Jedna pozvánka. Jedna odpověď „ano“. Touha po Bohu, po přijetí, po vztazích. A pak všechno začne – euforie, přátelství, víkendovky, sdílení… Až do chvíle, kdy si člověk uvědomí, že v tom najednou není úplně sám sebou. Že se v tom ztratila svoboda. Tenhle příběh není o kritice víry. Je o odvaze říct, že i v církevním prostředí se může objevit manipulace – a že je v pořádku o ní mluvit.
Někdy to začíná nevinně. Jako když otevřete čokoládu a najdete v ní zlatý lístek do továrny Willyho Wonky. Oči se dětsky rozzáří a srdce zaplesá. Zároveň ale nevíte, co vás čeká. Touha po přijetí, bezpečí a smyslu se někdy ozve zčistajasna – a s ní i přání být blíž Bohu, mezi lidmi, kteří to samé. A pak stačí jedna náhodná pozvánka na sociálních sítích a něco se uvnitř pohne. Možná poprvé po dlouhé době. Pozvánka? Opravdu někoho zajímám? Vyslyšel Bůh moji tužbu po společenství a zažívání Jeho přítomnosti? Tyto otázky zaplaví mysl člověka spolu s přílivem nadšení a euforie bezprostředně po přečtení pozvánky. A protože je tato touha po prožívání víry ve všech směrech silná, rozhodne se toto společenství navštívit.
Najednou člověk sedí v místnosti s několika mladými lidmi. Jéé, toho kluka zná ze základní školy. A tato holka s ním zase chodila na hodiny náboženství. A tito s ním byli na prvním svatém přijímání. Člověk se ani nenaděje a zacloumá jím vlna nostalgie, ze které jej probudí až několik her utužujících kolektiv a několik hlubokých otázek, na které jeden po druhém všichni v kolečku odpovídají. Čas plyne, i když má člověk pocit, že se snad musel zastavit. Jenže už je venku tma. Je čas jít domů, ale slibuje, že zase přijde...
Setkávání se s mladými lidmi, kteří mají stejný zápal v srdci pro Boha a víru, je úžasné. Člověk pak vnímá, že je na jedné lodi – se svými přáteli a s Ježíšem, který je uprostřed nich. Není divu, že touží růst v lásce k Bohu a k lidem, u kterých má pocit, že jejich srdce tlučou ve stejném rytmu. Je zcela přirozené chtít s těmito lidmi trávit veškerý svůj volný čas. Páteční setkání po mši? Samozřejmě. Modlitební skupinka přede mší? Budu tam. Chvály v kostele? Dorazím. Kávička a pokec na faře? Můžu. Výlet? To zní skvěle. Prázdninové akce? Super nápad. Modlitební online hovory? Proč ne.
Dny v diáři se plní víc a víc, povinnosti už ani není kam vecpat. A co teprve čas s vlastní rodinou? Ale pozvánka je pozvánka a růst v duchovním životě, který poskytuje čas strávený s přáteli z křesťanského společenství, je jako droga. Jednou vyzkoušíš a už nemůžeš přestat. V tom okamžiku existuje jen jeden jediný stimul, který ti zrychlí srdeční tep a vykouzlí ti úsměv na tváři během několika vteřin, ať se děje cokoliv – společné okamžiky s lidmi z farního společenství.
Léto je darem – časem světla, svobody a blízkosti. Když opadnou každodenní povinnosti, vzniká prostor pro přátelství, společenství i duchovní růst. Právě v prázdninových dnech může člověk najít nový směr i prohloubit svou víru skrze křesťanské aktivity. A třeba zase neplánovaně narazí na nějakou pozvánku. Týdenní akci, která slibuje nejen prohloubení mezilidských vztahů, ale i toho nejdůležitějšího vztahu, jaký člověk má – vztahu s Bohem.
Na akci pomáhá potřebným, modlí se ve skupinkách, poslouchá přednášky na různá témata, diskutuje o hlubokých otázkách a má pocit, že lidi okolo jsou pro něj novou rodinou. Novým domovem. A pak přijde pozvání na duchovní poradenství. Prý je možné na něm mluvit o jakémkoliv problému a pocitech a neexistuje nic, s čím by si poradce nevěděl rady. Každý člověk má svoji třináctou komnatu, o které nikdo neví a která jej trápí. Tak proč toto poradenství nezkusit?
Najednou člověk sedí u jednoho stolu s jiným člověkem, který má u daného společenství velkou autoritu a určité charisma. Na stole před ním se vyjímá velká Bible a křížek. Autorita a charisma té osoby zaplní celou místnost a najednou si člověk uvědomí, že svoji třináctou komnatu otevírá a jeho tajemství už není jen jehoOsoba držící Bibli a křížek má jasno viníkem je démon. Jediným řešením je modlitba, která ho má vyhnat. A přesně to se pokusí udělat. Možná za to může duchovní aura, kterou tato osoba vyzařuje, ale z poradenství člověk odchází s nadějí, že jeho třináctá komnata už neexistuje.
Po několika dnech ale zase problém vyplave na povrch, člověk zase navštíví duchovní poradenství, další „odmodlování a vyhánění démona“ a po několika dnech se problém vzápětí jako bumerang vrátí zpět. Je to moje vina? Jsem nedostatečný? Jak to, že můj problém nezmizel, když mi slíbili, že zmizí? Co když mají pravdu a v mém problému figuruje nějaký démon? Já chci ale vztah s Bohem. Po ničem jiném netoužím. Tyto otázky se spolu s paranoiou v mysli objevují samovolně a utápění se v nich vysiluje až do morku kostí.
Týden za týdnem, měsíc za měsícem plynou a člověk se snaží žít jako předtím. Jen být tady a teď s přáteli a s Ježíšem. Ale něco není stejné jako dřív. Pocity nedostatečnosti se objevují i na každém setkání farního společenství a na každé mši. Pokaždé, když má člověk jiný názor než jeho přátelé, všichni mu dají na vědomí, že jeho názor je ten špatný. Přátelé sledují na každém kroku vše, co člověk udělá, a pak mu to pěkně vytmaví. Sdílí člověk něco, co se jim nelíbí? Napíšou mu dlouhou zprávu, ze které z něj udělají heretika. Mezitím všechny chaty na sociálních sítích bombardují zprávami a pozvánkami. Všude samé fotky, úsměvy od ucha k uchu, sladká slůvka. Přede všemi se ukazují v tom nejlepším světle. Posílají pozvánky dalším a dalším lidem a budují si vlastní značku.
Otevřené společenství pro všechny bez rozdílu. Je to ale opravdu tak? Jedna strana mince je přátelství s lidmi, které člověk vnímal jako svoji druhou rodinu, druhá strana mince je určitý druh manipulace, které si člověk dřív ani nevšiml. Snaha z něj udělat uniformního křesťana bez vlastních názorů. Kolik těch názorů, které za tu dobu, co člověk společenství navštěvoval, bylo ve skutečnosti jeho a kolik jich bylo převzatých? Incidenty a nepříjemné konverzace jsou ale častější a častější, až je z toho člověk nakonec zlomený. Ale jak se z této zlomenosti dostat?
Nakonec se člověk odhodlá svěřit kamarádům z jiného prostředí. Ti mu doporučí jít za psychologem. Sezení za sezením mu člověk znovu otevírá svoji třináctou komnatu a spolu s ní i události, ke kterým uvnitř společenství došlo. V určitém okamžiku si člověk najednou uvědomí, že některé vzorce chování nesou znaky typické pro sektářství. Člověka zalije pot. Byl jsem v sektě, nebo si něco namlouvám? Čím více se člověk touto věcí zabývá, tím více si všímá dalších a dalších indicií, že by to tak být opravdu mohlo.
I když na tyto okamžiky nemůže jen tak zapomenout, podaří se mu tuto životní kapitolu po několika měsících sezení u psychologa uzavřít. Ovšem nějaký negativní vliv na jeho osobním i duchovním životě to zanechá na dlouhé a dlouhé roky. A toto společenství si paralelně žije dál svým vlastním životem, roste a roste a láká nové a nové příznivce, kterým by mohlo nabídnout „správné křesťanské názory“ a ve kterém by mohli lidé trávit veškerý svůj volný čas. Stačí k tomu jen najít člověka, který touží po křesťanském společenství, blízkosti Boha a přijetí. A jedna jediná pozvánka.
Článek je inspirovaný výpovědí jednoho mladého křesťana, který si přál zůstat v anonymitě.
Proboha!
Žena.cz|
NESPECHEJ.cz|
VímeVíc.cz|
SportWin|
Sport - Aktuálně.cz|