tužku a papír, sedněte si v klidu, aby vás nikdo nerušil, a všechno si napište. A hlavně tam nepište jenom, že hezky uklízíte nebo žehlíte. Zkuste pátrat hlouběji. Nedávno se mě někdo ptal: A co vlastně umíš? A já jsem řekla: Třeba hezky ozdobím vánoční stromeček. Umím krásně prostřít stůl. A často rozesměju lidi. I tohle jsou samozřejmě věci, které si můžete napsat. A najednou vám z toho začne něco vycházet. Ale nevymyslíte to za jeden večer. Je to proces. A najednou si řeknete: Aha. Ráda se učím. Ráda maluju. Nebo bych chtěla malovat, ale myslím si, že to neumím. A právě to může být ta třetí kariéra. Já v té knize nepíšu, že každý musí začít podnikat. Někdo chce třeba chodit do galerií, ale nikdy na to neměl čas. To je třeba můj případ. Někdo chce chodit po Praze. Já jsem se třeba šla podívat na Vítkov asi po pětačtyřiceti letech. Naposledy jsem tam byla se školou. Kdy na to měl člověk čas? Kdybych svým pubertálním dětem řekla: Půjdete se mnou na Vítkov? Asi by si myslely, že jsem se zbláznila. Ale může to být celá řada věcí.
Je tu ještě jedna věc. Co když žena úplně obrátí svůj život naruby, ale partner to nepochopí? Vy máte chápavého manžela a rodinu, ale co když ten druhý najednou nechápe, co se děje?
Tady bych asi těžko radila. Každý je v jiné situaci. My jsme se s manželem navzájem vyladili a dáváme si prostor. Jeho baví třeba fotbal, který je mně úplně jedno. Mě zase baví galerie. Do divadla se mnou chodil čtyřicet let, takže teď už po něm nechci, aby chodil každý den. Ale vím, že je to téma. Člověk může po dlouhém manželství zjistit, že vedle něj žije někdo jiný, než koho si kdysi vzal. Nebo když má najednou čas na toho druhého, kterého třeba roky nevnímal. A pak je to o odvaze. O tom, jak moc jste ochotná něco změnit, ale zároveň nespálit mosty. Tady bych ale opravdu nechtěla nikomu dělat poradce.
Myslíte si, že odvaha udělat ten první krok se dá naučit? Nebo je to povaha?
Určitě jsou lidé, kteří změny dělat nechtějí. A to je v pořádku. Ale nebavíme se o obrovských krocích. Stačí udělat jeden malý krok. A když ho uděláte, ten pocit, že jste to zvládla, vás možná posune dál. Zjistíte, že to jde. A hlavně že se nic nestane. Když neuděláte… Já nevím… Třeba si vezmete půjčku, zastavíte dům, utratíte rodinné úspory a nikomu to doma neřeknete, tak to je špatné. Ale prostě třeba jít sama do kina, jít sama do divadla, jít sama do galerie. A ten pocit… Já si pamatuju, že když jsem najednou měla čas, tak jsem začala chodit do knihovny. Miluju knížky, miluju vůni knížek. A byla jsem tam a říkala jsem si: Teď mám čas. Asi si nepřečtu úplně všechno, ale můžu si číst.
Máte ráda knihy. Teď tu vlastně máte svou knihu. Očichávala jste si ji, když jste ji držela poprvé?
No, když jsem ji držela poprvé, tak ani nemůžu říct, co jsem si říkala. Ale měla jsem z toho radost. Měla jsem z toho radost, protože je to vlastně, myslím, po osmi letech druhá knížka. A ještě před těmi lety mě nenapadlo, že bych nějakou knížku napsala. Ale říkala jsem si, že by bylo fajn dát do ní sebe. Proto jsou tam některé velmi autentické věci. Třeba se v tom někdo najde.
A myslíte, že touhle knihou nekončíte, máte v plánu další?
No, mám plány. Mám plány a sny, které samozřejmě, protože jsem pověrčivá, zatím nebudu prozrazovat. Ale ano. A vlastně věřím i v takovou inspiraci pro ženy. Nechci být taková ta, co jen říká: „Mějte se rády“ a „Buďte pořád šťastné“, protože to je hloupost. Ale spíš takové to: Ono to jde. A hlavně bych nechtěla, aby to bylo jen takzvaně pro Prahu. Protože já jezdím docela dost na různé akce mimo Prahu a ty ženy jsou tam úžasné. Občas některé potřebují trochu povzbudit, některé ne. Třeba jsem byla ve Zlíně a byla jsem úplně unešená z toho, jaké tam byly skvělé ženy. Ale pokud budu moct inspirovat a pokud to někdo bude ochoten přijmout, tak bych v tom ráda pokračovala.
O Margaretě Křížové
Fandí lidem, kteří používají vlastní hlavu a selský rozum a nedělá z byznysu vědu. Vystudovala mezinárodní a veřejné vztahy a MBA na New York University/Prague. Má dvě dospělé děti a manžela Vratislava, který rád zpívá. Spolupracuje s inkubátory a akcelerátory a působí jako porotkyně podnikatelských soutěžích. Můžete ji znát z pořadů České televize Den D a Máme na to o podnikání a finanční gramotnosti nebo z Rádia ZET, kde moderovala svůj pořad Podnikání od A do ZET. Občas píše blog a napsala knížky Z deníku investorky a Třetí kariéra – začínáme po padesátce. |
Zdroj: Autorský článek
Související články