Jan Masaryk zanechal v českých dějinách výraznou stopu. Dne 14. září si připomínáme 140 let od jeho narození. Stále není zapomenut, byť on sám by s důvodem současné publicity nejspíš nesouhlasil.
V době druhé světové války se Jan Masaryk stal důležitou tváří a hlasem zahraničního odboje. Zastával řadu důležitých funkcí v diplomacii a mluvilo se o něm jako o nástupci prezidenta Beneše.
Méně se ví, že na konci války zastával nejen post ministra zahraničních věcí, ale po čtyři měsíce byl i ministrem národní obrany. Pro dalších 45 let byl vůbec posledním civilistou v této funkci.
To hlavní, co se ve vztahu k Janu Masarykovi připomíná, jsou však nevyjasněné okolnosti jeho smrti, o nichž se dá spekulovat donekonečna.
Mistr řečnického umění
Jan Masaryk se narodil 14. září 1886 v Praze jako třetí dítě Tomáše Garrigue Masaryka, tehdy profesora Univerzity Karlovy. Jan studoval na malostranském reálném gymnáziu a na Akademickém gymnáziu v Praze. Maturitu ale nesložil a nezískal ani později formální vzdělání.
V letech 1906–1912 žil v USA a pracoval v různých povoláních. V letech 1912–1913 byl v USA hospitalizován v nervovém sanatoriu. Poté se vrátil k rodině do Prahy.
[caption id="attachment_150178" align="alignleft" width="283"]
Jan Masaryk. Foto: se svolením VHÚ Praha[/caption]
Roku 1915 byl odveden do armády a do roku 1918 sloužil u 8. vozatajského praporu 34. pěší divize rakousko-uherské armády v Haliči, Uhrách a Itálii. Službu končil v hodnosti poručíka.
Počátkem roku 1919 vstoupil na podnět otce, tehdy již prvního československého prezidenta, do diplomatických služeb ČSR. V letech 1919–1920 byl chargé d'affaires čs. velvyslanectví ve Washingtonu. Od roku 1920 byl radou československého vyslanectví v Londýně a roku 1925 byl jmenován tamním vyslancem.
Masaryk vycházel (alespoň navenek) dobře se všemi politickými silami, kterým bylo dovoleno se podílet na politickém životě válečného protinacistického odboje a poválečné republiky, tedy stran Národní fronty.
V říjnu 1938 na protest proti mnichovské dohodě na úřad vyslance rezignoval. Na konci prosince 1938 odplul do USA, kde podnikl přednáškové turné. Po nacistické okupaci zbytku Čech a Moravy v březnu 1939 se vrátil do Velké Británie a stal se jednou z hlavních osobností československé zahraniční odbojové akce a podporovatelem Edvarda Beneše.
Po britském uznání československé prozatímní vlády v exilu v červenci 1940 se stal členem této vlády jako ministr zahraničních věcí. Byl i občasným náhradníkem za ministry národní obrany či financí.
Během války vystoupil mnohokrát na veřejnosti ve Velké Británii i v USA a svým řečnickým uměním a přesvědčivostí získával podporu pro obnovu Československa.
Podílel se na řadě mezinárodních jednání a účastnil se vytváření Organizace spojených národů, jejíž chartu podepsal v San Francisku 26. června 1945. Od 19. prosince 1944 nahradil jako ministr národní obrany generála Sergeje Ingra a to až do dubna 1945.
Realista loajální k SSSR
Na konci války se stal ministrem zahraničních věcí tzv. košické vlády předsedy Zdeňka Fierlingera, utvořené 4. dubna 1945. Stejnou funkci zastával i v druhé Fierlingerově vládě od 6. listopadu 1945 a pak i ve vládě Klementa Gottwalda od 2. července 1946.
V politice vystupoval vždy jako nestraník, byť měl nejblíže k prezidentu Edvardu Benešovi a byl tedy přirozeně vnímán jako spojenec národně-socialistické strany. Je ale známo, že pro parlamentní volby v roce 1948 představitelé sociálně demokratické strany hodlali získat jeho členství či kandidaturu do voleb za tuto stranu.

Pořiďte si knihu České průšvihy 1945–1948
Publikaci, jež se věnuje období takzvané třetí republiky, můžete získat pouze jako odměnu za dar v minimální výši 699 korun na činnost redakce HlídacíPes.org.
Podpoříte tím nezávislou žurnalistiku!
Masaryk vycházel (alespoň navenek) dobře se všemi politickými silami, kterým bylo dovoleno se podílet na politickém životě válečného protinacistického odboje a poválečné republiky, tedy stran Národní fronty. Před únorem 1948 byl i nejpravděpodobnějším nástupcem Edvarda Beneše ve funkci prezidenta republiky.
Během války se stal velmi populární, jednak jako syn uctívaného prezidenta T. G. Masaryka, ale i pro svou schopnost neformálního a široce srozumitelného vystupování ve vysoké společnosti i v nejširší veřejnosti.
Jeho popularitu hodně pozvedly i projevy ve vysílání BBC a čs. vládního rozhlasového vysílání z Londýna během války, který měly velkou odezvu u posluchačů a vyšly po válce v Praze knižně.
Politiku Jana Masaryka v poválečném období lze charakterizovat jako humanistickou snahu o porozumění, mírovou a přátelskou politiku mezi národy, na prvním místě se SSSR ale i s dalšími spojeneckými zeměmi.
Byl realistou, zachovával úzkostlivě loajalitu k Sovětskému svazu i k československým komunistickým představitelům. S několika málo výjimkami nešel do konfliktů nebo politických bojů. Své námitky vyjadřoval spíš v kuloárech než otevřeně.
Podporu této populární veřejné osobnosti předseda KSČ Klement Gottwald jistě uvítal a nabídl 25. února 1948 Masarykovi opět funkci ministra zahraničních věcí ve své doplněné vládě.
V září 1947 se nicméně stal jedním ze tří politiků, kteří se stali terčem nezdařeného pokusu o pumový atentát. To mohlo souviset s jeho jistými kritickými postoji ke komunistům a jejich politice.
Například to byla negativní reakce na Stalinův zákaz účasti ČSR na Marshallově plánu v červenci 1947 a v září 1947 otevřenější kritika populistické iniciativy komunistů o zavedení milionářské daně pro snížení následků sucha.
Fascinace zahraničními archivy
Právě Masarykova nezřetelná pozice mezi demokratickými politickými stranami, komunisty a prezidentem Benešem a možná i jeho snaha neučinit příliš riskantní krok asi zapříčinila jeho neúčast na demisi ministrů nekomunistických demokratických stran (zprvu i ještě s výjimkou sociálně-demokratické strany) dne 20. února 1948.
[caption id="attachment_150176" align="alignleft" width="380"]
Skupina prominentů při pohřbu Jana Masaryka před Černínským palácem 13. 3. 1948: třetí zleva s kloboukem náměstek předsedy vlády Viliam Široký, vedle v pozadí ministr informací Václav Kopecký hovoří s ministrem průmyslu Zdeňkem Fierlingerem. Foto: Sbírka VHÚ Praha, se svolením VHÚ Praha[/caption]
Navíc o tomto záměru asi nebyl předem, možná nedopatřením, informován. Masaryk zůstal v době únorové krize stranou a dokonce opakovaně vyjádřil svůj záměr „jít s lidem“, což se dalo vykládat v té situaci jedině jako podpora komunistů.
Podporu této populární veřejné osobnosti předseda KSČ Klement Gottwald jistě uvítal a nabídl 25. února 1948 Masarykovi opět funkci ministra zahraničních věcí ve své doplněné vládě.
Členství Jana Masaryka v této vládě bylo ale velmi krátké. Již 10. března, kdy se měla vláda v Národním shromáždění uvést, Jan Masaryk na nádvoří Černínského paláce, sídlu Ministerstva zahraničních věcí v Praze, zemřel za dodnes nevyjasněných okolností.
Jeho smrt se stala během desetiletí tématem mnoha článků a také opakovaných vyšetřování. Návrhy na exhumaci a prozkoumání ostatků Jana Masaryka se objevily už v roce 2024.
V roce 2025 se znovu otevřelo vyšetřování mj. na základě předání dokumentů souvisejících se smrtí Jana Masaryka ze zahraničních archivů. Tyto dokumenty nebyly, pokud je známo, poskytnuty odborné veřejnosti k posouzení.
O Masarykově smrti se dá zjevně spekulovat donekonečna. Faktem zůstává, že zemřel v extrémně složité mocenské situaci a smrt tak nabízí řadu možností výkladu.
Přes zjevnou fascinaci laiků „zahraničními archivy“ se podle dostupných informací jednalo jen o diplomatické ohlasy na Masarykovu smrt a svědectví z druhé ruky. Žádný nový přímý důkaz se opět neobjevil.
Faktem zůstává, že k teorii vraždy nebo smrti pod nátlakem se během uplynulých bezmála osmdesáti let nenašly žádné skutečné důkazy.
V současné době média informují o zásahu do pohřebiště Masarykových v Lánech, o exhumaci v rámci policejního vyšetřování a o stavu odhalených ostatků. Výsledek zkoumání zatím není znám.
Příčina smrti? Únor 1948
Vyšetřování Masarykovy smrti proběhla v minulosti řada. Těžko předpokládat, že by všechna předcházející vyšetřování byla nedokonalá nebo zmanipulovaná.
Před desítkami lety byly jistě mnohem lepší předpoklady k nalezení výsledku. Jejich společným rysem byl vždy nejednoznačný závěr a potom značný zájem veřejnosti, nové dohady a oživení starých fám. Dnes nejsou a nemohou se objevit noví svědci a takzvané nové dokumenty nic nového nepřinášejí.
O Masarykově smrti se dá zjevně spekulovat donekonečna. Faktem zůstává, že zemřel v extrémně složité mocenské situaci a smrt tak nabízí řadu možností výkladu.
I pro Jana Masaryka byly poúnorové dny roku 1948 životní křižovatkou a dobou, kdy čelil velkému tlaku. V den smrti měl vystoupit v Národním shromáždění jako člen Gottwaldovy vlády a potvrdit zánik demokracie.
V předcházejících dnech měl několik silných prožitků. Dne 28. února se zúčastnil přehlídky Lidových milicí na Staroměstském náměstí, 7. března připomínky 98. výročí narození svého otce a současně oslav bojů u Bachmače a Sokolova. Téhož dne navštívil rodinný hřbitov v Lánech.
Je zřejmé, že únor 1948 byl příčinou jeho smrti. Není nakonec podstatné, jak konkrétně zemřel. Výklad našich dějin výsledek ani nejnovější manipulace s ostatky Jana Masaryka nezmění.
Autor je historik Vojenského historického ústavu Praha.