Když přišla nabídka na tenhle seriál, zamilovala jste se hned do té postavy?
Ne, vůbec ne. Nechci to srovnávat, ale třeba do Radky, v Dobré ráno, Brno!, což byl ten předchozí seriál, jsem se zamilovala hned. Mám to teď ještě čerstvě v paměti, možná i proto, že toho nemám zas tak moc.
Ano, my vás z té role máme v čerstvé paměti všichni, byla skvělá.
No právě, ale nechci to vytahovat, abych tu nezačala vykládat něco v duchu "tohle bylo lepší než tohle" a míchat jablka s hruškami. Jen chci říct, že když jsem tehdy četla scénář, tak mi Radka přišla taková... jako kdyby ke mně promlouvala, vibrovala na stejné frekvenci. Líp jsem jí rozuměla, líp jsem ji chápala. Ne že bychom si byly úplně podobné, ale prostě se mi nějak přirozeně dostala pod kůži. A Monika, tedy Monča, jak jí říkám, ta je mi hodně vzdálená. Je to úplně jiná paní.
Takže je negativní?
Já mám ráda lidi. Takže se snažím i na té své postavě vidět to hezké, rozumíte mi? Takže to není negativní postava, to vůbec ne. Není negativní apriori.
Kdo je podle vás v tom seriálu vlastně „negativní“?
No právě. Přemýšlela jsem, kdo by tam mohl být ten „záporák“, ale o tom to vůbec není. Je to spíš o tom, čím se ta postava obklopuje, jak žije. Třeba Monika... Tam jsme s ní každá úplně jinde. Obklopuje se, no, řekněme, že nemá úplně vkus, ale to není to podstatné. Jde o to, že jí na tom záleží. Ať už je to kýč, nebo ne, ona do toho vkládá úsilí. Je hodně materiálně založená, dbá na vzhled, nikdy by nešla ani pro rohlíky nenalíčená nebo v teplácích a kroksách, nedej bože. To byl první moment, kdy jsem si řekla: aha, tady jsme úplně jinde. To je to první rozcestí. A pak to pokračuje. Když jsem se zamýšlela nad tím, co se té postavě stane v rodině, říkala jsem si: já bych přece takhle dlouho nedokázala žít s partnerem a neříct mu pravdu.
Takže tam hraje roli přetvářka?
Ano, ale není to černobílé. Je tam i téma tzv. milosrdné lži, kdy si člověk myslí, že dělá dobro. Že klame, ale z dobrého úmyslu. A najednou zjišťujete, že i když uděláte něco špatně, ten prvotní záměr byl vlastně správný. A to je právě krásné, že každý z těch lidí se k průšvihu, k minulosti a k pravdě postaví jinak. Když se pak začne něco řešit, každý má svůj způsob, jak to zprostředkovat, jak s tím naložit. A v tu chvíli mi už ani tak nejde o to, jestli jsem Monice podobná, nebo ne. Tam pak rozhoduje duše, srdce. Věřím, že když se rodíme, máme v sobě laskavost, kreativitu, otevřenost. A pak se to postupně pokazí, školka, výchova, rodiče. I to je krásná linka toho seriálu, co vlastně znamená rodina? Jaká je ta vzorová, ideální, funkční?
A co když se najednou dozvíte něco nového?
Přesně. Stavíte něco dlouhá léta, s láskou, péčí, snahou. Chcete, aby děti měly krásné dětství, manžela si udržet... Investujete. A pak se dozvíte pravdu, zbytečnou, nebo nutnou, to nevíte, a co teď s tím? A to je přesně to silné téma. Bylo řečeno, že když pokládáte otázky, musíte být připraveni na odpovědi. A že některé odpovědi nejsou takové, jaké byste chtěli slyšet.
Stalo se vám v životě, že jste položila otázku a nebyla připravená na odpověď?
Ano, několikrát. Hlavně jako mladší, ještě ne úplně zkušená. Pokládala jsem otázky... ale často špatně. A i odpovědi byly někdy mimo.
V seriálu se řeší i DNA. Pátrala jste někdy po svém DNA? Třeba kvůli zdraví nebo původu?
Upřímně? Ne. Nikdy mě to nenapadlo. Nemám na to žádný zásadní názor, jen mě to prostě nikdy nenapadlo. Ale co mě napadlo, a dlouhodobě mě to láká, je zjistit něco o minulých životech.
To je už trochu jiná oblast. Vy jste po tom šla konkrétně?
Ještě ne úplně. Ale už sbírám informace. Dokonce mám už i kontakty na lidi, kteří se tomu věnují, často to dělají nezištně, protože to berou jako dar. Mají schopnosti, rozvinuli je a používají je s pokorou, ne pro zisk. To je mi velmi sympatické.
A nebojíte se toho, co byste mohla zjistit?
Ne, naopak. Myslím si, že by mi to mohlo pomoct pochopit sama sebe. Třeba proč jsem někdy tak impulzivní, nebo až sebedestruktivní. A představte si tuhle mou energii, když se rozzlobí...
Vidím to.
Ano! A přijde mi, že člověk by se měl v čase ukotvovat. A já mám pořád pocit, že ve mně něco vibruje nevyřešeně. Jinak mi je na světě dobře. Jsem šťastná. Ale chtěla bych vědět, kam jsem se duchovně posunula. Zažila jsem několik transcendentálních momentů a nemám strach ze smrti. To se těžko popisuje, ale tohle mě opravdu zajímá, kde to všechno začalo? A proč, když už tolik věcí vím, se mi je nedaří aplikovat?
To známe všichni. A na tuhle cestu vás navedl někdo z okolí, kdo už se tím zabývá?
Ne, spíš to vyplynulo z mých zájmů. Četla jsem duchovní literaturu, dělala meditace... Myslím, že jsem jednou i zažila malé satori. Ale je to intimní. Takové věci se dějí jen vám, jste v tu chvíli úplně sám.
Nedá se to sdílet?
Dá, ale je to složité. Není to na jednu větu. A když se zajímáte o něco konkrétního, tak vám to svět začne zrcadlit, slyšíte o tom v tramvaji, uvidíte to ve výloze... Jen protože tam máte pozornost.
Takže vám vlastně ten seriál i připomněl, že je čas se posunout dál...
Ano. Spíš bych řekla, že se to tím zintenzivnilo. Takový nápad jsem totiž měla už dřív, ještě než jsem vůbec věděla, že Radek Bajgar a celý seriál. To mě přitahuje už dlouho. Zjistit něco o svých minulých životech. A je pravda, že tenhle seriál mi to znovu připomněl. A vlastně mě i trochu popostrčil, začala jsem podnikat konkrétní kroky, abych se potkala s těmi správnými lidmi.
Skvělé. A jaké máte v nejbližší době další plány? Na co se těšíte, kromě té cesty do vlastní spirituální minulosti?
Víte, co, já jsem v něčem pořád dítě, a jsem za to ráda. A taky se to u mě projevuje i tak, že se třeba těším, že se za chvíli najím. Těším se, že dnes jedu na zájezd do Hodonína, kde potkám své skvělé herecké kolegyně, a už teď vím, že bude legrace v autobuse. Těším se, že zítra mám volný den a strávím ho na zahradě. Těším se, že v pátek se mi vrátí děti ze školy v přírodě. A co bude potom? To vlastně ani nevím. Snažím se nechat věci plynout, neztrácet pokoru. Tu pokoru si připomínám často. A taky vděčnost. Vnímat svět pozitivně a nebrat všechno tak vážně. Když jsme byli mladí, taky nám bylo jedno, že máme otrhané džíny a co si o nás kdo myslí, jestli máme značkové oblečení nebo ne. A myslím, že je důležité si připomenout, že život se dá vždycky nějak zvládnout.
Zdroj: Autorský článek
Související články
Žena-in.cz
Zprávy - Aktuálně.cz|
Život cestovatele|
Marianne|
Žena.cz|
SportWin » bavme se sportem|
Lifee.cz|