Ženy v církvi. Téma, které dokáže rozpoutat vášně, sklidit výsměch, ale i probudit naději. Ačkoliv se v Písmu ženy objevují na klíčových místech, v praxi často zůstávají stranou. Tento text není nářkem ani obžalobou. Je úvahou muže, který čtyřicet let sedával na kazatelských konferencích – a který stále věří, že církev může být jiná. Lidská. A opravdová.
Postavení a úloha žen ve veřejném životě. To bývá téma těch, kteří chtějí posunout skutečnost na novou úroveň. V parlamentu, ve společnosti i v církvi. A samozřejmě, že s tím důrazem nebývají vítáni. Jsou to feministky, progresivisté a podobně. Domácí scéna často zvedá obočí ve chvíli, když zaslechne, že je v rakouském parlamentu téměř polovička žen a podobně. V církvi se ozývají ženy samy, například nedávnou konferencí s vtipným názvem „Že(h)nám“. Jak vidí místo žen starší a ve své podstatě konzervativní muž?
Už dlouho mne provokuje skutečnost, že by biblická kniha Kazatel mohla mít trochu jiný nadpis. Třeba kazatelka… Ano, je možné používat ženský rod, protože hebrejské kohelet je gramaticky aktivní ženské participium slovesa kahal, shromažďovati se. Takže je to vlastně svolavatelka, aktivní členka shromáždění či kazatelka. To je dobře připomínat. V knize Přísloví hraje velkou roli Moudrost, to je taky dáma. A v blízké Písni písní je ještě více ženské vůně. To je úleva! Víte, jak se dnes některé církve brání ženám za kazatelnou a některé církve dělají, že ordinace či svěcení žen není jejich problém?
Čtyřicet let a možná déle jsem jezdil pravidelně na různá vzdělávání duchovních, kazatelské konference a kurzy. Konference kazatelů, kněžské synody a další církevní mužská grémia jsou takové machistické schůze. Utvrzujeme se jako ti utvrzení a zpochybňujeme své pochybující. Závěry jsou bez závěrů a řešení bez řešení. Pár žen, které jezdily s námi, se naučilo mlčet anebo zchlapovatěly. Vojáci by to řekli jadrněji… Však oni se s tím ženským elementem prokousávají taky dost těžko.
Já bych pravidelně světil ženy a zmocňoval je k autorizované službě různého typu. Ale nedělal bych z nich hned a nutně správkyně církevních komunit a nenechával bych na nich tu běžnou samotu v úřadu a na kazatelně či za oltářem, kterou naruší jen nějaký svátek, kdy jsou mimořádně u oltáře spolu s dalšími.
Připadne mi divné, když jsou ženy v roli mužů nutně kdesi vpředu. A ono se to považuje za vítězství! Ženy se oblékají do šatů a čepic, v nichž jsme zvyklí vídat muže, nosí berly a mluví jako muži. A to by snad měl být nějaký pokrok!? Dost často jsou ty ženy v té funkci stejně nebarevné jako ti muži a bere se to za jejich klad: „My už světíme ženy!“. No, jsou to geneticky ženy. A není to málo?! Někdy se ve vší úctě k těmto ženám přiznám, že o jejich sociálním pohlaví či rodu si nejsem jist. Vcítily se do role mužů a dost často jednají jako oni. A muži to nechali s uspokojením, že je to dobrý výsledek. Mám dojem, že církve doma i v cizině nějak ustrnuly poté, co začaly světit ženy. A občas nepříjemnou práci nechávají na ženách. I v té citlivé promluvě z kazatelny, kterou pronesla Mariann Edgarová Buddeová při prezidentské inauguraci ve Washingtonu, nechali muži ženu samotnou a ona zaskakovala za ně. Chyběla mi hradba chlapů za ní.
Ordinovat a světit ženy bychom měli podle jejich schopností, zralosti a potřebné přípravy. A to často. Mladé i zralé ženy by měly mít ujištění církve, že si jejich práce s dětskými skupinami či v sociálních službách, v politice církevní a obecní či dokonce státní natolik vážíme, že budeme naslouchat podnětům jejich motivů a myšlenek, které získaly z Písma.
Rád budu sedat pod kazatelnou ženy, která na ní bude celkem samozřejmě, a zbožně budu poslouchat. Žena bude moci celé týdny dělat to, co umí, a pak přijde zase a poslouží, nebude to včelí královna, z níž by se hrnul celý roj. Nezůstane sama, nebude mít úděl té včelí královny, která je zavřená v úlu, dokud ji neukousá mladší, anebo nevymění včelař. Ta samota bývá nejhorší. A když si farář anebo farářka pochvaluje, že je jí tak dobře, možná si církev či občané postesknou, že život s takovým sólistou anebo sólistkou za moc nestojí. Farář či farářka sice naproměňuje hostie, ale to je vlastně vše.
Když žena bude mít možnost žít svoji roli, využije všechna svoje obdarování a v týmu bude mít platný hlas, bude naprosto samozřejmé, že také vezme chléb a víno, vzdá díky Hospodinu a podá je ostatním jako tělo a krev Páně. Podělí nás v autoritě samotného Pána z Jeho stolu. A měli bychom ženám nechat možnost, aby se k tomu oblékaly tak, jak se jim to líbí a jak jsou přesvědčeny, že jim to sluší. Jednotící prvek se najde. Napadá mne hned jeden. Třeba nějaký šál či štóla.
Dovedu si tedy představit, že by ženy ve farnosti a sboru patřily vedle mužů do kolektivu ordinovaných či vysvěcených duchovních. Neležel by na nich nutně úvazek. Provoz a všechny záležitosti řádu a spolupatřičnosti ke komunitě a celé církvi by si řídilo zastupitelstvo, staršovstvo či rada farnosti či sboru, jakkoliv se to jmenuje. Ordinované ženy by měly být přiměřeně osvobozeny od této tíhy, ale neměly by být bez hlasu ve všem rozhodování. Stačí někdy jen názor a člověk se zhluboka nadechne. Žen je totiž u veškerého rozhodování velice třeba!
Znám ženy ve službě, kterým hodili na hlavu nejen talár, ale taky všechno kolem, a ony pod tím úpí. Mluví sprostě jako chlapi, když narazí na skutečnost obtíží. Nejen že tu odpovědnost na ně hodili, ale ony si to na sebe i některé vzaly a stvořily zvláštní svět, ve kterém je vše podle matky spasitelky. Tváří se důležitě, téměř chlapsky, ztratily šarm a nevyužívají svoje nesporné schopnosti a krásu.
Vyprávějí mi starostky, jaký je rozdíl v tom, když máte dva lidi na jakoukoliv práci, celkem jeden a půl úvazku. Všichni to starostování nechali na nich! Ta samota! A zase slýchám vyprávění jiných, které stihnou roli v Parlamentu, jezdí po světě a ještě stíhají radnici, protože na všechno mají lidi. A jejich zvláštní schopnosti mohou vyniknout, na rozdíl od těch, které shoří právě na tom, že dělaly kvočny a zároveň i ty chlapy, a udolalo je to právě kvůli tíze té sukně, pod kterou se snažily všechny skrýt.
S tím souvisí i moc. Z duchovního pověření v evangeliu, z důvěrného svěření péče o duše se rychle stala během času moc úřadu. Ta moc zdřevěněla ve veslech a později berlách, které ti chlapi nosí, a teď je jakoby nic někdo svěřuje i ženám. Ze starostlivých Ježíšových slov, které měly zprostředkovat lásku a blízkost, se stala autorita, která nemá daleko k přísnosti a někdy i duchovnímu násilí. Bere, zavazuje věčnými podmínkami a svléká z jinakosti do podoby stejnosti hábitu i životních zvyků. Ničí to nositele moci stejně jako ty, kteří to musí nějak přežít. Všichni mluví o dědictví a neměnnosti či spočinutí, nicméně většina svobody a radosti evangelia už vyprchala.
Mluví se o tom i u mužů. Ordinace či svěcení by nemělo uzavírat muže do celoživotní služby nutně v roli faráře či kazatele. Ordinováni byli muži někdy tak narychlo, jen s akademickými tituly z teologie, že neměli čas vyzkoušet si jinou dovednost a teď v roli faráře musí zůstat, protože mají pocit, že neumí nic jiného a nijak jinak by se neuživili. To je případ pro terapeuta, ale je dost častý. Vstupuje do toho často rodina. Závislost na okolnostech bydlení, práce partnera či partnerky může tlačit duchovního i věřící v církevní obci do nepříjemné situace. Je třeba odpoutat výkon ordinované služby od nutného úvazku. Kazatel či kněz by měl mít svobodu se na čas vzdálit a zase pak i vrátit.
Podobně žena, která pro svoje mateřství či jiné momentální výzvy uzná, že by také mohla a dovedla dělat něco jiného, zůstává ordinovanou služebnicí, i když nebude v úřadě faráře a na faře. Stejně tak muž. Najde se jiný profil práce a stále jim zůstává odpovědnost a s ní související autorita ordinace či svěcení, která nemusí souviset s ustavením farářské služby ve farnosti a jejím okolí.
V žádném případě by se toto vnitřní ujištění a vyvolenost služby neměly rozplynout v nějakém trapném odvolání služebnice či služebníka a zbavení ordinace ke službě, když už „to“ nedělá. Třeba se zase vrátí!
S tím přece souvisí i krize v rodině a manželství. Když se vztah rozpadne, měl by služebník mít možnost ustoupit, stáhnout se alespoň na čas a neztratit svěcení či ordinaci. Co bude říkat a jak bude oddávat ve chvíli, když se to zrovna jemu fatálně nepovedlo? Jak chce sloužit smířením ten či ta, kteří mají sami problém se smířením v nitru? Možná později, když se najde cesta kupředu jiným způsobem a třeba i jinde.
Proboha!
Lifee.cz|
Magazín - Aktuálně.cz|
eXtra.cz|
Život cestovatele|
DokonaláŽena.cz|