Nový český romantický film v kinech zachází s emocemi vlnícími se v tanečním rytmu populárních televizních show, jejichž účastníci dávají všanc své soukromí a také – což je pro příběh významnější – vlastní sebeúctu. Tango pro 3 v režii Lenky Kny povolává „obyčejnou maminu“ Kristýnu Bokovou do páru s legendárním, poněkud egoistickým tanečníkem Kristiánem (Ján Koleník) a vzniká mezi nimi chemie, která povznese i trochu strojenou zápletku zaměřenou hlavně na satiru showbyznysu.
Když naše hvězdy ve StarDance tančí, pravidelně to na České televizi sleduje snad třetina národa. Kamera přitom zaostřuje také na zákulisní momenty, které pro účastníky – zejména pro celebrity nacvičující náročnou choreografii – nemusí být vzorově reprezentativní. Tréninkový proces v časovém presu je velmi emotivní, z principu motivující cesta přináší osobní dramata a režie nepředstírá, že videa z tréninků nejsou pro diváka stejně důležitá jako samotný výkon na parketu. A to přitom u obrazovek nepoznáme, jak to mezi sebou mají profi tanečníci, mezi nimiž kromě kolegiality nevyhnutelně vyvěrá také rivalita spojená se soutěživostí.
Úspěch jeho partnera pro tanečníka znamená více času na obrazovce, lepší reputaci, větší šanci na další sezonu a často i další lukrativní nabídky. Tlak na dobrý výkon je tedy oboustranný a může ho přiživovat právě profík, jenž s přiděleným partnerem náhle tráví až osm hodin denně. Je to prostředí dokonale naplňující požadavky reality TV a bulváru, o němž polská spisovatelka Joanna Fabická roku 2008 napsala román Vášnivé tango. Obyčejná, na střevíčkové piruety jaksi neforemná žena po třicítce se v něm po ztrátě snoubence a pracovní pozice ocitne v taneční soutěži s prestižním partnerem, jenž žije v naleštěném světě televizní zábavy. Kniha je dle dobových recenzí portrétem bezohledného polského showbyznysu a sledovaný taneční parket konstruuje jako satirické jeviště pro povrchní kulturu celebrit.
Z toho všeho v Tangu pro 3 těží režisérka Lenka Kny (Ženská na vrcholu), která polskou předlohu upravila pro tuzemské publikum a napětí mezi dvěma odlišnými světy obohatila ještě o zákulisní manipulace a generační souboj mezi tanečníky, kteří mají své „partnery z lidu“ jen jako nástroj pro leštění vlastní image. Grafička Julia (Boková) přijíždí se synem z Londýna, kde se plány na šťastnou rodinnou budoucnost bolestně rozpadly. Kamarádky ji po roztančené párty přihlásí do fiktivní taneční show a na konkurzu ji zdráhavě přijmou jako šedou myšku s energií, která může letitý pořad zpestřit navzdory svému „velkému zadku“. Jízlivý a panovačný producent (Marek Taclík) dá nepravděpodobnou diváckou favoritku dohromady se stárnoucím playboyem Kristiánem (Koleník), jenž by po zahraniční štaci rád prožil svůj televizní comeback a potvrdil si, že do téhle soutěže chodí zásadně vyhrávat.
Co je dobré pro sledovanost a hlasitý generativní potlesk ve studiu, to přirozeně nesvědčí syrovým mezilidským vztahům. Snímek je na jednu stranu provařenou romancí, v níž se navzdory všem předpokladům sbližují dva lidé s opozičním životním krédem. A zatímco Kristián je podle všech selských definic nafoukaný a zaslepený blb, zvyklý na mediální faleš a přetvářku, Julia do prostředí zbaveného sebeúcty vnáší upřímnost a svou přízemností a empatií nastavuje především televiznímu štábu a starším profíkům zrcadlo. V tréninku líná žena rozhodně nesplňuje Kristiánovy standardy a na kameru je vystavená ponižování, až se člověk sám sebe táže, co ji k tomu může tak sveřepě motivovat. Kromě obecného poučení, že vzdávat se v průběhu boje může být známkou slabosti (což naznačuje i její tatínek – boxer v podání Martina Dejdara), stojí za jejím odhodláním asi hlavně mladý syn, jenž mamince dost hlasitě připomíná, ať se po londýnské zkušenosti už necpe někam, kde o ni nikdo nestojí.

V taneční show, moderované příhodně Genzerem a Hámou (tady se jmenují jinak, ale vlastně by ani nemuseli), Julii skutečně chtějí, přestože její vystupování popírá veškeré recepty k úspěchu. Živá televizní čísla Kristiánovi viditelně kazí, ale improvizací či dobře mířeným výrokem si diváky bezpečně získává. Platí to ale hlavně o těch divácích ve světě filmu, kde Julia disponuje jednoznačnou morální převahou. Pro publikum v kinech je protagonistka o něco problematičtější, jelikož kromě velmi šablonovitého a pohádkového charakteru má dost nápadných slabin, které nejsou pro kladnou filmovou hrdinku úplně košer. Především v důležité fázi příběhu nechává velmi mladého syna doma opakovaně samotného a její vztah ke Kristiánovi si často protiřečí, když jím v jedné scéně víceméně pohrdá a v té další s ním leží v posteli.
Být Tango pro 3 primárně o slepování nesourodé dvojice, k níž si divák obtížně hledá cestu, ani sebelepší satirické podněty by průměrně zrežírovaný film nezachránily od parketního držkopádu. Aranžmá zákulisí show s několika skupinami karikaturně vyvedených postav včetně mladého tanečního „nadsamce“ Adama Mišíka (opět ostentativně hrajícího blba, což je u něj nicméně vždy vítané), chamtivého producenta či vlezlých kameramanů/fotografů je navíc často velmi strojené a komické úlevy v něm fungují jen občas. Lenka Kny se nesnaží ani tak o tuctový český romcom založený výhradně na zrcadlení dvou nekompatibilních postav (což je ale bezesporu důležitý motiv ve výstavbě světa), nýbrž o velkou emoční katarzi v hollywoodských tradicích, kdy peripetie sledovaného páru spějí do dramatického finále před očima řady vedlejších postaviček posazených u televizorů a displejů.
Film tedy má relativně slušné tempo a také zámořské předobrazy, jimž se možná nevyrovná, ale jejich aspekty tlačí do ústřední divoké romance celkem konstruktivně. Místy by rád připomínal poslední Bez kalhot, kde právě vzrušující tanec přetvářel vztah mezi dvěma postavami z odlišných sociálních sfér. Především ale disponuje postavou „šedé eminence“ a posléze otevřené manipulátorky Viki (Helena Dvořáková), slavné a stárnoucí Kristiánovy partnerky, která se nechce smířit s tím, že by ji mohla byť i jednorázově zastínit umolousaná prdelatá mamina. Její profesní cílevědomost i osobní vazby na Kristiána vnášejí do příběhu zásadní generační konflikt, v němž se mísí čirá žárlivost s frustrací nad vlastní „životností“, která je v nepřetržitém televizním cyklu dána velmi nevybíravě na odiv.
Snímku to propůjčuje tak trochu obrácené schéma kultovních Showgirls a zjevně napravovaného Kristiána a především neostřílenou Julii to vrhá do prostředí, kde nikdy nevíte, jestli vám při podání ruky zároveň nenabízí nůž čepelí napřed. Osudy všech tří stran milostného, soutěžícího a také kariérního trojúhelníku se spojí v líbivém tanečním finále, které samo o sobě funguje a divákovi snad přináší i pocit uspokojení. A to i přesto, že ho obklopuje laciná psychologie a návodné chování postav, které musí vytvořit dramatický deadline, a následuje pohádkové rozřešení, kdy si postava „Velkého bratra“, respektive sestry v podání Báry Basikové nasype popel na hlavu a udělá v produkci mravní revoluci.
Namísto ostré a cynické satiry, kterou Tango pro 3 v zemi StarDance, Adama Mišíka a Genzera s Hámou klidně mohlo být, dostáváme bezpečný valčík s jednoduchým poučením. Krásného tance si navíc zase tolik neužijete, a byť Kristýna Boková hraje výborně a výhradně její zásluhou se film dá prožít také srozumitelnými emocemi, její přerod z energického freestylu v noblesní a skvěle synchronizovanou motoriku je poněkud utopený v příliš rapidním střihu. To ale neznamená, že z vypravěčského hlediska je to zcela mimo mísu – jen se to v ní mohlo povařit o dost pikantněji.