<div class="article"> <div class="intro-img"> <img src="https://imagedelivery.net/k-X15uEmlF-8_1kEFgAMbg/839ee94a-d151-44b4-1afb-310499197100/public" alt="Čeká mě poslední úkol - přijmout smrt" /> </div> <div class="image-credits">Ilustrační foto: Pixabay</div> <div class="intro-info"> <h1>Čeká mě poslední úkol - přijmout smrt</h1> <span class="datum">12. 7. 2025</span> </div> <div class="perex"><p>O smrti nechceme mluvit. Děláme, jakoby se nás netýkala. Malé děti, které bereme s sebou rozloučit se naposled s babičkou či dědečkem vidí, jak jednou skončí. Také my, kteří si užíváme důchodu, se s ní musíme smířit. Jsme k ní blíž. Patří k životu.</p></div> <div class="article-content"> <p>Je to téma pro bohaté i chudé. Nikdo se mu nevyhne. Nejde se z něho vyplatit, ani vykroutit. Zde manipulace neplatí. Přijmout své neúspěchy a chyby jsem se již naučil. Mohu se z toho jen poučit. Zbývá mi poslední úkol. Přijmout svou smrtelnost. Za půl roku mi bude 72 let. Větší polovina mých spolužáků z učení se na mě dívá již z nebe. Přiznám se, že s tímto důležitým faktem jsem se ještě nesmířil. Pro svůj další klidný život to musím přijmout. </p> <p>Mám ve svém věku ještě maminku. Ta je s tím dávno smířená. Má to jednodušší. Věří v Boha. Možná se do nebe i těší. Já jsem ateista, tak se musím s tím poprat. Většina lidí si na konci života položí otázku: „Měl můj život smysl“? Na druhou stranu nemusím uvažovat o tom, zda můj smysl měl, má nebo bude mít. Jsem přesvědčen, že měl.Nenarodil jsem se, bohužel, do šťastné rodiny, a mé dětství bylo patologické. Měl jsem na vybranou. Buď zůstanu, kde jsem, nebo se s tím poperu. Naopak mě to posílilo. Vše jsem si musel získat svými fyzickými i duševními silami. Proto nezávidím a přeji. Nic jsem od nikoho nedostal, proto si vážím sebe za to, čeho jsem sám získal. Celý život se vzdělávám a přijmout svůj konec beru jako součást mého celoživotního vzdělávání. </p> <p>Myslím si, že osud má člověk nějak geneticky určený, ale má na výběr několik desítek cest. Záleží jen na něm, po které bude v životě kráčet. Také si dáváme otázku: „Jsme se svým životem spokojeni“? Splnilo se nám to, co jsme od života chtěli“? Někteří lidé mají tendenci svalovat vinu na druhé za svůj „nepodařený“ život. Nebo na nepřízeň osudu. </p> <p>Když člověk přemýšlí o své smrtelnosti, pociťuje úzkost a nejistotu. Nesmíme odmítat tuto realitu. Jedině, když smrt přijmeme, tak zbytek života si můžeme v klidu ještě užít. Nejlépe v rodinném kruhu. Život nevlastníme, máme ho jen půjčený a musíme ho vrátit. Člověk je jedinou živou bytostí, která ví, že musí zemřít. Někdy jsou tímto tématem lidé přímo posedlí. Pro svůj klid se budu snažit se s tím smířit. Držte mi palce.</p> <p> </p> <p> </p> </div> <div class="author"> Autor: <span><span class="autor">Jindřich Berka</span></span> </div> </div>
