Jak těžké je dnes v Česku uživit se jako malířka? A uživí vás to, nebo to musíte nějakým způsobem vyrovnávat jinou prací?
Uživí mě to naplno. A dokonce tak dobře, že kromě toho, že uživí mě, tak uživí i tým mých spolupracovníků. Moje studio se postupně rozrostlo, takže teď už mám kolem sebe lidi, kteří mi pomáhají s produkcí nebo třeba se správou sociálních sítí. A to je moc fajn. Jestli se tím dá dnes obecně v Česku uživit… to se těžko měří. Vím, že z Akademie výtvarných umění, z našeho ročníku, nebo i obecně z absolventů, je nás opravdu jen velmi málo, kdo se tím dokáže naplno živit. Když si to tak promítnu, tak bych napočítala možná jen několik jednotlivců z různých ročníků. Takže bych řekla, že je to těžké, ale zároveň kombinace různých faktorů, nejen talentu, ale i vytrvalosti, schopnosti komunikovat s lidmi, být vidět.
Takže ne všichni z vašeho ročníku jsou tak úspěšní. Čím si to vysvětlujete? Protože vaše umění je velmi barevné a každá série vašich obrazů je trochu jiná. Máte nějaký rukopis, který byste popsala jako vyloženě svůj?
Já hodně střídám náměty, protože mě baví tvořit v sériích. Udělám jednu sérii, dokončím ji a pak mě napadne úplně nový, často i šílený nápad, a začnu zase něco jiného. Ale i přesto mi sběratelé i diváci často říkají, že moje obrazy vždy poznají, že tam je jasně vidět můj rukopis. A já sama bych řekla, že můj rukopis spočívá v tom, že jsou ty obrazy snové, trochu bizarní, že v nich bývá vždy nějaká špetka humoru, i když se třeba na první pohled zdají temnější. To bych řekla, že je ta moje „stopa“, která se v obrazech objevuje téměř vždy.
Co byste řekla, že vás jako umělkyni „prodalo“ veřejnosti? Byla to ta zvířátka?
Ano, myslím, že nejvíc to byla právě ta série se zvířátky – konkrétně s pejsky, bostonskými teriéry. Vypadají trochu jako buldočci a já je tehdy malovala jako takové malé démonky. Oni totiž sami o sobě působí jako malí gremlini – vtipní, ale trochu strašidelní zároveň. Ta série byla na začátku hodně úspěšná. Takže ano, zvířátka to celé rozjela.
Vaše obrazy často působí jako z jiné dimenze, z jiného prostoru. Máte všechny tyto „světy“ ve své hlavě a chodíte je navštěvovat?
Přesně tak. Mám pocit, že někdy ty světy i přesahují moji hlavu, je to trochu jako astrální cestování. Když potřebuji nápady, ponořím se do své fantazie, do imaginace, a tam je nacházím. Nápady mi přicházejí neustále, během dne mě napadne třeba dvacet věcí. Vidím je jako obrazy, mám velmi silnou vizuální představivost. Když mě pak nějaký nápad zaujme, začne se rozvíjet a chodí mi obrazy z té „oblasti“ – pořád s nimi pracuji. A když cítím, že potřebuji něco nového, řeknu si: „Chci něco fakt dobrého, něco, co mi bude připadat geniální.“ A většinou se to stane, začnou chodit nové nápady.
Věříte v to, že když si něco přejete a vyšlete to do vesmíru, tak se vám to vrátí?
Ano, určitě. Zajímám se hodně o magii, ale i o psychologii, takže dokážu rozlišit, co je spíš psychologický princip a co má magický přesah, a často se to samozřejmě prolíná. Myslím, že to opravdu funguje, ale člověk musí dobře znát sám sebe. Musí si být jistý sám sebou a připravený přijmout to, co přijde.
Jak moc tedy magie zasahuje do vašeho života a do tvorby?
Hodně. Tato výstava Lexikon Kouzel je právě o tom. Zajímám se o lidovou magii i o různé magické systémy po celém světě, starou italskou magii, wiccu, voodoo… Čtu o nich, studuji je, zajímá mě jejich myšlení a hledám v tom podobnosti. Sama si vykládám tarotové karty a samozřejmě se to všechno promítá i do mé tvorby. Někdy narazím na fascinující věci, někdy na úplné bizarnosti, třeba v jedné knize jsem četla o způsobech „léčení nemocí“, které spočívaly třeba v tom, že se člověku plivlo do obličeje. Úplně šílené! Ale všechno to pro mě má nějakou inspirativní hodnotu, ať už vážnou, nebo bizarní.
Máte nějaký svůj rituál, který děláte před začátkem nové série nebo třeba každé ráno?
Asi ne přímo. Já jsem vlastně v tom tvůrčím „nastavení“ pořád. Spíš naopak, když jdu třeba na vernisáž nebo řeším praktické věci, musím z toho tvůrčího světa vystoupit dolů, zpátky do reality. Ale píšu si deník, zapisuji sny, občas si vykládám karty, poslouchám hudbu. To všechno mě udržuje v určité harmonii.
A karty vykládáte jen sobě, nebo i ostatním?
I kamarádům. A většinou to vychází. Dělám to ale jen pro radost, ne za peníze. Je to spíš takové cvičení, trénink intuice. Když přijde kamarád a řekne: „Vyložíš mi karty?“, tak jasně, proč ne.
Energie opravdu cítíte? Možná to souvisí i se synestezií, vnímáním barev v souvislosti se zvuky nebo slovy...vy to tak nějak máte ne?
Ano, přesně tak. Já vidím zvuky, slova, čísla i písmena barevně. Zvuky vnímám jako takové abstraktní tvary. Každé slovo má svou barvu, ale i pocitovou tonalitu. Když se učím nový jazyk, přiřazuji si k novým slovům nové barvy a pocity. Takhle si pamatuji i čísla, třeba telefonní čísla si zapamatuji podle barev.
Kolika jazyky mluvíte?
Zatím třemi, anglicky velmi dobře, německy tak průměrně a poslední dva roky se učím italsky.
A vnímáte tu svou synestézii jako dar, nebo je to někdy chaos?
Rozhodně jako dar. Je to vlastně velmi systematické. Každý den má třeba pro mě určitou barvu, vidím to jako barevné pruhy v hlavě a podle nich si organizuji čas. Všechno má barvu, i pocity, i vzpomínky.
Měla jste někdy tvůrčí blok nebo pocit vyhoření?
Blok ne, ten jsem nikdy nezažila. Nápady mám pořád. Ale stává se mi, že mám pocit, že něco není dost dobré, že chci přijít na něco nového, co mě znovu nadchne. To bývá mezi jednotlivými sériemi. Ale i v tom mezidobí pořád maluji, i když jsou ty nápady roztříštěné, prostě čekám, až se z nich něco vyvine.
Měla jste někdy plán B, kdyby to s malováním nevyšlo?
Ne. Já jsem věděla, že to prostě musí vyjít. Jinak by to nešlo.
Říkala jste, že ve vašich obrazech bývá i humor. Jaký humor máte vy sama a jak s ním pracujete v umění?
Mám ráda bizarní situace, takové, které jsou na první pohled zvláštní, až absurdní. Člověk se na to podívá, řekne si: „To je divné,“ a pak se začne smát. Takové situace miluju i v životě. Dějí se mi často a myslím, že tenhle druh humoru potřebuji i ke své tvorbě.
Kdybyste mohla něco poradit svému mladšímu já, co by to bylo?
Asi nebát se. Bojovala jsem dřív se svými strachy a úzkostmi, ale dnes vím, že ten proces se nedal uspěchat. Člověk musí dojít k poznání sám. Já mám potřebu věcem rozumět, i svým strachům. Když mě něco děsí, nechci to schovávat, ale naopak tomu porozumět, „šťourat“ se v tom, pochopit to. Ne jít do toho bezhlavě, ale zvládnout to. Aby ten strach neovládal mě, ale já ovládala sebe.
Pomáhá vám v tom i vaše umění?
Ano, určitě. Malování mě uklidňuje. Je to moje práce, ale zároveň terapie. V tu chvíli prostě tvořím a svět kolem mě přestane existovat.
Když se podíváte na své starší obrazy, vybaví se vám pocity, které jste tehdy měla?
Ano, naprosto. Každý obraz je pro mě záznam určitého období, nálady, pocitu. Vracím se k nim jako ke vzpomínkám.
Jste z těch umělkyň, které se nerady vzdávají svých obrazů?
Ne, vůbec ne. Naopak, myslím si, že obraz má smysl, jen když někde visí a působí na lidi. Byla by škoda, aby ležel naštosovaný v ateliéru. Jen pár obrazů ročně si nechávám, většinou ty hodně osobní, menší nebo ty, které mají pro mě vzpomínkovou hodnotu, třeba plenér z dovolené.
A mají všichni vaši blízcí doma váš obraz?
Myslím, že už ano.
Až do 5. listopadu 2025 je v Galerii Skicák přístupná její výstava obrazů, Lexikon kouzel. Autorka zde představuje nejnovější cyklus děl inspirovaných lidovou magií, tajemstvím energie a neviditelnými světy. Pokud výstavu v Galerii Skicák nestihnete, můžete se na Kláru Sedlo těšit znovu, společně s výtvarníkem Josefem Ratajem vystaví svá díla od 4. prosince 2025 v Galerii Taboo.
Zdroj: Autorský článek
Související články