3 min

Samota, která zabíjela: Dennis Nilsen a jeho touha po společnosti, která nikdy neexistovala

Sdílet

Dennívýzva

Byl tichý, zdvořilý a působil dojmem muže, který by nikdy neublížil ani mouše. Dennis Nilsen, bývalý voják a úředník z Londýna, však skrýval tajemství, které Británii šokovalo: po dobu pěti let zval muže do svého bytu, zabíjel je a dál s nimi žil.

Zdroj: Psychologie zločinu - Čeština

Nekřičel, netrhal, neznásilňoval. Jen nechtěl být sám.

Dětství, kde se ztrácí teplo

Dennis Nilsen se narodil v roce 1945 ve Skotsku. Otec odešel, když byl ještě dítě, a jeho matka se znovu provdala.

Vyrůstal s pocitem, že nikam nepatří. Jedinou osobou, ke které cítil skutečné pouto, byl jeho dědeček – ten však zemřel, když bylo Dennisovi šest. Matka ho přivedla k dědečkovu tělu, aby se rozloučil. Později řekl, že to byl „první okamžik, kdy pochopil, že láska a smrt mohou existovat ve stejném prostoru“.

Cesta do temnoty

Po letech služby v armádě a práci u policie se Nilsen přestěhoval do Londýna, kde vedl osamělý život. Byl uzavřený homosexuál v době, kdy být gay znamenalo být neviditelný. Často se toulal bary, navazoval náhodná přátelství s mladými muži bez domova – a zval je k sobě.

V roce 1978 jednoho z nich, Stephena Holmese, uškrtil, když zjistil, že chlapec chce odejít. Později řekl: „Když odešel, cítil jsem, že umírám. Tak jsem ho nenechal odejít.“

Tím začala série vražd, které trvaly pět let.

3. Ticho po činech

Nilsen své oběti nezavraždil v afektu – jednal tiše, s metodickou jistotou. Po vraždě těla omyl, oblékl a posadil na pohovku. Někdy s nimi seděl celé hodiny, pil whisky, pouštěl hudbu, mluvil.

Později popsal, že se cítil „nejvíc v klidu, když byli mrtví – protože už nemohli odejít“.

Byl to paradox: chtěl společnost, ale nezvládal vztah. Toužil po blízkosti, ale bál se odmítnutí. Vražda se stala jeho jedinou jistotou – kontrolovaným rituálem, který mu poskytl iluzi, že někam patří.

Byt plný duchů

Jeho první byt v Melrose Avenue začal zapáchat – těla ukrýval pod podlahou. Když se přestěhoval do Cranley Gardens, měnil taktiku: části těl rozřezával a splachoval do záchodu. Právě to se mu stalo osudným.

V únoru 1983 si pracovníci kanalizační společnosti stěžovali na ucpané trubky. Když otevřeli poklop, našli kusy lidského masa a kostí. O den později policie zaklepala na Nilsenovy dveře. Jeho první slova? „Děkuju, že jste přišli. Myslím, že hledáte mě.“

Chladný vypravěč

Při výslechu se choval klidně, téměř přívětivě. Policistům ochotně vyprávěl o vraždách, kreslil plány bytů, popisoval jména, detaily. „Zabil jsem patnáct, možná šestnáct. Většinu z nich jsem měl rád,“ řekl.

Pro forenzní psychology to byl unikát: pachatel, který vraždil z emocionální potřeby, nikoli z agrese či sexuální touhy.

Anatomie osamělosti

Nilsen byl extrémním příkladem disociativního narcismu – člověk, který si vytvoří vnitřní svět, kde je středem, ale kde všichni ostatní existují jen jako kulisy. Jeho oběti nebyly trofeje, ale „rekvizity vztahu“.

Psychologové popsali jeho čin jako pokus „zmrazit okamžik přijetí“ – moment, kdy ho někdo potřebuje, a který končí teprve smrtí druhého.

Samota pro něj nebyla prázdnota, ale bolest. A bolest je někdy horší než vina.

Soud a doživotí

V roce 1983 byl Nilsen obviněn z šesti vražd a dvou pokusů o vraždu. Přiznal vinu, ale hájil se „ztrátou kontaktu s realitou“. Porota mu neuvěřila. Byl odsouzen na doživotí a zemřel v roce 2018 ve vězení.

Nikdy nelitoval, ale nikdy se ani nechlubil. Jeho poslední poznámky z deníku zněly: „Byl jsem stvořen pro osamělost. Ale někdy jsem v ní slyšel hlasy těch, kteří mě neopustili.“

Tichý děs

Příběh Dennise Nilsena není o krutosti. Je o tom, co se stane, když člověk ztratí schopnost být sám, a svět mu nenabídne jinou možnost.

Zabíjel, protože neunesl prázdno po odchodu druhých. Jeho zlo nebylo výbušné, ale pomalé – jako hniloba ticha.

A možná právě proto děsí víc než jakákoli krev.

Čtěte i další příběhy z Psychologie zločinu:

Zdroje: Crime Museum, The Guardian, All that is Interesting, Psychology Today

Reklama

Další články z Psychologie zločinu

Tento článek byl publikován ze zdrojů Psychologie zločinu

Web se zaměřuje na true crime témata a propojuje kriminalistiku s psychologií. Čtenáři zde najdou články o motivech a profilech pachatelů, známých i méně známých případech, metodách vyšetřování i psychologických souvislostech zločinů. Obsah je psán poutavě a srozumitelně, takže osloví jak...

Všechny články tohoto autora

Další články z kategorie True crime

Zajímavosti True crime

Vybrali jsme pro vás Magazíny a zajímavosti

Zoufalá žena se uchýlila k zoufalému činu: Kradla v obchodě s potravinami. Věci jsou však jinak, než se zdá

Policisté byli přivoláni do obchodu s potravinami. V prodejně kradla žena, která byla vypátrána v místě...

Samota, která zabíjela: Dennis Nilsen a jeho touha po společnosti, která nikdy neexistovala

Na Slovensku se narodila siamská dvojčata, již potřetí v novodobých dějinách

„Buzerace, paskvil.“ Nový registr vytáčí pejskaře i útulky. Komplikuje nám život, tvrdí

Halina Pawlowská se vytasila s 50 let starou fotkou, která fanoušky dojala k slzám: Takhle s manželem vypadali v mládí

Ani ve 20:00, ani před půlnocí. Vědci zjistili, kdy musíte jít spát, aby tělo nestárlo. 90 % lidí to dělá naopak

Samosběr jahod v roce 2026: Přehled míst, kde si může natrhat úplně kdokoliv a jejich cen