Fotograf Robert Vano byl hostem Miluše Bittnerové v talkshow Na kafeečko. Zavzpomínal na své dětství a začátky kariéry, včetně divokého období v USA. Po letech Robert odhalil, co ho šokovalo na americkém pozlátku, a jaké bylo setkání s nejzářivějšími hvězdami Hollywoodu. Jak přistupovali v 50. letech na Slovensku k homosexualitě? A díky čemu se slavný fotograf zbavil závislosti na drogách?
Fotograf Robert Vano (77) se narodil v malé slovenské vesničce Nové Zámky a v 60. letech se díky emigraci dostal do USA, kde prožil velký kulturní šok, ale stejně tak nejdivočejší roky svého života. I díky tomu se z něj postupem času stal jeden z nejuznávanějších československých fotografů. Unikátní výběr z jeho díla je aktuálně k vidění až do 21. října v galerii pražského Tančícího domu.
Pochopitelně, že bohémský život ve slavném newyorském Studiu 54 na něm zanechal následky. „Bylo mi třicet, když mě kamarádi sebrali, protože jsem se šel oběsit – nepamatuji si to, vím to jen z toho, co mi říkali. Potom mě asi na rok zavřeli do sklepa. Říkali, že jsem nehty poškrábal všechny zdi až do krve. Ale potom se člověk vyléčí. Co se nevyléčí, je váš mozek,“ říká slavný fotograf otevřeně v rozhovoru s Miluškou Bittnerovou. „Myslím, že jsem udělal smlouvu se Stvořitelem: ,Pane Bože, udělej zázrak, jen tentokrát mi pomoz. Když by se mi to povedlo a dostal bych se zpátky, nikdy si nedám panáka ani aspirin.'“
Roberte, opravdu jste chtěl být horníkem? Přihlásil jste se na učiliště?
Nepřihlásil jsem se. Jako dítě jsem chtěl být všechno možné – ministroval jsem, takže jsem chtěl být farářem. Když jsem psal Ježíškovi, tak to nikdy nepřinesl, protože to asi neměli v Jednotě. Psal jsem, že chci loutkové divadlo, a přinesl mi bakelitového Pionýra. Najednou se pro mě všechno změnilo, protože jsem to mohl dělat sám a nikdo mi do toho nemluvil.
Pardon – Pionýr byl foťák?
Ano, bakelitový. Neměl čas, clonu, nic, ale pořád to vypadalo dobře – stejně jako dnes na mobilu. Takže jsem chtěl být fotograf, jenže ve škole pan učitel řekl, že to není profese pro chlapa. Že chlap musí být elektrikář nebo horník. To já nechtěl být – takže co s tím dítětem? Střední škola, to bylo jako dnešní gympl, a já jsem narozený ve znamení býka, takže mnou nic nepohne. Nechtěl jsem se učit, měl jsem samé pětky. Musel jsem opakovat první ročník a mysleli si, že budu mít čtyřky. Ale já když řeknu, že tohle se učit nebudu, tak nebudu.
Máte silnou vůli.
Kdyby nebyl moudrý pan učitel, asi bych tam seděl dodnes, opakoval bych. Ale on řekl: „Vano, tobě stačí čtyřka?“ „Miluju čtyřky, pane učiteli!“ Dvacet vajec a pět litrů vína, táta musel naklusat. Doma mě za to zmlátili, protože jsme měli jen jednu slepici a těch dvacet vajec nesla celý měsíc. Ale neřekli, že když se nebudu učit, nebudu moci na vysokou. Hlásil jsem se na DAMU a nevím, jestli mě nevzali proto, že jsem nebyl dobrý, nebo jsem měl špatné známky. Odvedli nás na vojnu, ale ti, kteří se dostali na vysokou, ti nemuseli. My jsme maturovali v červnu a v září jsme museli na vojnu. Tak jsme si s kamarádem řekli, že utečeme.
Jak to dopadlo s tou hornickou školou? Tam jste se opravdu přihlásil?
Jen jsem to podepsal. Oni nám neukazovali kluky, co dolují, ale přivedli čtyři kluky s kytarami a s černě nalíčenýma očima. Myslel jsem si, že Ostrava je české San Francisco, a že tam si mohou malovat oči. Tak jsem podepsal smlouvu a doma mě zase táta zmlátil, že ty oči nemají namalované, ale mají v nich koks. A zase přišlo dvacet vajec a pět litrů vína, aby to pan učitel zrušil.
Kolik jste měl sourozenců?
Mám dva, sestru a bráchu. Každý máme mezi sebou deset let rozdíl. Brácha se narodil a já už byl v emigraci, takže jsem ho nikdy neviděl, až v jeho 23 letech.
Našli jste si k sobě cestu?
Ne, s bráchou ne. Brácha blbě dopadnul, se ségrou nějaká komunikace byla. My jsme všichni emigrovali. Ségra žije v Kanadě. Maminka si asi myslela, že něco nedělá správně, a tak bráchu rozmazlovala. Vrátil jsem se po revoluci a brácha mámě ukradl 100 tisíc korun a prohrál to na automatech. Pro mě je nejhorší, když někdo může okrást svoji mámu.
Je to lidská tragédie hlavně pro tu mámu.
Nevím, jestli to mamina věděla, nebo nevěděla. Byl jsem na Vánoce doma a ona chtěla pořád povídat o tom, v čem chce být pochovaná. Že má šaty a peníze, co jsme jí ségra a já posílali z Ameriky – po pěti dolarech. Ona to šetřila asi na pohřeb. Já jsem si potom myslel, že má Alzheimera, protože peníze měly být v kapse, a tam nebyly. Brácha přišel na večeři, nikdo jiný k nám nechodil. Zeptal jsem se: „Ty jsi vzal mamině ty peníze?“ „Vždyť už jí je přes osmdesát, ona to nebude potřebovat.“ Nevím, jestli se to mamina nějak dozvěděla, asi jsme jí to neřekli.
To nejmladší dítě asi také dostává jinou východu, víc se o něj maminka bojí. A také si nemusela být jistá, že vás se sestrou ještě uvidí, když jste byli oba v emigraci.
Bylo mi osmnáct a nevěděl jsem, co to znamená pro rodiče. Myslel jsem si, že mám doma ještě sestru, a to jim stačí, a já si můžu dělat, co chci. Pak emigrovala i sestra a maminka si možná dala dohromady, že všichni odešli. Brácha odešel také, do Rakouska, a tam se oženil. Mamina to nikdy neřekla, ale možná si myslela, že ty děti následovaly mě. Ale moje babička zase byla služka ve Vídni za Rakouska-Uherska, a když jsem se jí ptal, co mám dělat, až vyrostu, tak říkala: „Běž tak daleko, jak oči vidí. Tady nikdy nebylo dobře.“
Líbí se mi, jaké pohádky vám vyprávěla před spaním. Korunovace ve Vídni?
Ano, že korunovali Františka Ferdinanda a i sloni měli diamanty na čelech. Takže já jsem si myslel, že pojedu do Vídně a tam budou sloni s diamanty.
No vidíte, a z malé dědiny na Slovensku jste se dostal až do Ameriky. Co pro vás byl největší kulturní šok?
Bylo to v 67. roce, byla to doba hippies. Šel jsem po ulici a na balkoně přes den souložil černoch se svým psem. Tak to byl šok. Všichni bylo zfetovaní. Všechno byl šok. Šok bylo pro mě jídlo, chleba byl jako harmonika. I ta komunikace, rozdílná výchova. Mně táta vždycky říkal, že život je těžký, a když chci něčeho dosáhnout, musím se vypracovat krok po kroku. Když jsem to vyprávěl v kadeřnictví, tak říkali: „To je nějaká stará metoda Marie Terezie. V Americe se začíná na vrcholu, a tam zůstaneš. Žádné pomalé vykračování, na to není čas.“
Máme v sobě větší pokoru?
Nevím, jestli je to kvůli penězům… kdyby mi to neřekli, tak bych asi ještě seděl na sloupu jako elektrikář v Košicích. Ptal jsem se: „Jak začít na vrcholu?“ A šéfová říkala: „Vezmeš Zlaté stránky, vypíšeš si všechny časopisy podle abecedy, a každému zavoláš. Statistika říká, že když oslovíš sto lidí, tři řeknou ano.“ Tohle mi dalo energii. I dnes, kdybych někomu zavolal a řekli by, že ne, tak už bych dál nevolal. Ale když vím, že mám ještě 99 pokusů, mezitím snad někoho zajede tramvaj nebo dostane infarkt, a budou někoho potřebovat…
Roberte, v 50. letech na malém městečku na Slovensku – tam se asi o homosexualitě příliš nemluvilo?
Nevím, jestli to bylo z vesnice nebo to bylo náboženství, ale nikdy se o sexu nemluvilo. Nikdy jsem neviděl nahou mámu a tátu, v Americe chodí nazí po celém bytě od rána do večera. Nevěděli jsme nic ani o orientaci. Když jsme šli se ségrou v neděli tancovat na čaj, tak táta jí vždy řekl: „Ty budeš doma v osm.“ Máma říkala: „Vždyť jdou spolu.“ „Ne, ne, je to holka.“ Já mohl přijít kdykoliv. Ségra nemohla chodit na rande do svých osmnácti let, protože táta říkal: „Udělají tě těhotnou, pak si tě nikdo nevezme.“ Takže do osmnácti nemohla, ale když jí bylo dvacet a nebyla vdaná, tak už byla stará. Kdy se měla seznámit?
Každý každého pomlouval, ale ne do očí. To v Americe nebylo. Když tam někdo řekl: „S tebou nemluvím,“ tak tím to skončilo. U nás to bylo všechno jinak. Nevzali do mě do školy, tak jsem brečel: „Ale Lidii vzali!“ a babička: „To proto, že její táta je komunista, ten dělá na MNV, tvůj táta je jen jednoduchý elektrikář, tak tebe nevzali.“ Takže – každý každého. Myslím, že dnes už to tak není. Ale dlouho jsem na vesnici nebyl, tak nevím.
Myslím, že tohle bude pořád stejné.
Když se kluk zamiloval do holky z města a přivedl si ji, lidé říkali: „No podívej, ten Honza, musel si přivézt nějakou městskou štětku. Koukej, jak má namalovanou pusu, ta neumí nakrmit ani husy.“ Takže nikdy nic nebylo dobře.
Neumím si představit, co říkali o vás.
O mně říkali – a to už byl průser – že jsem se asi jinak hýbal: „No, ten Robert, ten bude umělec.“ A umělec, to asi znamenalo, že je teplý.
Byla to úleva, když jste přišel do Ameriky? Že tam je to v pohodě?
Nevím, jestli v pohodě, tam si každý dělá, co chce. Nejprve jsem byl v uprchlickém táboře a myslel jsem si, že pojedu do Říma. Viděl jsem Dolce Vita, tak jsem si myslel, že se vykoupu ve fontáně di Trevi, ale bylo to jinak. Mohli jste jít tam, kam vás vzali. Dnes jdou uprchlíci jak husy, kam chtějí. V Americe jste se musel naučit a seznámit se s ústavou. Mohli jste dělat cokoliv, woo-doo a tancovat v bytě kolem ohně, zabíjet kozy. Ale když jste vyšel na ulici, musel jste se chovat jako Američan, jak je v ústavě. Když jste to porušil, tak vás deportovali. Takže – každý asi dělal, co chtěl. Myslel jsem si, že tenkrát to bylo složité, ale nedávno jsem byl v pořadu, kde pán chce být kůň a nějaká paní zase velryba. Já byl jenom na kluky.
Dneska to je trochu nuda, být na kluky.
Pořád na to myslím. Amerika byla pořád stejná, pro mě suprová, do té doby, než padla Dvojčata. Tehdy to tak nějak začalo. Lidé se báli a na ulici chodili jak v Česku po revoluci, s hlavou skloněnou dolů, nikdo se na nikoho nekoukal. Teď jsou tady všichni rozesmátí a tam je všechno me too, you too... Nevím, jak se mladí seznamují.
Asi na nějaké aplikaci.
To nevím, protože když otevřete dámě dveře, už je to obtěžování. Nemůžete nikomu koupit drink, podat kabát nebo odsunout židli. Možná tam musíte žít, abyste chápal, co se děje.
V Americe přišla vaše zábavná životní etapa. Málokdo se na záchodech potká s Andy Warholem. On vás fotil u pisoáru?
Nejen mě, fotil každého, kdo tam přišel. Vždy byly nějaké trendy. Než bylo Studio 54, tak všichni chodili do Lime Lightu. Vždycky byly diskotéky, kam všichni chodili – od Kissingera, Warhola, přes Yoko Ono, takže jste je potkávali. Kissinger nikoho nefotil na záchodě, ale Andy Warhol tam stál a kdokoliv přišel, tak udělal polaroid a potom vám ho poslal. Všichni jsme byli stejně staří, takže pro mě je až teď legendou. Viděl jsem Jimi Hendrixe na Woodstocku a Janis Joplin v Lime Lightu, ale byli jsme stejného věku. Barbra Streisand byla na Funny Girl v Broadwayi, Lisa točila Cabaret. Pro mě byla ikonou třeba Marlene Dietrich, které už bylo sto, takže ji znala i moje babička. Nám bylo dvacet, takže jsme byli třeba úspěšná zpěvačka nebo úspěšný fotograf, make-up artist. Nevím, jestli byli tak dobří proto, že se stali legendami, nebo proto, že umřeli brzy.
Nevím, jestli by filmy Andyho Warhola byly takové, nebýt drog.
Ti, kteří se na ně koukali, byli také na drogách. Jiní umělci, starší, ho zase neměli moc rádi. Salvador Dalí absolutně nemusel Warhola, protože chodil s holčinou, kterou měl Andy ve filmu. Dalí potom řekl, že mu ukradl všechny nápady – přišel prý na návštěvu, měl tam bílé polštáře a Warhol potom udělal obrovské polštáře, nafoukal je heliem a na výstavě to létalo ve vzduchu. Chagall zase řekl, že mu ukradl boty, protože to udělal tekuté… tak já nevím. Třeba o Andym mluvili stejně jako o fotografech, kteří dnes používají umělou inteligenci.
Jeden obraz od něj jste měl, stříbrnou Marilyn. Ale o tu jste přišel.
Ano. Tu mi ukradli.
Kolik by dneska stál?
To nevím. Já to ani nechci vědět. Byl to jeden obraz před padesáti lety, a teď bych se dozvěděl, že to byly miliony a já bych dnes nemusel chodit do práce.
Studio 54 je opředené legendami. Opravdu tam byly ty nejlepší party?
On si to asi nikdo moc nepamatuje. Ale museli jsme tam chodit, protože to bylo to jedno místo. Abyste se tam dostal, vybírali lidi podle vzhledu. Když jste vypadal dobře, stáli tam vyhazovači a vybírali. Já byl vždycky tak malinký, že mě nikdo v davu neviděl. Proto jsem si nechal ušít pelerínu, na kterou jsem asi měsíc šil diody ze záznamníků. Byla to malá červená svítidla a já jich nakoupil asi tisíc. Potom jsme za roh objednali taxíka, před Studiem 54 jsem vystoupil z taxíka, zmáčknul baterky a celý jsem se rozsvítil. Hned říkali: „Ty, tam, ty!“
A stal jste se pravidelným návštěvníkem.
Uvnitř byla velká akvária s rybami, tam velké ryby, nazí číšníci, muzika, sexy holky… Studio 54 bylo jedno z filmových studií ještě předtím, než se filmová studia z New Yorku odstěhovala do Hollywoodu. Studia tam zůstala a měla speciální efekty. Nonstop se tancovalo.
Na kolik hodin jste tam chodili?
Ráno to skončilo, ale vy jste pořád nemohli odejít – čekali jste, kdo ještě přijde. Takže ráno jsme si museli něco vzít, abyste měli energii a šli do práce, po odpoledni Valerian, abyste se uklidnili, a večer zase něco dalšího. Takhle to šlo pořád. Ale dlouho to neexistovalo, protože za dva roky ten klub zavřeli. Pořád jsem starým fotografům říkal, že chci být číslo jedna, a kdy budu číslo jedna. Říkali: „To není dobrý.“ „A tak co je dobrý?“ „Číslo čtyři. Protože čísla jedna umírají brzy.“ Vyjmenovali všechna čísla jedna od Jamese Deana přes Marilyn Monroe a Michaela Jacksona. Uznal jsem, že možná mají pravdu, tak budu číslo čtyři. Dneska už chci být padesátý, abych tady ještě zůstal trochu déle.
Když dnes říkáte, že jste překonal závislost – asi to nejde vyléčit, že? Nemůžete si jen tak něco dát.
Dá se vyléčit tělo, ale nedá se vyléčit mozek. Mozek funguje tak, že vymaže špatné vzpomínky a zůstanou ty dobré. Jsem věřící, věřím na všechno. Přečetl jsem Starý testament, Nový, Korán, Hare Krišna, všechno! Chci se pojistit, protože nevím, kdo tam bude, až přijdu. Co když je Bůh žena a má deset rukou a nohou? Pošle mě do pekla s Michaelem Jacksonem a všema supremes. Takže – lepší je věřit.
Bylo mi třicet, kdy mě kamarádi sebrali, protože jsem se šel oběsit – nepamatuji si to, vím to jen z toho, co mi říkali. Potom mě asi na rok zavřeli do sklepa. Říkali, že jsem nehty poškrábal všechny zdi až do krve. Ale potom se člověk vyléčí. Co se nevyléčí je váš mozek. Myslím, že jsem udělal smlouvu se Stvořitelem: „Pane Bože, udělej zázrak, jen tentokrát mi pomoz. Když by se mi to povedlo a dostal bych se zpátky, nikdy si nedám panáka ani aspirin.“ A ono se to povedlo. Takže teď večer nikam nechodím, protože je to pro mě zavádějící – všechny ty vzpomínky, party, alkohol.
V Praze nemáme Studio 54.
No, ale důvod pořád máte. Dal bych si, ale protože jsem slíbil a nechci, aby mi tam pán Bůh dal za uši a zmrzačil mi prsty, abych nemohl fotit. „Ty jsi mi slíbil a porušil jsi.“ To je jediné, co mě drží.
O čem dalším promluvil Robert Vano:
- Jaké bylo focení s Marlene Dietrich
- O nejnovější knize Roberta Vana
- Kde hledá nejkrásnější modely pro své fotky
- O své výstavě v pražském Tančícím domě
- Jak by Robert Vano definoval krásu
Na unikátní fotografie Roberta Vana se můžete podívat v naší fotogalerii.
Související články
Lifee.cz
Zprávy - Aktuálně.cz|
Kutilove.cz|
Světženy|