Když se ohlédnete zpět do dětství v Sudetech, v čem vás tato zkušenost nejvíc formovala a jaký vliv měla na vaše pozdější rozhodnutí vstoupit do politiky?
Každého formuje jeho okolí, rodina, podmínky, v nichž žije. Vnímám jako velké štěstí, že jsem překážky, které mi stály v cestě, vždycky vnímala spíš jako výzvy a příležitosti, než že bych se jimi nechala odradit. Tenhle postoj je daný mou povahou, kterou mám po tátovi. Hodnoty, které mi v dětství byly vštěpovány jsou pro mě platné stále. Pracovitost, přímost, schopnost pomoci sobě i druhým. Jsem ten typ člověka, který nečeká na to, že za něj někdo něco udělá, ale chopí se toho sám a koná. A proto můj vstup do politiky vnímám jako vyústění své neschopnosti stát stranou a jen přihlížet.
Vaše cesta k vrcholu české politiky nebyla jednoduchá. Co pro vás znamenalo uspět bez rodinného zázemí nebo kontaktů?
Nikdy jsem do politiky nevstupovala s velkým kariérním očekáváním. Nemyslela jsem při tom na sebe, ale na to, jak mohu být užitečná. A to mi poskytovalo v prvních letech tolik potřebný odstup. Nebylo to tak, že bych vsadila na politickou kartu a rozhodla se budovat systematicky kariéru političky, pořád jsem počítala s tím, že je to dočasné, že hned následujícího dne už politiku dělat nemusím. Tenhle můj přístup vnímali i ostatní a necítili se mnou tolik ohroženi na svých zájmech, a proto ke mně přicházely nabídky, já si o žádné nemusela a neplánovala říkat. Hned k první kandidatuře mě přesvědčili kolegové, stala jsem se zastupitelkou a radní Prahy 8. Před samotným zvolením jsem na zastupitelstvu nikdy nebyla, takže jsem se učila za pochodu. Souhrou okolností jsme přišli o předsedu regionální organizace TOP 09, vrátil se do byznysu. A mě kolegové přesvědčili, ať na tuto stranickou pozici kandiduju. Ve správný čas na správném místě jsem byla mnohokrát, ale zároveň jsem samozřejmě musela být připravena makat. Byla jsem připravena pracovat, měla jsem odvahu jít do neprobádaných vod a držela se svých zásad. Takže když jsem jako radní měla na starosti rozpočet čtvrt miliardy a přišel někdo, kdo měl pocit, že mladou holku snadno zkorumpuje ukázala jsem na dveře své kanceláře a řekla, že mám oznamovací povinnost, pokud se rozhovor bude ubírat tak, jak se mi zdá, že by mohl. Už se o to nikdy nikdo další nepokusil, rozkřiklo se to a já měla klid. Postupnými kroky jsem vystoupala až na post předsedkyně strany a pak předsedkyně Sněmovny. Kdyby mi to někdo řekl před 16 lety, tak bych se tomu zasmála.
Jak velkou roli pro vás hraje partnerský vztah v těžkých obdobích, kdy čelíte tlaku veřejného života?
Manželství je pro mě zcela zásadní. Držím se zásady, že v manželství jsme si partnery ne soupeři. A že o vztah je třeba pečovat, jakkoliv to zní jako klišé. Zdraví a vztahy jsou to, co k šťastnému životu potřebujeme především. A přitom vidím všude kolem sebe, jak lidé právě tohle obětují, jak se o své zdraví a vztahy málo starají. Kariéra je pomíjivá záležitost, je to jen část našich životů, proto jsem velmi ráda, že mám pevný vztah s manželem Tomášem. Jsme si vzájemně oporou, nemohlo by to fungovat, kdyby jeden jen dával a druhý jen bral. Moci se na sebe spolehnout, vyšetřit si na sebe čas, mluvit spolu, umět vykomunikovat i to, co se mi nelíbí, vážit si jeden druhého… Těch ingrediencí šťastného manželství je řada a není radno si myslet, že to bude fungovat samo od sebe.
V knize řešíte téma neplodnosti, co vás vedlo k rozhodnutí mluvit o tak intimní věci veřejně?
Asi bych měla začít tím, jak mě vlastně napadlo začít pracovat na knize. Ve sněmovně jsem začínala své třetí volební období, tentokrát ve vedení Sněmovny jako předsedkyně, a přišla válka. Ruská agrese proti Ukrajině je velkým dějinným zlomem v našich životech. Ať už si to připouštíme nebo ne. Bylo mi jasné, že tato hektická doba bude jednou hodnocena našimi nástupci jako nesmírně zásadní, budoucnost se tvoří ted’. Napadlo mě proto oslovit Terezu Šídlovou s nabídkou dělat časosběrný rozhovor, abychom zachytily, co utváří politiku let 2022 a dál. Do toho jsem ale řešila i svoje soukromé záležitosti. O založení rodiny jsme se s manželem snažili roky, celkově vlastně deset let. Nešlo se vyhnout i tomu, protože to zkrátka souvisí se mnou. V mé ideální představě jsem chtěla ze Sněmovny odejít na mateřskou. Tato představa se nenaplnila a všechno se ještě víc zamotalo, ale tak už to v životě bývá. Nemůžeme mít všechno. A žen, párů, které tohle řeší není málo.
V roce 2025 končíte v Poslanecké sněmovně. Jak těžké bylo učinit, tak zásadní rozhodnutí a kdy jste si uvědomila, že nastal čas odejít?
Bylo to těžké, asi nejtěžší rozhodování v politice, které jsem činila. Uvědomila jsem si ale, že nemohu do své práce dát to, co si žádá. Oznámila jsem to v čase, kdy se sestavovaly kandidátky pro sněmovní volby, protože jsem věděla, že volební kampaň nezvládnu v plném nasazení. A já se neumím vést, nejsem ten typ, který by dělal věci na půl plynu. Měla jsem za sebou náročné měsíce a byla jsem jednoduše naprosto vyčerpaná. Fyzicky vyčerpaná. Obávala jsem se, že když přetáhnu strunu a nebudu své tělo poslouchat, tak struna praskne. Hrdinů, kteří neuměli najít správný okamžik na zvolnění jsou plné hřbitovy. Ale od té doby taky vím, že někdy je větší projev odvahy odejít, než zůstat.
Foto: Se souhlasem Markéty Pekarové Adamové
Nikdy jste nespecifikovala své zdravotní problémy. Bylo pro vás složité balancovat mezi ochranou soukromí a tlakem veřejnosti na vysvětlení?
Soukromí jsem si ve vrcholové politice vážila čím dál víc. Ta všeobecná představa, že známé osobnosti známe, je pochopitelná ale úsměvná zároveň. Jak říkám i v knize – někdy je těžké poznat sám sebe natož dobře znát někoho jiného. A protože lidé se nezdráhají i bez znalosti věci a situace druhým nejen radit, ale i je hodnotit, soudit, tak jsem nechtěla sdílet všechno hned. Představte si, že řešíte řadu zdravotních komplikací, a do toho si denně čtete v médiích nebo na sítích, jak vám ostatní, kteří ale o vaší situaci vědí minimum, co máte nebo nemáte dělat. I tak samozřejmě všichni řešili, jak moc nemocně vypadám. Zpětně zhodnoceno nelituji, že jsem vše neřekla rovnou. Slíbila jsem, že zvládnu plnohodnotně dokončit mandát předsedkyně Sněmovny i strany a to jsem také dodržela. Ale samozřejmě mám pochopení pro to, že lidé jsou zvědaví i pro to, že jsem jako veřejně činný člověk hodně na očích.
Jak vám meditace, dechová cvičení nebo změny ve stravě pomohly zvládat psychické i fyzické nároky veřejného života?
Způsobů, jak se vypořádat s tlakem, nároky, všudypřítomným hodnocením, stresem, zkrátka výzvami veřejné funkce je vícero. Kolem sebe jsem od počátku působení v politice viděla nemálo těch, kteří si vypomáhali alkoholem nebo prášky. Já se ale vždycky obracela k sportování. Tlak potřebuje ventil, je třeba jej umět vypustit a uvolnit. Když samotný sport nestačil nebo jsem polevila a věnovala se mu méně naučila jsem se meditovat. Běhání jsem se věnovala asi pětadvacet let, ale kvůli problémům se zády mi jej lékaři nedoporučují. Na kolo nebo do bazénu jsem se dostala nedostatečně často, ve vrcholové práci pořád bojujete s nedostatkem času. Tak jsem se vrátila k józe a od ní už byl jen krůček k meditacím. Stravu jsem se snažila si držet zdravou vždycky. Je přece zásadní, čím si dodáváme tolik potřebnou energii. Nicméně v posledním roce dvou jsem i na stravování ještě víc zapracovala a zejména po čtyřicítce vidím, jak důležitý je i kvalitní spánek.
Naučila jste se pracovat s tichem. Co vám přináší a proč je podle vás důležité v dnešní uspěchané době?
Žijeme v přestimulované době. Je pro mě důležité vědět co se děje, ale netřeba být neustále online nebo dostupný na telefonu. Nemusím ani slyšet všechny podcasty, které vyjdou, nebo pořád poslouchat hudbu. Když jsem doma sama, tak si mnohdy cíleně nic nepouštím a jsem jen v tichu. Ráda vařím, procházím se a jezdím na kole bez rušení jakoukoliv hudbou či mluveného slova. V jedné době jsem si totiž uvědomila, že se mi špatně usíná proto, že mi hlavou víří mnoho myšlenek na to, co se ten den dělo a co mě druhý den čeká. A ono je potřeba se tím zabývat, je fajn si myšlenky utřídit. Jenže když během dne není kdy, tak to zůstane až na ten okamžik, kdy už byste potřebovali vypnout a usnout a najednou to nejde. Takže cílené zklidnění, ponechání prostoru myšlenkám, třeba když jedu autem, je přínosné.
Jak jste se naučila čelit vlnám nenávisti a útokům na sociálních sítích?
Postupně jsem si vytvořila odolnost, přestala to vnímat. Ne že by se mě nikdy nic nedotklo, to bych asi nebyla normální, ale to množství vám zároveň poskytne odstup. Vypovídá totiž o těch, kdo tu nenávist projevují, ne o mě. Já mám velmi ráda citát spisovatele Romaina Rollanda – láska žije v tom, kdo miluje, nikoliv v tom, kdo je milován. A ono to platí i pro nenávist. Nenávist otravuje a ničí ty, kdo nenávidí. Já nemám potřebu se ničit nenávistí či závistí ke komukoliv. Mě je těch, kteří tohle ještě nepochopili, jen líto. Jak by byl svět hezčím místem, kdyby lidé uměli se svými negativními emocemi víc pracovat, uměli chyby nejdřív hledat u sebe a až pak u ostatních, kdyby si místo závidění přáli.
Bodyshaming je téma, které se vás osobně dotklo. Jaké poselství byste chtěla předat ženám, které čelí podobnému tlaku?
Ať se nad to povznesou, ať si váží samy sebe, opět to nevypovídá nic o nich, ale o těch, kdo se bodyshamingu dopouštějí.
Feminismus často vzbuzuje emoce. Jak byste ho vysvětlila svým kritikům, tak, aby pochopili, že nejde o ideologii, ale o rovné šance?
Díky feminismu jsme tam, kde jsme, společnost tvoří zhruba půl na půl ženy a muži. Bylo by mimořádně hloupé nevyužívat potenciálu všech lidí, kteří společnost tvoří. Přínosní jsou všichni. A já jsem všem ženám přede mnou vděčná za prošlapání cesty. Rovné šance jsou prostě znakem naší vyspělosti.
Co vás přesvědčilo, že nastal správný čas svěřit svůj osobní příběh veřejnosti v knize?
Už jsem to trochu naznačila - šlo mi o zachycení několika posledních let mým pohledem. Každý na tuto dobu budeme mít různé vzpomínky. Já jsem měla to obrovské privilegium a čest, že jsem ji mohla výrazně spoluutvářet. Měla jsem možnost být u toho. A to jsem si chtěla zachytit i pro sebe, protože paměť je zrádná a selektivní a některé věci z ní odvane čas. Tereza Šídlová dodávala svými dotazy a poznámkami další kontexty, a pro mě bude potěšením, pokud to bude zajímat i někoho dalšího. Čtenářky a čtenáře, kteří třeba nejsou zvědaví jen na mé soukromí, ale i na pohled do zákulisí vrchního patra české potažmo evropské politiky. Jsem zvědavá, jaké budou reakce.
Jak probíhala spolupráce s Terezou Šídlovou, dala vám prostor k otevřenosti, nebo vás musela spíš povzbuzovat k větší upřímnosti?
Já si o sobě myslím, že jsem někdy upřímná až dost, možná až ku vlastní škodě moc. Ale sama na druhých oceňuji víc otevřenost a upřímnost, tak se snažím taková být. Samozřejmě je to někdy i vykročení z komfortní zóny, ale to k tomu patří. A hlavně – držím se hesla, že když nejde o život, jde o…. Však víte, co myslím.
Je něco, co jste do knihy nakonec nezařadila, protože to bylo příliš intimní?
Co jsem chtěla, to jsem řekla. Co nechci, to neříkám. Tak to přece máme každý a není na tom nic špatného.
Odchodem z politiky pro vás jedna etapa končí. Co si přejete, aby následovalo, ať už profesně, nebo osobně?
Hlavní je pro mě zdraví, šťastné manželství a možnost být i nadále užitečná. Moje definice úspěchu je pro někoho možná překvapivá, ale pro mě úspěšný ten, kdo o sobě upřímně může říci, že je šťastný. A o to usiluji pro sebe i svého muže Tomáše. Dělá mi radost dělat radost, tak v tom budu určitě taky pokračovat.
Zdroj: Autorský článek
Související články
Žena-in.cz
KINOTIP2.cz|
Zprávy - Aktuálně.cz|
Trendy svět|
FAJNTIP.cz|
Žena.cz|
Techzpravy.cz|
Život cestovatele|
Psychologie zločinu |
SvětFormule.cz|