Válka pokaždé bere. Životy, klid, ale i dětství. Příběhy dvou dívek, kterým rozbila rodinu, otevírá tehdy tříletá Ludmila Vlachová: „Tatínka popravili a maminku jsem poznala jen podle jejích krásných bílých zubů.“
Beskydy, které se tyčí nad horským městečkem Rožnov pod Radhoštěm, poskytly na konci druhé světové války úkryt odbojářům – partyzánům.
Často šlo o lidi, kteří se v létě 1944 zapojili do Slovenského národního povstání a po jeho zmaření se zbraní v ruce přešli hory a zformovali se v největší protinacistickou odbojovou skupinu na území tehdejšího Protektorátu Čechy a Morava – v I. československou partyzánskou brigádu Jana Žižky.
Nezapomeňte na mě
Vedle nich se k odboji přidalo také mnoho místních, kteří partyzánům pomáhali materiálně. Sháněli pro ně léky, jídlo a také jim poskytovali střechu nad hlavou. A pak tu byli ještě ti, kteří do odboje aktivně vstoupili hned po vypuknutí války, například tatínek Ludmily Vlachové, rozené Koláčkové:
Moje jediná vzpomínka na otce je, že mu sedím na klíně a hraju si s jeho sponou od kravaty. Potom jsem ho už nikdy neviděla. Zatkli ho, zavřeli. Povedlo se mu utéct a pak se nějakou dobu skrýval tady v lesích. Našli ho a potom jej v Breslau sťali.
[caption id="attachment_144092" align="alignleft" width="176"]
Ludmila Koláčková (Vlachová) při prvním přijímání v Rožnově pod Radhoštěm. Zdroj: archiv pamětnice, se souhlasem Paměť národa[/caption]
Karel Koláček prý během svého prvního věznění v Breslau pracoval v pekárně a plánoval útěk tak, že tajně krmil hlídací psy, aby na něj později, až bude utíkat, nezaútočili.
Pak se mu podařilo překonat tři sta kilometrů a zaťukat na okno své ženy a dcery. Odtud pochází Ludmilina vzpomínka na sponu od kravaty. Karel Koláček se potom nějakou dobu skrýval v lesích, ale gestapo jej vystopovalo a znovu odvezlo do Breslau, kde se popravovalo sekyrou.
V jeho posledním dopisu stojí: „Moje drahá ženo, žij spokojeně, modlívej se za mne, přijde moje duše dát vám vědět, že žije.“
Moje drahá Lidko, vzpomínejte na tatínka a chodívej se podívat na hřbitov. Kde odpočívají můj tatínek, maminka a drahá sestra, tam spočívám i já. Poslouchej maminku a uč se dobře, aby z tebe něco bylo. Nezapomínejte na mě.
Ty zuby jí nestačili vymlátit
[caption id="attachment_144095" align="alignright" width="199"]
Ludmila Koláčková s matkou Marií. Zdroj: archiv pamětnice, se souhlasem Paměť národa[/caption]
Marie Koláčková byla Ludmilina maminka. Do odboje se zapojila jako partyzánská spojka, která mimo jiné doma ukrývala odbojáře Vladimíra Honku. Toho ale gestapo stejně dostihlo a podobný osud začal hrozit i Marii Koláčkové.
V neblahé předtuše ještě stihla svoji dceru ukrýt v dětském domově v Rožnově pod Radhoštěm, kde potom Ludmila prožila bezmála dva roky. „S maminkou jsme nosili do lesa jídlo v taškách. Pokaždé jsme někam došly a ona mi řekla, ať si sednu tady u smrčku a na chvíli zmizela mezi stromy. Nesla jídlo partyzánům,“ vypravuje Ludmila Vlachová, která se v Rožnově pod Radhoštěm dočkala konce války.
Město se bohužel stalo strategickým místem německé obrany, a tak se tu během osvobození bojovalo doslova o každý dům. Tehdy osmiletá Ludmila na to vzpomíná:
„Vyhlásil se poplach a já jsem se bála, aby mě nešlo vidět oknem. Tak jsem v té obrovské ložnici lezla po čtyřech. Pak nás vzali za ručičky a odvedli do sklepa. Jedna bomba padla těsně vedle nás, měli jsme tam obrovský kráter. Mohli jsme být všichni mrtví.“
Ludmila měla v dětském domově kamarádku. Jednoho dne jí šla pomoct umývat troubu, aby si pak spolu mohly jít brzy hrát. Do toho se otevřely dveře:
Stála tam moje maminka. Představte si, já jsem ji poznala podle zubů, které jí nestačili vymlátit. Měla nádherné zuby, přišla do chodby, usmála se a já jsem ji hned poznala.
Marie Koláčková přežila koncentrační tábor Ravensbrück i následný pochod smrti. Po osvobození se matka s dcerou vrátily do svého domku v horách a našly jej vydrancovaný. Postel bez matrace, prázdná skříň, vykradená spíž. Začínaly od nuly, ale už měly jedna druhou.
[caption id="attachment_144096" align="aligncenter" width="529"]
Adresy spoluvězeňkyň z Ravensbrücku, které si matka ve vězení zapisovala. Zdroj: archiv pamětnice, se souhlasem Paměť národa[/caption]
Milenci v odboji
Příběh rodičů Oldřišky Mikundové-Bártkové, rozené Šimurdové, je jako vystřižený z románu. Poté, co do Beskyd přišla I. československá partyzánská brigáda Jana Žižky, se k odboji začali přidávat další lidé. Oldřich Šimurda, otec Oldřišky, byl jedním z nich. Provozoval obchod s potravinami. Ve dne prodával a v noci nosil partyzánům pečivo, uzeniny a cigarety.
[caption id="attachment_144097" align="aligncenter" width="426"]
Marie Mikulcová, maminka pamětnice. Zdroj: archiv pamětnice, se souhlasem Paměť národa[/caption]
V tu dobu měl již vážnou známost s Marií Mikulcovou. Společně se vydávali do lesa s batohem plným zásob, které nosili do Hašova háje, kde se partyzáni skrývali v podzemním bunkru. V případě, že by potkali nacistickou hlídku, předstírali by, že jsou dvojice milenců.
Oldřich Šimurda byl velmi opatrný. V domě si vybudoval perfektní skrýš, Oldřiška Mikundová-Bártková vypráví:
Tatínek v komíně postavil falešnou zeď, za niž by se v případě nebezpečí mohl schovat. Pach sazí by totiž znemožnil vycvičeným psům, aby jej vyčenichali. Jenomže pak se k partyzánům z Hašova háje přidal zrádce…
Skobu si musel zatlouct sám
[caption id="attachment_144098" align="alignleft" width="245"]
Sloup, na kterém byl nacisty popraven Oldřich Šimurda, tatínek pamětnice, který pomáhal za druhé světové války partyzánům. Zdroj: archiv pamětnice, se souhlasem Paměť národa[/caption]
Pátého listopadu Oldřich Šimurda viděl z okna projíždějící německá auta. A správně vytušil, že se blíží tragédie. Chtěl utéci zadem, ale nacisté dobře věděli, pro koho si jdou, a předem neprodyšně obklíčili celou obec. Stejného dne došlo k zatčení pekaře Hynka Tošenovského, který partyzány zásoboval chlebem.
„Tatínek byl vězněn v Ostravě, pak v Kounicových kolejích a pak ho dovezli 23. listopadu bez jakéhokoli soudu k popravě. Popravili ho u toho jeho obchodu na elektrickém sloupu.“
Sám si údajně musel do toho sloupu zatlouct skobu. Popravili ho a nechali ho tam dva dny viset pro výstrahu. Každý, kdo šel okolo, musel se na to dívat. Kdo bude pomáhat partyzánům, dopadne stejně…
Téhož dne došlo i na popravu Hynka Tošenovského. Nacisté jej oběsili na českém národním stromě, na lípě. Ostatky Oldřicha Šimurdy se nikdy nenašly, rodina pouze zjistila, že jeho tělo bylo spáleno v ostravském krematoriu. „Maminka mu alespoň těsně po válce nechala na Bečvě postavit pomníček,“ říká pamětnice.
Celé dětství jsem toužila po tatínkovi
[caption id="attachment_144099" align="alignright" width="179"]
Oldřiška Mikundová-Bártková v asi deseti letech (okolo 1955). Zdroj: archiv pamětnice, se souhlasem Paměť národa[/caption]
Oldřich Šimurda musel projít těžkým mučením, ale ani tak neprozradil svou ženu Marii, která se s dcerou Oldřiškou dočkala konce války. Protože se její rodiče nestačili vzít, neměla Oldřiščina maminka po válce nárok na žádné odškodnění. Asi po dvou letech se jí podařilo zařídit si vdovský a pro dceru sirotčí důchod. Úřady uznaly, že Oldřiška je dcerou svého otce.
„Maminka dostávala pět set korun a já jako sirotek dvě stě,“ vypravuje pamětnice. Živilo je drobné hospodářství. „Všechno, co bylo doma, se prodalo. Doma jsme jedli vajíčka, mlíko a chleba. Maso se prodalo všechno, bylo jenom v neděli a bylo vařené, dělala se z něj i polévka.“
Maminka dělala úplně všechno, večer jí únavou padal hrníček z ruky.
Oldřiška Mikundová-Bártková později vystudovala rožnovskou Střední školu zemědělskou a v dospělosti se jako socialistka stala poslankyní Federálního shromáždění.
[caption id="attachment_144100" align="aligncenter" width="528"]
Ludmila Vlachová a Oldřiška Mikundová-Bártková. Zdroj: se souhlasem Paměť národa[/caption]
Oběma dívkám válka zničila rodiny. „Jako děcko jsem pořád toužila mít tatínka. Byla jsem tím úplně posedlá. V první třídě jsem dokonce vždycky pana učitele Maliňáka, který byl svobodný, brala za ruku,“ říká Oldřiška Mikundová-Bártková.
Její maminka se ale už nikdy nevdala. Jinak tomu bylo u Koláčkových, kde se Marie Koláčková v roce 1951 provdala za Bohumila Mandrholce, na něhož Ludmila Vlachová dodnes vzpomíná s velkou láskou.
Autor textu František Vrba působí v projektu 
Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou řadu let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století. Jde o subjektivní vzpomínky pamětníků, které nemusejí vždy zcela odpovídat skutečnému průběhu historických událostí.
HlídacíPes.org
DámskýDeník.cz|
JakZdravě.cz|
adbz.cz|
SportyŽivě|
VědaŽivě.cz|
Umíme poradit|
BydlímeÚtulně.cz|
ExtraInspirace|
Světkreativity|
