I když se nezajímáte o astronomii nebo vědu, nelze popřít, že vše, co se týká vesmíru, je kromě toho, že je to trochu zvláštní, fascinující. A to se s každým dalším objevem jen zvyšuje. Jak již bylo řečeno, astronomové nedávno pozorovali vesmír pomocí vesmírného dalekohledu Jamese Webba (JWST) a při pozorování mladého planetárního systému vzdáleného více než 300 světelných let od Země objevili něco nevídaného.
Nebyla to však skutečnost sama o sobě, která upoutala jejich pozornost, ale spíše oblaka tak hustá, že skrývají žhavé tajemství uvnitř jedné z planet.
Pozorovaná soustava již byla pojmenována YSES-1. Tento planetární systém je domovem dvou plynných obrů, kteří se teprve formují. Obíhají kolem hvězdy podobné našemu Slunci, která je však mnohem mladší, jen 16 milionů let stará. Představte si tedy překvapení astronomů z tohoto objevu – dvě planety v jednom zorném poli nikdo nečekal.
- YSES-1c: Jedná se o nejvzdálenější planetu, která je asi šestkrát hmotnější než Jupiter. To však není to, co přitahuje pozornost, ale spíše její vysokohorská oblaka složená z prachových zrn křemičitanu hořečnatého, která jsou podobná písku, a možná i železa. A ne, nejde o vodní páru jako u nás na Zemi, ale o minerální materiály, které svědčí o extrémně mladé a dynamické atmosféře.
- YSES-1b: Toto je nejvnitřnější planeta. A vědce zaujalo ještě něco: stále má kolem sebe prachový disk, což je u planety staré 16 milionů let mimořádně vzácné. Pokud se zamyslíme nad tím, co je považováno za normální, tyto disky zmizí do 5 milionů let po vzniku planety. Jinými slovy, přítomnost tohoto materiálu naznačuje, že může pohánět vznik měsíců, jako jsou přirozené satelity Jupiteru, nebo dokonce stále přenášet hmotu na planetu.
Planeta, která by mohla projít kovovým peklem
Jakkoli jsou obě planety fascinující, je tu jedna, která vědce přiměla udělat dvojí pohled: YSES-1c. Proč? Protože tato planeta se neskrývá jen za mraky, tyto mraky by mohly skrývat něco mnohem intenzivnějšího. Díky superpřesným přístrojům JWST vědci zachytili něco, co by mohlo být nejsilnějším podpisem silikátových mraků, jaký byl kdy na exoplanetě pozorován. Mluvíme o drobných minerálních částečkách – v podstatě o prachu z materiálu podobného písku – které jsou spalovány krutým žárem planety a hromadí se do silných, vysoko položených vrstev. Co to ale znamená?
A kdy se tato mračna konečně rozpadnou? To, co padá dolů, není voda, ale něco mnohem intenzivnějšího: tekuté železo. To se zde vyskytuje v plynné nebo prachové formě, která může skutečně kondenzovat a padat atmosférou, případně se dostat na povrch planety jako kovový déšť.
Co nás tyto planety mohou skutečně naučit o vesmíru
Pravdou je, že tento objev dalece přesahuje rámec pouhé planety YSES-1c. Jistě, poznatky o tom, jak se atmosféry planet chovají při extrémním žáru a tlaku, jsou už teď velkou událostí. Ale jde o něco víc. Pozornost vědců upoutalo především to, jak odlišné se ukázaly být obě planety v systému YSES-1c. A možná se ptáte: jak moc odlišné? Pokud se obě planety zrodily ze stejného protoplanetárního disku, jak to, že kolem jedné z nich stále víří oblak prachu, zatímco kolem druhé ne?
A právě tento typ otázek zpochybňuje současné modely vzniku planet. Podle vědců poskytuje JWST obrovské množství dat, která nám umožní pokračovat v upřesňování modelů a zlepšování našich znalostí, což je nezbytné pro ještě lepší pochopení našeho vesmíru, například této vzácné kosmické události, která se odehrává mimo jádro galaxie.
Důsledky pro budoucí výzkum
Důsledky těchto zjištění jsou rozsáhlé. Za prvé by mohly změnit naše chápání toho, jak se planetární systémy vyvíjejí v čase. Rozdíly mezi YSES-1b a YSES-1c naznačují, že vznik planet je složitější proces, než se dosud předpokládalo, a může zahrnovat celou řadu faktorů, které mohou vést ke značně rozdílným výsledkům i v rámci jednoho systému.
Objev minerálních mraků a potenciálního kovového deště na YSES-1c navíc otevírá nové možnosti studia dynamiky atmosféry na exoplanetách. Tato zjištění by mohla vědcům pomoci vyvinout lepší modely pro předpovídání počasí a atmosférických podmínek na vzdálených světech, což je klíčové pro pokračující hledání obyvatelných planet mimo naši sluneční soustavu.
V neposlední řadě tato pozorování zdůrazňují sílu vesmírného dalekohledu Jamese Webba, který přináší revoluci v našem chápání vesmíru. Jak budeme pokračovat ve zkoumání vesmíru pomocí této špičkové technologie, můžeme očekávat, že odhalíme ještě více ohromujících jevů, které zpochybní naše současná vědecká paradigmata.