<p class="has-drop-cap is-cnvs-dropcap-bordered has-black-color has-text-color has-link-color has-medium-font-size wp-elements-be82e994817eb7de676945eed175f315"><strong>Ježíšův příběh o milosrdném Samaritánovi rozbíjí naše představy o tom, kdo je hodný lásky a kdo už ne. Neptá se: „Kdo je můj bližní?“ Ale: „Jsem já bližním?“ Ukazuje, že bližní není ten, koho si vybereme, ale ten, kým se sami stáváme. </strong></p> <div></div> <div></div> <p>Církev pro mě byla celý život tím nejbližším sociálním prostředím – místem vztahů, přátelství, podpory. Na střední škole jsem dokonce přerušil kontakt s „nevěřícími“ a pohyboval se výhradně mezi křesťany. Vnímal jsem svět kolem jako hrozbu pro svou víru.</p> <p>Učil jsem se identifikovat „nebezpečné“ lidi a vyhýbat se jim. Pamatuju si, jak jsem jednou vyhodil všechna CD s hardrockem, protože jsem věřil, že mě sekulární hudba odděluje od Boha. Na ulici jsem se s přítelkyní ohlížel, jestli mě někdo z církve nezahlédne. Chození bylo totiž považované za světskou věc. Jakýkoli vztah mezi dvěma křesťany měl vést rovnou k zásnubám.</p> <p>Časem – i díky teologii – jsem tento způsob myšlení začal přehodnocovat. Ale nebylo to snadné. Měl jsem strach. Co na to řeknou ostatní? Nepřijdu o všechny přátele? Bál jsem se, co na to Bůh. Tyhle obavy, za roky křesťanství hluboce zakořeněné, vedly až k panickým atakám a návštěvě terapeuta. Potřeboval jsem si dát pauzu, vystoupit z rytmu a vnitřně si srovnat, čemu vlastně věřím a proč.</p> <p>Začal jsem církev vnímat jako uzavřený klub. Exkluzivitu, která rozděluje. Toxická víra totiž požírá lidi. Právě kvůli bigotnosti, fanatismu nebo povrchní morálce spousta lidí víru opouští – nebo se jí nikdy nepřiblíží.</p> <h4 class="wp-block-heading">Příběh, který otřásl posluchači i hranicemi</h4> <p>V evangeliích Ježíš často učí pomocí podobenství – krátkých příběhů, které víc kladou otázky, než dávají odpovědi. A právě příběh o milosrdném Samaritánovi, zaznamenaný v Lukášově evangeliu 10,25–37, naráží přímo na hluboko zakořeněné předsudky. Nejde jen o morální apel, ale o výzvu k redefinici toho, kým vlastně jsme a koho jsme ochotní přijmout.</p> <p>Znalec zákona – tehdejší právník – se ptá Ježíše, co má dělat, aby získal věčný život. Sám si odpovídá citací dvojího přikázání lásky: miluj Boha a miluj bližního. Ježíš odpověď schvaluje, ale právník chce vědět víc: „A kdo je můj bližní?“</p> <figure class="wp-block-embed is-type-wp-embed is-provider-proboha wp-block-embed-proboha"><div class="wp-block-embed__wrapper"> <blockquote class="wp-embedded-content"><a href="https://proboha.cz/magazin/vira/spiritualita/vaclavrados/2025/07/neverici-tomas-mozna-nejpoctivejsi-z-nas/" target="_blank" rel="noopener noreferrer">Nevěřící Tomáš? Možná nejpoctivější z nás</a></blockquote> </div></figure> <p>A tady přichází Ježíš s příběhem: Muž cestuje z Jeruzaléma do Jericha. Přepadnou ho lupiči, zbijí ho a nechají polomrtvého ležet u cesty. Kolem jde kněz – a vyhne se mu. Následuje levita, pomocný kněz – i ten se mu obloukem vyhne. Nakonec přichází Samaritán, příslušník sousedního národa, který se u zraněného zastaví, postará se o něj a zaplatí za jeho ošetření. Na závěr Ježíš klade klíčovou otázku: Kdo z těch tří byl bližním tomu zraněnému?</p> <p>Právník nedokáže vyslovit slovo „Samaritán“. Jen řekne: „Ten, který mu prokázal milosrdenství.“</p> <p>To je ono. Ježíš nastavuje zrcadlo: bližní není jen ten, koho si vybereme. Bližním se stáváme my, když milujeme bez podmínek. Otázka není: „Kdo je můj bližní?“ Ale: „Jsem já bližním?“</p> <h4 class="wp-block-heading">Změna úhlu pohledu</h4> <p>Ježíš v příběhu rozbíjí očekávání i hierarchie. Kněz a levita – zbožní a respektovaní – selhávají. Samaritán, Židy pohrdaný outsider, jedná jako skutečný bližní. Nečeká, kdo si „zaslouží“ pomoc. Nezůstává v bezpečí. Sestupuje z cesty, riskuje, obětuje čas i peníze.</p> <p>Tohle není jen o empatii. Je to výzva k činu. Láska k bližnímu není ideál, ale praxe. Není to otázka pocitu, ale ochoty. Je to o tom, jak jednáme, když nás nikdo nevidí. Jak reagujeme na nouzi, která s námi nemá nic společného. A hlavně: jak přemýšlíme o těch, kteří jsou jiní než my.</p> <p>Ježíš tím podobenstvím říká: Nestačí věřit správně. Nestačí znát zákon. Věčný život je otázkou toho, jak milujeme.</p> <h4 class="wp-block-heading">Kdo je ten, komu se vyhýbám?</h4> <p>Možná i my máme svou vlastní definici „nepřijatelných“. Lidi, u kterých si nejsme jistí, jestli „do církve patří“. Napadají mě uprchlíci. Nebo LGBTQ+ lidé. Vůbec lidi s jiným stylem života nebo víry. A někdy stačí, že někdo mluví jiným jazykem nebo volí jinou politickou stranu. Přesně jako tehdy – i dnes si dáváme pozor, s kým se ztotožníme. Kdo je ještě „jeden z nás“ a kdo už ne.</p> <p>Příběh Samaritána nás ale vyzývá k úplně jinému přístupu: nesnažit se vymezovat okruh těch, ke kterým máme být milosrdní. Ale stát se těmi, kdo milosrdenství projevují. Bez ohledu na okolnosti. Bez ohledu na to, kdo si to „zaslouží“.</p> <p>Ježíš uzavírá podobenství slovy: „Jdi a jednej tak i ty.“ To není výzva ke spontánní laskavosti jednou za čas. Je to pozvání ke stylu života. Stylu, který překračuje strach, předsudky i pohodlí.</p> <p>A v tom spočívá uzdravující moc soucitu: že přetváří nejen ty, kterým sloužíme – ale i nás samotné.</p>
