A nejvíc jich ukrývá řeka jménem Mlčava, široká, pomalá, a tak tichá, že se o ní říkalo, že nese svět na špičce prstu, aby se nerozsypal.
Na jejím břehu rostla vrba. Nebyla největší ani nejstarší, ale její kmen se stáčel jako houslový krk, a kdo se k ní naklonil, slyšel něco jiného než vítr: zvuk čekání. V noci vrba šeptala bublinám a bubliny to roznášely po řece — tak vznikaly sny ryb.
V sousední vesnici žil mladý houslista Matouš. Hrál tak tiše, že lidé říkali, že hraje pro sebe. Ale to nebyla pravda: hrál pro všechno, co mluvilo mezi větami. Pro déšť mezi kapkami. Pro list, který se utrhl, ale ještě letí. Pro chvíli, kdy smutek přejde do klidu. A nejraději hrával právě u té vrby.
Každý večer tam chodil se svými starými houslemi, slepenými z darů světa: dubového dřeva, javorové duše a strun ze stříbra, které mu kdysi daroval poutník Van — stříbrný vánek s hlasem, co píská, když se někoho dotkne na správném místě.
Ale jednoho večera, když měsíc zaspal a voda měla chuť na zrcadlení, Matouš našel u vrby duté koleno. Vypadalo jako obyčejná prasklina, ale když do ní nahlédl, zablesklo to — a ozval se tón. Jen jeden, krátký, ale tak hluboký, že mu zachvěl srdce.
„Kdo hraje?“ zašeptal.
„Já,“ ozvala se vrba. „Už dávno nehraji pro lidi. Ale ty… ty slyšíš. Vezmi si to, co jsem schovala.“
Z praskliny se vyklouzly housle. Byly jiné než všechny, které kdy viděl. Neměly struny. Jen duté tělo, lehké a teplé, a na hmatníku nakreslené čtyři linky světla.
„Jak na ně hrát?“ zeptal se.
„Ne rukama,“ odpověděla vrba. „Tělem.“
„Tělem?“ podivil se.
„Každé srdce má čtyři smyčce,“ zašuměla. „Jeden pro radost, druhý pro bolest, třetí pro ticho a čtvrtý pro odvahu. Když se dotkneš správného, zazní tón, který slyší i voda.“
Matouš přikývl. Zvedl housle, přitiskl je k hrudi — a svět se pohnul.
Zprvu to znělo neznatelně. Jako dech, který se bojí, že ruší. Ale pak se tón rozrostl, prošel vzduchem, stromem, zemí a nakonec se dotkl i vody. Voda se na okamžik vypnula jako při polibku, a z jejího hladkého povrchu vystoupila vlna, která se nezlomila. Na té vlně připlul Strážce Ticha.
Byl vysoký a průsvitný, jeho tělo se chvělo mezi dýmem a dechem. Oči měl jako dvě vypnuté struny. Když se zastavil, vzduch kolem se ztišil až k nepatrnosti. Každé slovo, které by se řeklo, by mu spadlo k nohám a rozplynulo se.
„Hrál jsi na mě,“ řekl Strážce Ticha. „A to se děje jen tehdy, když někdo zahraje správnou nepřítomnost.“
„Nechtěl jsem rušit,“ omluvil se Matouš.
„Ticho není uražené,“ pousmál se Strážce. „Jen vybíravé. Ty jsi mu nabídl tón, který mu chyběl. Pojď se mnou, ukážu ti, kde se hudba rodí z ničeho.“
Matouš váhal. Ale zvědavost je v Miradii silnější než strach. Vzal housle, přiložil je k srdci a šel.
Pod hladinou se otevřel svět, jaký dosud neviděl. Voda tam nebyla mokrá, spíš průzračná myšlenka. A místo ryb pluly vlnky paměti — krátké úryvky zvuků, které kdysi někdo zapomněl. Smích dítěte v noci, kroky v kostele, první tón písně, kterou někdo nedohrál. Všechny se pomalu otáčely kolem sebe, jako kdyby čekaly na návrat.
„Tady končí všechny nedohrané melodie,“ řekl Strážce. „A odsud se vracejí jako ozvěny do světa. Ale v poslední době jich přibývá. Lidé hrají, aby byli slyšet, ne aby slyšeli.“
Matouš přejel prsty po hmatníku svých nových houslí. Světlo se zachvělo. „A co mám dělat já?“
„Najdi tři tóny, které se k sobě bojí přiblížit,“ řekl Strážce. „Když je spojíš, znovu se rozběhne rovnováha. A vrba zase zazelená i v zimě.“
„Jak je poznám?“
„Podle ticha, které po nich zůstane,“ odvětil.
A tak začalo putování mezi zvuky.
První tón našel v městě hluku. Bylo to město, kde lidé mluvili jeden přes druhého, až ztráceli význam slov. Matouš usedl na náměstí, zvedl housle k hrudi a tiše hrál — ne zvukem, ale pohledem. Všichni se na chvíli zastavili, protože necítili tón, ale vzpomínku na ticho. Když odešel, zůstala po něm vůně deště po koncertě — a první tón, tichý a modrý, se usadil v jeho nástroji.
Druhý našel v lese ozvěn, kde každý strom odpovídal dřív, než slyšel. Tam se schovával tón plný strachu — hrál příliš rychle, aby se nespálil. Matouš sedl na pařez a poslouchal. Nepřidal ani jeden tón, dokud les nezmlkl sám od sebe. A když pak konečně zahrál, tón se mu sám připojil — šedý, křehký, trpělivý.
Třetí tón byl nejtěžší. Ležel na dně Mlčavy, tam, kde se voda mění v myšlenku. Tam, kde zůstávají všechna nevyřčená poděkování. Musel se potopit s houslemi přitisknutými k tělu. Cítil, jak mu voda brání dýchat, jak se mu v uších míchá hukot se srdcem. Ale pak to uslyšel — ne tón, ale dech jeho matky, která ho kdysi učila držet smyčec. A s tím dechem se zvedla třetí nota, barvy jantaru.
Když se vynořil, na břehu už čekala vrba i Strážce Ticha. Věděli, že uspěl.
„A teď?“ zeptal se.
„Teď hraj,“ řekl Strážce. „Ale ne pro nás. Hraj pro to, co se mezi námi nevejde.“
Matouš stál pod vrbou, v ruce housle bez strun, a začal hrát. Ne dotykem, ale dýcháním. Každý tón, který zahrál, nebyl slyšet, ale měnil okolí: listy se zvedaly, voda se ztišovala, a dokonce i světlo se ohýbalo jinak.
První tón (modrý) otevřel nebe.
Druhý tón (šedý) utišil strach.
Třetí (jantaru) spojil všechny v jeden dech.
Voda se rozvlnila, ale tentokrát nahoru — stoupala k větvím. Vrba se v ní zrcadlila a z jejího kmene vyrašilo tisíc drobných listů, i když byl leden. Každý list vydával slabé „tkn“, jako by se ladil na nový začátek.
„Vracíš světu jeho rovnováhu,“ řekl Strážce Ticha. „A to se nedá slyšet, jen cítit.“
„A co s houslemi?“ zeptal se Matouš.
„Ty si najdou dalšího,“ řekla vrba. „Ty už máš hudbu v sobě. A kdo má hudbu v sobě, nepotřebuje struny.“
Housle se rozzářily a rozplynuly se mu v hrudi. Cítil, že v něm zůstaly čtyři tenké linky světla — radost, bolest, ticho a odvaha — a že bude hrát vždycky, i když ruce ztichnou.
Od té doby se říká, že když v Miradii někde někdo přestane rozumět, má jít k řece a posadit se k vrbě. Když se ztiší dost dlouho, uslyší v sobě tón. Někteří slyší smutek, jiní vzpomínku, ale kdo má štěstí, slyší Matoušovu melodii: čtyři tóny, které se nikdy nesejdou a přece drží svět pohromadě.
A když někdy voda stoupne, a zdá se, že chce všechno spolknout, zvedne se vítr a z dálky zní tiché brnkání — housle bez strun, co hrají mezi srdci.
To Strážce Ticha zase putuje světem a hledá dalšího, kdo se odváží naslouchat nicotě. Protože i ticho potřebuje občas připomenout, že ho někdo slyší.
Vrba od té doby mluví s každým jinak.
Dětem vypráví o houslích, co se naučily cítit.
Zamilovaným šustí o tónech, které se navzájem hledají.
Starcům šepotá, že ticho není konec, ale místo pro návrat.
A když někdo z Miradie prochází kolem a je mu těžko, vítr mu přinese jeden z těch tónů, které Matouš kdysi našel: modrý, šedý nebo jantarový. Nikdo je neslyší stejně, ale všichni po nich dýchají o něco klidněji.
A co Matouš? Hraje dál, ale ne pro potlesk. Občas ho lidé zahlédnou, jak sedí na břehu a poslouchá. Ne řeku, ale to, jak voda poslouchá jeho. A někdy, když se smráká, zvedne hlavu k nebi a usměje se:
„Ticho zní krásně, když ví, že ho někdo slyší.“
A voda mu odpoví slabým tónem — takovým, který se nehodí zapsat do not, ale dá se zapsat do duše.
Pohádky bez konce
Zprávy - Aktuálně.cz|
NESPECHEJ.cz|
ReadZone|
Čas pro bydlení|
In-lifestyle.cz|
Techzpravy.cz|
Náš REGION|
FAJNTIP.cz|
Žena.cz|
KINOTIP2.cz|
GrapesMag|