Kdyby se někdo Jany zeptal, jestli je její manžel hodný člověk, bez váhání by odpověděla ano. Kdyby se zeptal, jestli ho má ráda, řekla by totéž. Petr je podle ní dobrý muž, spolehlivý manžel a skvělý táta. Nikdy ji nezradil, nezvyšuje na ni hlas, pomůže, když je potřeba. Když přijde večer domů, dá jí pusu, občas ji obejme kolem ramen a zeptá se, jaký měla den. Jenže Jana už při jeho doteku nic necítí. A nejhorší na tom je, že jí to začalo vadit až teď.
„Dřív jsem si říkala, že jsme prostě zestárli. Pak jsem si namlouvala, že je to únavou. Máme děti, hypotéku, práci, starosti. Člověk přece nemůže čekat, že bude po dvaceti letech manželství pořád zamilovaný jako na začátku. Jenže někdy se na Petra podívám a napadne mě, že se dívám na svého bratra,“ přiznává Jana.
Jejich večery jsou už roky stejné. Nají se, uklidí kuchyň, sednou si na gauč a pustí si seriál. Petr si vezme ovladač, Jana deku. Občas se během dílu dotknou nohama, někdy se před spaním políbí. A tím jejich intimita končí. Nejde přitom jen o sex. Janě chybí obyčejné těšení se na druhého člověka. Chybí jí pohled, který trvá o vteřinu déle. Chybí jí pocit, že je pro svého muže ženou, ne jen člověkem, se kterým sdílí domácnost, účty, děti a program na víkend.
„Někdy si říkám, že bych chtěla, aby mě někdo pořádně objal. Aby se na mě někdo podíval a já cítila, že mě opravdu vidí. A pak se za ty myšlenky stydím, protože Petr sedí vedle mě a nic špatného mi neudělal. Vlastně vůbec nevím, na co si mám stěžovat.“
Petr podle Jany problém nevidí. Nebo ho vidět nechce. Když se ho někdy opatrně zeptá, jestli mu jejich manželství připadá pořád živé, jen pokrčí rameny. „Vždyť jsme spolu. Co by mělo být špatně?“ řekl jí nedávno. A právě tahle věta ji zasáhla víc než cokoli jiného. Pro něj je všechno v pořádku. Pro něj je společné usínání, ranní káva, nákup v supermarketu a sobotní oběd důkazem, že jejich vztah funguje.
Jana mu to vlastně nemůže vyčítat. Je unavená úplně stejně jako on. Také by se po práci nejraději zabořila do gauče a nic neřešila. Také někdy večer nemá sílu ani na obyčejný rozhovor. Jenže současně cítí, že jí život protéká mezi prsty. Je jí padesát. Děti postupně odcházejí z domu, některé povinnosti už nejsou tak náročné jako dřív a najednou před sebou vidí možná dvacet, možná třicet let života s mužem, kterého má ráda, ale po kterém už netouží.
„Tohle mě děsí nejvíc. Kdyby mi bylo osmdesát a já se ohlédla zpátky, možná bych si řekla, že jsme měli hezký život. Jenže co když jsem si ho spletla s pohodlným životem? Co když jsem si zvykla na to, že mi nic nechybí natolik, abych s tím něco udělala, ale zároveň mi chybí něco podstatného?“
Někdy proto Jana přemýšlí, jestli by dokázala vztah probudit. Ne tím, že si pořídí nové šaty nebo pojedou na romantický víkend. Má pocit, že problém je mnohem hlubší. Za ty roky se z nich stali především rodiče, hospodáři a parťáci na všechno, co život přináší. Jen zapomněli být mužem a ženou.
„Možná bych měla začít u sebe. Možná čekám, že mě Petr znovu začne přitahovat, ale sama už se necítím přitažlivá. Jsme oba unavení, oba jsme zestárli. Jenže někde uvnitř pořád doufám, že tam ta jiskra ještě je. Jen jsme ji nechali zasypat vším, co jsme těch dvacet let museli řešit.“
Petr o jejích pochybnostech zatím neví. Jana se bojí mu je říct naplno. Nechce mu ublížit, nechce zničit něco, co podle ní pořád stojí za to zachránit. Současně ale poprvé v životě přemýšlí, jestli láska bez touhy, bez zvědavosti a bez jiskry opravdu stačí.
„Nechci jiného muže. Chci znovu svého muže. A možná právě proto nevím, co mám dělat. Protože ho mám pořád ráda. Jen se bojím, že jestli nic neuděláme, jednou se probudíme vedle sebe jako dva staří sourozenci a zjistíme, že jsme spolu sice celý život vydrželi, ale vlastně jsme ho spolu už dávno nežili.“
K tématu se vyjádřila Bc. Karin Emily, psychoterapeutka, arteterapeutka a speciální pedagožka:
Po dvaceti letech manželství by bylo opravdu naivní očekávat motýlky v břiše při kontaktu či pomyšlení na manžela. Neznamená to však, že nutně vymizí intimita i sexualita a z partnerství se stane pouze parťáctví, spolubydlení a rodičovství. Péče o vztah, který začíná dyádou – tedy ona a on, by rozhodně neměla zmizet příchodem dětí a rodičovství. Bohužel se to často stává a partneři, zahlceni povinnostmi všedních dnů, zapomenou pěstovat vztah a intimitu, která je i o sdílení zážitků mimo rodinnou a rodičovskou sféru.
Stereotyp a únava spolehlivě zabíjejí sexualitu, komunikaci i vztah. Jana s manželem jsou stále relativně mladí na to, aby rezignovali na možnosti, jak vztah znovu vzkřísit. Především je nutno současnou situaci otevřít. Nikoli s výčitkami, ale s ochotou na spolupodílení se na předcházení zevšednění a vyhasnutí vztahu. Pokud ve vztahu stagnuje sexualita – a nemyslím tím jen schopnost pohlavního styku, ale i mazlení a intimní doteky, valem mizí vztahová energie a vztah ztrácí jiskru. Čím déle tento proces trvá, tím obtížněji se pár vrací k fyzickému kontaktu a tam se rodí pocit „sourozenectví“.
Jana by si měla odpovědět na otázku, zda umí či uměla své potřeby vyjadřovat a zda do komunikačního repertoáru manželů patří i otevřené sdělování potřeb. Pro případ, že je obtížné a nezvyklé své potřeby ventilovat a verbalizovat, ať už z důvodu obav z nepřijetí, či absence této dovednosti (kterou získáváme v primární rodině), je na místě navštívit párovou terapii. Janina situace má poměrně jasné východisko, protože má stále zájem o svého manžela. Zkušený terapeut může podpořit jejich vzájemnou komunikaci a je velká šance, že se najdou způsoby, jak vyhasínající vztah znovu oživit.
Bc. Karin Emily je terapeutka s psychoterapeutickým výcvikem, arteterapeutka a speciální pedagožka.
Pracuje 10 let jako psychoterapeutka pro pacienty s roztroušenou sklerózou na neurologickém oddělení FNKV Praha a vede soukromou praxi.
Vzdělání a odbornost: Vystudovala VŠ – obor speciální pedagogika. Pražská psychoterapeutická fakulta. Výcvik BIG SUR s5 – skupinová forma – dynamická a hlubinně orientovaná psychoterapie (supervize Doc. MUDr. Jaroslav Skála, CSc.). Výcvik neverbálních technik (sekce muzikoterapie, psychoterapeut. spol. ČLS) – lektor PhDr. Jitka Vodňanská (muzikoterapie, arteterapie, práce s tělem). Výcvik vedení skupin v rámci sociálně psychologického výcviku. Supervize PhDr. Iva Veltrubská. Spoluautor metodiky k tomuto pilotnímu projektu. |
Zdroj info: Text byl zpracován na základě příběhu ženy, kterou redakce zná a která jej předala redakci se svolením k uveřejnění. Fotografie je pouze ilustrační a jména osob byla na žádost této konkrétní ženy pozměněna, stejně tak jako její jméno. Pokud máte příběh, který by se mohl objevit na našich stránkách, napište nám na redakce@zena-in.cz.
Související články