Je to trochu klišé, ale Hollywood počátkem 80. let skutečně ležel u nohou dnes pětasedmdesátileté oslavenkyni Karen Allen. Představitelka nebojácné Marion z Dobyvatelů ztracené archy, kteří světu představili postavu Indiana Jonese, ale upřednostnila menší produkce a především divadelní prkna, na nichž herecky pomyslně vyrostla. Následně si vyčlenila čas pro rodinu a také pro vlastní živnost – skoro čtvrtstoletí tká oblečení a žije mimo filmový kolos, z něhož ale divadelní veteránce čas od času zavolají.
Dobyvatelé ztracené archy v režii
Stevena Spielberga byli největším kasovním hitem roku 1981 a filmem, který posvětil prestiž nejen svého režiséra, ale též herce
Harrisona Forda. V době uvedení třicetiletá
Karen Allen se v titulcích a článcích skloňovala až za nimi, ale dnes je neodmyslitelnou součástí dobrodružné pentalogie, jejíž první část mnohým symbolizuje kvintesenciální žánrový trhák. Teprve dva roky přitom herečku s expresivníma očima a širokým srdečným úsměvem dělily od jejího filmového debutu, který se tak nějak přihodil – Allen ostatně v mládí šla po hlavě do podniků, které jejímu původu často protiřečily.
Nepravděpodobná cesta k Arše úmluvy
„Protože můj otec pracoval pro FBI, vyrůstala jsem tak, že jsme se skoro každý rok stěhovali. Ve škole jsem proto byla vždycky ta nová a svým způsobem jsem nikdy neměla možnost navázat opravdová a dlouhotrvající přátelství,“ vzpomínala na dětství se dvěma sestrami. Na střední škole se zatoužila stát spisovatelkou, tudíž její kroky paradoxně vedly na školu designu v New Yorku. Tam vydržela jen rok a půl a vystřídala pár studentských zaměstnání. Přestože nikdy neviděla žádnou hru, v hlavním městě se přihlásila do divadelního kroužku, s nímž zanedlouho cestovala i po Anglii. Přestěhovala se do New Yorku a studovala herectví u Lee Strasberga, přičemž po řadě experimentálních představení zbystřila příležitost u filmu.

Sama odeslala své čtyři fotografie na casting komedie Zvěřinec časopisu National Lampoon, z níž se roku 1978 vyklubaly takové Prcičky oné doby. Castingové režisérce padla do oka a také režisér John Landis, ačkoli studio Universal mu vnucovalo zkušenější televizní herečky, trval na jejím obsazení do úlohy vysokoškolačky Katy. Po boku excentrického Johna Belushiho či pozdějšího Amadea Toma Hulce předvedla svou emoční přirozenost a zužitkovala divadelní trénink, v němž se svými postavami setrvávala vždy dlouhou dobu. „Myslím, že divadlo je dobrým místem, kde začít, pokud se vůbec chcete stát hercem. Je to základ – budování postavy, spolupráce s ostatními herci a režiséry a také naučit se celý kus, který pak dvě a půl hodiny hrajete osmkrát týdně. V některých ohledech je to mnohem náročnější než film, i když i ten má samozřejmě své vlastní výzvy.“
Krátce po úspěšné premiéře Zvěřince – dnes kultovní americké komedie – ji Woody Allen obsadil do Manhattanu a Philip Kaufman jí věnoval výraznou roli ve svých Tulácích. William Friedkin dal herečce přečíst pouze její part v psychologickém a kontroverzním thrilleru Na lovu, v němž se Al Pacino dostává do velkoměstské gay komunity. A pak už přišli na řadu Dobyvatelé, jejichž scenáristický kredit se dělil mezi George Lucase, Lawrence Kasdana a také Philipa Kaufmana, jenž vymyslel MacGuffina v podobě Archy úmluvy.
Žena, co jen nečeká na záchranu
Nejenže problémy opanovaly casting hlavního hrdiny, profesora archeologie s velmi akčními terénními praktikami, koženou brašnou, bičem a fedorou, ale Spielbergovi také spousta ženských osobností odmítala úlohu Marion. Šanci tak dostala Allen, jíž poslali jedinou scénu k nastudování – tu úplně první v Nepálu, v níž hrdinka přepije štamgasta a při prvním setkání vrací Indymu facku. „Takže když si Steven Spielberg sedl a začal přemýšlet, koho by do téhle role chtěl obsadit, měl před sebou poměrně velký výběr hereček. Vím, že dělal konkurzy s řadou z nich, ale mně poslal právě tuhle scénu, tu scénu v baru. A do té doby to bylo vlastně všechno ze scénáře, co jsem četla.“ Naštěstí to stačilo a Allen mohla přinést svěží energii, křehkost i vzdorovitost do tandemu s Fordem, jehož nakonec ve skluzu obsadili poté, co Tom Selleck odešel plnit své televizní závazky.
Allen posléze ve scénáři našla načrtnutou minulost své postavy, dcery Indyho bývalého mentora, která s protagonistou v mládí očividně měla milostné pletky a odešla z nich s poraněným srdcem. Jak Marion na mužského hrdinu emočně reaguje a jak čelí venkovním hrozbám v čele s nacistickou armádou lačnící po mocné náboženské relikvii, to si ale vnímavá herečka řídila částečně sama. „Často jsem za Stevenem chodila a sdílela s ním své představy o tom, jak bychom měli Marion ztvárnit, aby byla co nejvynalézavější a dokázala si poradit v každé situaci. Myslím, že film měl být oslavou určitého typu snímků z padesátých a šedesátých let, v nichž ženy často hrály bezmocné krásky čekající na záchranu. Byla ale zábava posunout Marion za tyhle hranice. Kdykoli se zdálo, že si neví rady nebo jen pasivně přihlíží, navrhla jsem, co by mohla udělat, aby zůstala aktivní a nemusela jen čekat, až ji někdo zachrání.“
Marion Ravenwood se díky tomu stala jednou z nejprogresivnějších ženských postav žánrového filmu a své herečce zajistila kulturní nesmrtelnost, která se váže na zjevně nevyčerpatelnou životnost samotného filmu. Ten poměrně rychle následoval dějový prequel Chrám zkázy, kde se „jonesgirl“ obměnila, a Indy měl novou známost i v Poslední křížové výpravě z roku 1989. Allen byla po globálním úspěchu Dobyvatelů vybíravější a nadále kladla na první místo divadlo. Roku 1982 ostatně debutovala na Broadwayi ve hře Monday After the Miracle od Williama Gibsona, což pro ni i zpětně bylo největší hereckou výzvou. Každý den na jevišti vstupovala do světa hluché a slepé Helen Keller a náročnou roli chtěla zahrát tak, „aby se mi podařilo vytvořit určité kouzlo a diváci během těch dvou či tří hodin uvěřili, že skutečně přesvědčivě hraju člověka, který je hluchý a slepý.“
Důstojný ústup bez skandálů
Ve filmu pokračovala přehlíženým dramatem Alana Parkera Střílejte na měsíc s Albertem Finneym a Diane Keaton a roku 1982 natočila ještě další pozapomenutou perlu Split Image od Teda Kotcheffa, režiséra prvního Ramba. Alespoň částečným komerčním hitem byl následný Starman od Johna Carpentera, jehož renomé v průběhu let narůstá, a poslední větší produkcí hereččiny nejúspěšnější etapy bylo romantické drama Až do září v režii Richarda Marquanda (Star Wars VI).
„Co se týče herectví ve filmech, není toho dnes moc, co by bylo opravdu zajímavé. Mě zajímají hlavně nezávislé filmy, jenže ty mají problém sehnat peníze. Když lidé cpou své peníze do blockbusterů, na nezávislé snímky už toho moc nezbývá,“ hovořila o své profesi před filmovými kamerami, kterou postupně začala opouštět. Ještě v 80. letech si ale připsala vánoční hit Strašidelné Vánoce s Billem Murraym a pracovala na divadelní adaptaci Skleněného zvěřince v režii Paula Newmana, jenž obsadil také svou životní partnerku Joanne Woodward. „Oba byli naprosto úžasní lidé. Zbožňovala jsem je oba. S Joanne jsem tu hru hrála dvakrát a Paul byl v té době často nablízku. Byl to výjimečný člověk a jako režisér jste si pro práci s hercem nemohli přát nikoho lepšího,“ nedala na legendy filmu i divadla dopustit. „A Joanne mě neustále inspirovala. Je jedním z mých nejoblíbenějších lidí a hereček vůbec. Je zkrátka dechberoucí.“

Roku 1990 se Allen narodilo první dítě a kariéru u filmu výrazně omezila na úkor rodiny. Přestože občas hrála ve filmech jako Malcolm X nebo King of the Hill, dávala přednost televizi a od Hollywoodu se i fyzicky distancovala. Přestěhovala se do Massachusetts, kde si na přelomu tisíciletí otevřela vlastní textilku Karen Allen Fiber Arts. Prodává produkty vlastnoručně utkané na japonském stroji, ale i výrobky od jiných designerů. Vytvořila si tak vlastní prosperující živnost v době, kdy ji filmoví fanoušci na stříbrných plátnech pořád čas od času registrovali. Nejnápadněji asi v katastrofické Dokonalé bouři, kde si ale při náročném ateliérovém natáčení přivodila zranění. „To natáčení bylo opravdu něco. Režisér Wolfgang Petersen byl stovky metrů daleko a komunikoval s námi přes reproduktor, kamery byly na jeřábech a snášely se dolů k nám. A my jsme byli v největší vodní nádrži na světě. Několikrát jsem si říkala, že se utopím a nikdo si toho ani nevšimne.“
Navždy ta Indyho
Allen vlastně nikdy nezmizela, zvolila ale tišší a méně okázalý životní styl. Našla opravdovou svobodu, jakou se pokoušela vtisknout také Marion, a její návrat k nejslavnější postavě roku 2008 působil jako mimořádný comeback. Království křišťálové lebky vznikalo skoro tři dekády po premiéře Dobyvatelů a Allen byla vedle Forda jediným hereckým navrátilcem z ustálené party původní trilogie. Na scénu začátkem třetího aktu vrazila s nezměněným elánem a jiskření mezi Marion a Indym, teď už v posunuté rodičovské poloze, evokovalo staré dobré časy. Jejich reunion přitáhl do kin divácké masy a Spielbergův třetí sequel uspěl, i když mu mnozí vyčítali zejména slabší trikové provedení a příliš bujarou akci. To přitom herečka vyvrací: „Křišťálová lebka byla ve skutečnosti mnohem méně technologická, než byste čekali. Nějaké zelené plátno jsme sice použili, ale ne zase tolik. Asi právě v tom je ten rozdíl – v Dobyvatelích podobné speciální efekty vůbec nebyly. CGI tehdy neexistovalo.“
Na výpravu čtvrtého Indyho dobrodružství Allen pěla samou chválu a nebylo pochyb o tom, že tohle hollywoodské volání vyslyšela moc ráda. „Co se týče kulis, v obou filmech dělali spoustu podobných věcí. Byly nádherně zpracované a působily naprosto autenticky. Na takových kulisách se pracuje fantasticky, protože vám skutečně vytvoří celý svět a vy se najednou ocitnete uvnitř něčí představy o tom, jak ten svět vypadá. V obou případech mě fascinovala výjimečná práce výtvarníků a stavitelů kulis. Byli úžasní.“ To ale neznamenalo, že by utíkala zpátky na západní pobřeží. Znovu se věnovala hlavně televizní tvorbě a samozřejmě milovanému divadlu, které v minulé dekádě začala také režírovat. Vyučovala rovněž herectví na soukromé newyorské škole.
V této dekádě si zahrála v hororové antologii 50 States of Fright a na Netflixu jsme ji mohli vidět po boku Amandy Seyfried v hororu Co jsme viděli, co jsme slyšeli. Především si ale potřetí střihla Marion Ravenwood, byť tentokrát jen krátce v pátém, pro Forda definitivně rozlučkovém dílu Nástroj osudu. Když projekt původně připravoval Spielberg, Marion měla dle jejích slov obdržet významnější úlohu. S výměnami scenáristů a nakonec i režiséra, jímž se stal James Mangold, se ale historie hlavní postavy zračila převážně ve Fordově tváři, ba dokonce i v uroněných slzách. Allen v závěru přesto samotným úsměvem rozehraje emotivní nostalgii tak, jak to dokázalo jen málo hereček z „žánrových filmů“ – vždy bylo vidět, že ona takovou v jádru prostě není.

Na Karen Allen se můžeme v kinech těšit koncem října v hororu Neskutečná máma s Jessicou Chastain. Podívejte se také na žebříček nejlepších hereček na Kinoboxu.
Zdroje: Variety, Hollywood Chicago, The Bull's Eye, Splash Pages Comic Book Club, Fade to Black, The Telegraph, United Press International