Tehdy jsem v létě pravidelně jezdívala vždy odpoledne, po práci, na jez na Berounce. To místo byla vzpomínka na dětství, jezdívali jsme tam s tatínkem a maminkou a mými sourozenci kempovat se stanem. Cítila jsem se zde šťastně i v dospělosti, to místo, jako by mě přitahovalo svou romantikou a energií, kterou v sobě má proudící řeka a přírodou, která je zde patrná všude kolem a ta zeleň ve stráních nad protější stranou řeky!, zkrátka nádhera!
Jedno odpoledne, po práci, dojela jsem autem na ono známé místo. Našla jsem si své obvyklé místečko na trávě u jezu, roztáhla ručník, odhodila baťůžek, svlékla se do plavek, a už jsem si to kráčela ke schůdkům do vody, které jsou nad jezem. Voda byla krásně osvěžující, trošku víc chladnější než obvykle, ale objímala mě a smývala ze mě všechny starosti. Plavala jsem dál od břehu, abych byla tak trochu sama, nerušená výskotem dětí na břehu. Položila jsem se na znak a nechala se nadnášet neviditelnou paží proudící řeky.
A jak si tak užívám tu chvíli, která patřila jen mně, cítím, jak mě ta samá, neviditelná, nadnášející paže, prudce otočila nohama po proudu řeky. Rychle jsem se obrátila na břicho a v tom jsem bleskově zjistila, co se stalo. Vůbec jsem si totiž neuvědomila, že předešlou noc byla velká bouřka a teprve teď jsem si všimla, že hladina byla znatelně výš, než obvykle. A taky jsem si neuvědomila, že proud řeky je mnohem rychlejší. Krutě jsem tyhle úkazy podcenila, a důsledek byl tady!
Všechno se semlelo strašně rychle, v momentě, kdy mi tyhle všechny poznatky prolítly hlavou, řeka už mě táhla po jezu dolů, nohama napřed. Tam, kde většinou jez bývá vidět a lidé se po něm procházejí, nebylo vidět nic, vstát v té velké rychlosti prostě nešlo a já jsem před sebou viděla blížící se obrovské víry, které se převalovaly v ohlušujícím burácení, nad kterým vodní pára stoupala vzhůru.
Ano, bylo to přede mnou, peklo v podobě bubnu pod jezem. Věděla jsem, že je zle, hodně zle a že to může dopadnout opravdu fatálně! S obrovským nádechem jsem se zanořila a ohlušující řev jezu mě pohltil. Ihned jsem vnímala tu sílu, do které jsem se dostala. Točila jsem se dokola, zmítalo to se mnou, nevěděla jsem, kde je nahoře a kde dole, a ten hukot…, bylo to šílený! Byla jsem uvnitř největší síly každé řeky, věděla jsem, že je to buď a nebo…
Vzpomněla jsem si na slova maminky a tatínka „pod jezem je to strašně nebezpečné“! Hlava začala šrotovat na plné obrátky. První myšlenka byla samozřejmě vzduch. „Zkus se dostat nad hladinu, aby ses mohla nadýchnout“, mluvil na mě můj vnitřní hlas. Mluví se mnou pokaždé, když jsem v úzkých, nebo potřebuji vyhrát nad svým rozumem. A hned v zápětí se začala v mé hlavě odehrávat diskuze. „Určitě tě někdo viděl, než jsi sklouzla z jezu do bubnu, takže teď už zahájili záchranné práce. Musíš se prostě jen udržet chvíli naživu.“ Ihned přišel rázný protinázor – „to je blbost, byla to taková rychlost, že tě nikdo ani nezahlédl.“ „Ale jo,“ trvala jedna část rozumu na svém – „teď hledají nějaký klacek, nebo provaz, takže, rychle zkus vystrčit ruku, aby tě viděli, kde přesně jsi!“
V té motanici pod jezem nebylo snadné zjistit, kdy mě ta velká síla otočila blíž k hladině, abych dokázala vystrčit ruku z vody. Chvilku jsem to zkoušela, mít nataženou ruku, ale marně, vůbec jsem vlastně nevěděla, zda je ruka nad vodou. „Takže tohle je blbost, zapomeň!“ říkal hlas. „Nikdo o tobě prostě neví. A i kdyby to někdo viděl, nemají, jak se k tobě dostat, „chytře“ jsi přece nad jezem plavala až doprostřed Berounky, sem nikdo za tebou plavat nebude, vždyť by se utopil!“
Bodlo ve mně. „To jako že konec? Jako že se utopím?“ diskutoval můj rozum pod vodou. Patrně to byly vteřiny, ale přišlo mi to jako věčnost. Chvilkama se přece jen poštěstilo a dostala jsem hlavu nad vodu, takže jsem se snažila o nádech. Nicméně dobře jsem si uvědomovala, že přílišné otevření pusy může znamenat, že mi tam vteče voda a udusím se místo nádechu, takže jsem jen vtáhla nějakou menší dávku kyslíku a opět si mě vzaly boxovací kolotoče mezi sebe, byl to jednostranný boj, začínala jsem tušit, že nemám moc šancí a síly ubývalo. Jenže, přišly další myšlenky – to jako že už neuvidím mého milého mužíčka? Naše holky? Maminku, tatínka, sourozence…? Že se jako nedožiju vnoučat? Že tady vážně teď skončím? Tak to teda NE! Tady já skončit nechci!"
Přicházela čím dál větší panika – „přemýšlej a rychle!“ Říkal můj teď už opravdu bojovný a naštvaně zoufalý hlas. A vzápětí jsem uslyšela hlas, který zněl jinak, úplně klidně: „KLACEK,“ řekl ten hlas! „Chovej se jako klacek! Když jsi byla malá, pouštěli jste klacíky a soutěžili, který se dostane z jezu jako první ven. A to jen proto, že se nehýbal, nebojoval, prostě ho ten jez sám pustil." „TO JE ONO“, říkám si, „přestaň s tím bojovat, jen to tím zhoršuješ.“ „Takže, kolik mám v sobě ještě vzduchu?" Od malička mě maminka učila zpívat a chodila jsem na sólový zpět i do sboru, takže jsem uměla vtáhnout vzduch hluboko do břicha. Pomyslně jsem se otestovala a věděla jsem, že trocha vzduchu v břiše ještě zbyla. V tu chvíli jsem tedy ztuhla a udělala jsem ze sebe odevzdaný, tuhý klacek. Smířila jsem se s tím, že to je poslední možnost, jak se z tohohle pekla dostat živá.
Po malé chvilce točení mého těla sem a tam, se stal ZÁZRAK! Ony boxovací ruce, jakoby mě vystrčily z točícího se bubnu a já jsem cítila, jak všechno povolilo a moje tělo „někdo“ popostrčil dál od jezu. Hlas křičí „postav se na nohy, dělej, nadechni se“! Pod vodou jsem otevřela oči a viděla nad sebou záři. Anděl, problesklo mi hlavou. Slunce prosvítalo skrz vodní hladinu nade mnou, ohlušující burácení se vzdalovalo. Nohama jsem nahmatala dno, odstrčila se od něj a …nadechla se, a pak znovu a znovu - JÁ ŽIJU!
Stála jsem uprostřed řeky, točila se mi hlava. Potácivými kroky jsem šla směrem ke břehu, kde byli lidé a děti, všichni si tam povídali, děti se smály, někteří seděli na zídce vedle jezu a popíjeli pivko z kelímků. Nikdo si mě nevšímal, nikdo nevěděl, co se teď právě na řece dělo, že tady někdo vybojoval svůj další život! Tak zvláštní pocit…
Praštila jsem sebou na ručník a ve vteřině usnula. Vzbudila jsem se a na plácku u jezu už bylo jen pár lidí, slunce zapadalo. Věděla jsem, že musím řeku odprosit, nemohla za to všechno a taky, abych se jí do budoucna nebála a tak jsem se šla ještě jednou vykoupat, jen na chvilku, aspoň pár temp.
Trvalo mi velmi dlouho, než jsem vůbec pochopila, co jsem na jezu zažila a co mi to má říct. Každý podobný prožitek má nějaký smysl a člověk by o něm měl přemýšlet. Dostala jsem druhou šanci, a mám si vážit života, mám si užívat lásky a všech milých lidiček, které kolem sebe mám, nemám nadávat na blbosti a marnit svůj čas nesmysly a to nejdůležitější - za všechno DĚKOVAT!
Život je krásný a každá vteřina je důležitá! Teď už to dobře vím. Mějme to na paměti! Jo a „bacha na rozbouřený jezy!“
i60.cz
Zprávy - Aktuálně.cz|
Život cestovatele|
SportWin|
HN.cz|
NESPECHEJ.cz|