CENTRUM.CZ > In-lifestyle.cz > dnes, 04:37

„Roky jsem se cítila hrozně, chtěla jsem si vzít život,“ přiznává paní Andrea. Pomohlo jí až zhroucení

4 min

Sdílet

Lidská psychika je složitý mechanismus. Někdy se můžeme navenek smát a uvnitř přitom zoufale volat o pomoc. Paní Andrea se svojí psychikou bojovala sama. Nechtěla přiznat ani sama sobě, že má problémy. Nakonec ji to mohlo stát život.

Fotografie ženy v depresi

Zdroj: Foto: Freepik, žena v depresi, ilustrační foto

Do redakce In-Lifestyle napsala paní Andrea. Ačkoliv přiznává, že sepsat svůj příběh pro ní nebylo snadné, tak je ráda, že je to venku. V jejím blízkém okolí o tom, čím si prošla, doposud věděla jen hrstka lidí. Autorka následujících řádků si myslí, že o takových věcech, kterými si prošla ona sama, by se mluvit mělo. Mlčení vás totiž může dovést až do psychické pasti a do boje o život.

Chtěla jsem si vzít život

Mám dvě krásné zdravé děti, mám manžela, bydlíme v malém rodinném domku se zahradou. Mám dobrou práci, která mě baví, mám kamarády a přátele a přesto všechno jsem se občas cítila strašně sama. Strašně smutná bez zjevného důvodu, unavená a někdy protivná sama sobě. Možná si řeknete, že jsem nevděčná slepice, která si neváží toho, co má. Tak jednoduché to ale není, přesněji nebylo. Věřte mi, sáhla jsem si na absolutní dno a vůbec jsem nedokázala pochopit proč.

Fotografie ženy — Foto: Pexels: žena, deprese, úzkost, ilustrační foto

Černý mrak se mi nad hlavou objevil nečekaně

S manželem jsme se nehádali. Jasně, sem tam jsme se v názorech nepotkali, ale žádná Itálie se u nás nikdy nekonala. Během mateřské dovolené s druhým dítětem jsem na sobě začala pociťovat nevysvětlitelnou únavu. Kolotoč kolem dětí, domácnost, zahrada, to vše mě začalo hodně zmáhat. Manžel je fajn chlap, ale není ten typ, co dělá domácí práce, nebo tráví sám celé hodiny s dětmi. Když se ale má únava stupňovala, sám začal trochu více pomáhat.

„Věřila jsem, že si za facky a kopance můžu sama,“ popisuje paní Denisa. Od manžela utekla až po potratu

Když byly mladší dceři tři roky, vrátila jsem se do práce. Těšila jsem se. Doufala jsem, že mě to restartuje a zase se zvednu a boj s únavou budu alespoň trochu vyhrávat. To jsem se ale pěkně sekla. Bylo mi ještě hůř. Denně jsem se prala s pocitem, že v práci nic nestíhám, že se nemůžu dostat do pracovního tempa, sama jsem viděla, že to nezvládám moc ani doma. Úklid jsem zanedbávala. Nežili jsme v odpadcích, ale dům jsem měla spíš pofackovaný, než uklizený. Samotné mi to lezlo na nervy, ale nedokázala jsem se přinutit dělat víc.

Do kopru to začalo jít i s manželem. Na intimnosti jsem neměla energii a vlastně ani chuť. Tehdy manžel začal už hodně brblat a když se nic neměnilo, začal mluvit o tom, že s tím mám něco dělat, nebo to s námi blbě dopadne.

Bylo mi čím dál tím hůř, uvažovala jsem, že si sáhnu na život

Tím, jak jsem přemýšlela, proč je mi pořád na nic, proč mě nic nebaví, proč jsem věčně unavená, jsem si to dělala ještě horší. Když už to celé trvalo dýl jak dva roky, vlezla mi do hlavy myšlenka, že by bylo lepší nebejt. Reálně jsem uvažovala nad tím, že sežeru nějaké prášky, že se podřežu ve vaně, nebo že skočím pod vlak. Po pár dnech jsem na to myslela pořád. Dokonce i když jsem dětem večer četla pohádku. Říkala jsem si, že čtu takhle naposledy, zítra už nebudu.

Pak jsem se jednou v práci před kolegyní rozbrečela. Neřekla mi nic zlého, jen se mě zeptala, jak jsem si užila víkend. Bulela jsem snad hodinu a ne a ne přestat. Mezi utíráním slz a smrkáním jsem kolegyni přiznala, jak se cítím. „Jsem hrozná. Nic nezvládám, jsem unavená, nic mě nebaví. Já už nechci ani dejchat. Bude mi líp, když nebudu,“ sypala jsem ze sebe a tehdy kolegyně ukázala, že je kamarádka. Vyslechla mě a pomohla mi sehnat odbornou pomoc. Jo, zařídila mi cvokaře. A víte co? Po půl roce, co k němu chodím, je mi líp. Dávám si život zase do kupy.

Pořádně nevím, co to bylo, ale doufám, že je to za mnou

Pocit vyhoření, slabá deprese, poničené sebevědomí, do toho ještě tohle a tamto a šup, byla jsem zralá na mašli. Do slova a do písmene. A bylo mi tak hlavně z toho důvodu, že jsem o tom nemluvila, nesvěřila se, tím se to jenom nabaluje. Teď zpětně si uvědomuju, že než jsem se složila před kolegyní z práce, nikdy jsem o tom, co prožívám a cítím, s nikým nemluvila.

Pokud jste psychicky v prde*i, nebojte se si to přiznat a řekněte to svým blízkým. To, že nevíte z čeho, je věc vedlejší. Důležité je o tom začít mluvit. Pak můžete ten uzlíček nervů začít rozmotávat a zjišťovat, proč vám je tak mizerně. Má rada zní: nenechávejte si všechny své bolístky sami pro sebe. Říká se, že sdílená radost je dvojnásobná radost, platí ale také, že sdílená starost, je poloviční starost.