„S manželem jsme se několik let snažili o dítě. Absolvovali jsme řadu vyšetření i několik pokusů o umělé oplodnění. Nakonec mi lékaři řekli, že šance, že někdy otěhotním a donosím dítě, je prakticky nulová. Byl to pro mě konec jednoho velkého snu a ani po letech od tohohle verdiktu jsem se s tím nevyrovnala. Pořád myslím na to, proč má děti někdo, kdo si jich ani neváží a proč zrovna my je mít nemůžeme,“ svěřuje se Lenka.
Když se potom ukázalo, že manželka Lenčina bratra čeká miminko, a že jim to dokonce vyšlo hned na první pokus, prostě jim to nedokázala upřímně přát a cítila ještě větší smutek.
„Snažila jsem se tvářit, že jsem šťastná. Chodila jsem na rodinné oslavy, poslouchala řeči o kočárcích, výbavičce a jménech. Ale pokaždé jsem pak doma brečela a připadala si kvůli tomu jako hrozný člověk,“ popisuje.
Když se Lenčina neteř narodila, její pocity se ještě zhoršily. Bratr jí posílal fotografie, videa a chtěl, aby si s malou odmalička budovala vztah. „Jenže já to nedokázala. Stačil jediný pohled na jejich spokojenou rodinu a úplně mě to zlomilo. Nezlobím se na neteř ani na bratra, jen jim prostě strašně závidím něco, co já nikdy mít nebudu,“ říká.
Bolest byla tak velká, že bratrovi postupně přestala odpovídat na zprávy a začala odmítat rodinná setkání. Nejdřív se vymlouvala na práci nebo nemoc, později už se ani nesnažila hledat výmluvy.
„Bratr mi několikrát volal a ptal se, co se děje. Nedokázala jsem mu říct pravdu. Jak máte vlastnímu sourozenci přiznat, že nesnesete pohled na jeho štěstí?“ přemýšlí Lenka, která mu jen neurčitě řekla, že už nemá zájem se vidět.
Rodina si prý myslí, že se sourozenci pohádali. Ve skutečnosti se nic takového nestalo. „Brácha mi nikdy neublížil. Naopak byl vždycky hodný a podporoval mě. O to víc mě mrzí, že jsem se od něj odstřihla. Jenže když vidím jeho dceru, připomene mi to všechno, co nikdy nebudu mít,“ přiznává.
Od jejich posledního setkání uplynul už víc než rok a neteř Lenka viděla jen jednou, krátce po narození. „Často si říkám, že bych měla zvednout telefon a omluvit se. Jenže mi to prostě nejde. Nikdy bych jim nepřála nic zlého, ale zároveň nedokážu být součástí jejich rodinného štěstí. Jsem sobec, ale nemůžu si pomoc,“ uzavírá Lenka.
O vyjádření jsme poprosili psycholožku a mentální koučku Pavlu Köhling:
Hned na začátek je třeba Lence říct jednu důležitou věc: To, že není schopná vidět bratrovu dceru a radovat se s ním, z ní nedělá špatnou sestru ani špatného člověka. Když člověk dlouho touží po dítěti, podstoupí léčbu, naděje a zklamání, nejde jen o nenaplněné přání. Je to často forma ztráty, kterou okolí ne vždy vidí nebo uznává. A pak se ve velmi blízké rodině narodí dítě. To pak funguje jako neustálá připomínka vlastního smutku. Mnoho lidí po zkušenosti s neplodností popisuje přesně tento druh bolesti vůči těhotným sestrám, bratrům s dětmi nebo blízkým přátelům. Jen se o tom málo mluví.
Nemyslím si, že Lenka bojuje proti bratrovi nebo proti jeho dceři. Spíše proti tomu, co jejich štěstí symbolizuje. V její hlavě rezonuje: „On dostal to, po čem já toužím.“, „Jeho život se posunul dál, můj ne.“, „Připomíná mi to neustále, co jsem ztratila nebo nikdy nebudu mít.“ Takové pocity bývají provázené vinou, protože si člověk říká: „Měla bych jim přát štěstí.“ Jenže emoce nefungují podle toho, co bychom „měli“.
Rok bez kontaktu s bratrem naznačuje, že Lenka netrpí jen kvůli narozené neteři. Zdá se, že začíná trpět i kvůli ztrátě samotného vztahu s bratrem. To je možná signál, že nastal čas pečovat nejen o bolest z neplodnosti, ale i o Lenčino samotné místo v rodině. Lenka nemusí být připravená milovat bratrovo dítě nade vše, aby bylo možné obnovit vztah s bratrem. Možná by pomohlo říct bratrovi, že ho má ráda, ale pořád ji velmi bolí její vlastní situace. A že, když vidí jeho dceru, otevírá to v ní ránu, se kterou si zatím neumí poradit. Ovšem takhle otevřeně vyjádřit své niterní pocity není vůbec jednoduché, někdy je to nemožné.
Pro Lenku by mohla být praktická tato doporučení: Přestat se nutit k pocitům, které teď prostě nemá. Přiznat si otevřeně smutek, vztek i závist bez sebeodsuzování. Zvážit rozhovor s terapeutem, který se věnuje neplodnosti nebo ztrátě reprodukčních možností. Je to velmi specifický druh bolesti. Pokud jí na bratrovi záleží, zkusit obnovit kontakt v takové míře, kterou unese, i kdyby to zatím bylo setkávání jen bez jeho dcery.
Pavla Köhling je psycholožka a mentální koučka. Pracuje jako psycholožka a poradkyně ve Vzdělávacím a poradenském centru v Rakousku.
Současně pomáhá v rámci koučingu s posilováním mentálního zdraví a osobnostním rozvojem dětem i dospělým.
Vystudovala psychologii na Masarykově Univerzitě v Brně. Při práci se svými klienty využívá metod rodinné terapie, vychází ze systemického a narativního přístupu a uplatňuje také principy case managementu. |
Zdroj info: Text byl zpracován na základě příběhu ženy, kterou redakce zná a která jej předala redakci se svolením k uveřejnění. Fotografie je pouze ilustrační a jména osob byla na žádost této konkrétní ženy pozměněna, stejně tak jako její jméno. Pokud máte příběh, který by se mohl objevit na našich stránkách, napište nám na redakce@zena-in.cz.
Související články