Celá 50. léta se ve světě nesla na vlně poválečných ambicí a naděje na lepší zítřky. V ulicích se objevovala naleštěná auta a v nich ideální modelové rodinky. I když už boj neprobíhal v zákopech, byl tu jeden tichý a urputný, a to souboj o filmové plakáty.
Po válce bylo potřeba, aby se společnost svým způsobem uzdravila. Do hry tak vstoupili nejen tehdejší strážci morálky, ale i cenzoři. Kontrola se stala důležitým nástrojem a nebojovalo se jen proti rozdílným politickým názorům, ale i každému centimetru kůže, který byl na filmových plakátech odhalen.
Proč se filmové plakáty staly mnohým trnem v oku? Dnes většina z nás vnímá filmové plakáty jen jako reklamu, která nás láká do kinosálů. V té době však byly i zrcadlem morálky. Navíc je mohl vidět každý, nejen vyzrálí lidé, ale i ti, kteří dospívali a své místo ve společnosti teprve hledali.
Silné slovo v té době měly navíc i náboženské skupiny, které filmovým studiím vyhrožovaly bojkotem filmů. To by mohlo vést k obrovským finančním ztrátám pro filmová studia. Zrodila se tak dvojsečná zbraň, kterou byla cenzura.
Čtěte také : Falešní fanoušci: Zaplatíte si je, pokud chcete vypadat úspěšnější, než ve skutečnosti jste
Pravidla, která musela být dodržena, se ve světě lišila Hned na začátek je nezbytné si říct, že cenzura nebyla ve světě stejná. Jejím společným znakem byla jen kontrola nad tím, co mohou lidé vidět. Ve Spojených státech, které byly zmítány studenou válkou a strachem z komunismu, si však Hollywood na sebe upletl bič tak trochu sám.
Filmaři si uměli uplést bič i sami na sebe. Zdroj: Shutterstock Jelikož se americká studia chtěla vyhnout dodatečným vládním zásahům, vytvořila velmi přísný Haysův kodex. Jednalo se o soubor pravidel, co se na plátně a stejně tak na plakátech nesmí objevit. Zcela zapovězená byla nahota, sexuální deviace, zesměšňování autorit nebo kritika kapitalismu. O dohled se nestarala jenom filmová studia, ale i již výše zmíněné náboženské skupiny.
U nás v Československu pak byla situace poněkud jiná. Cenzura zde totiž nevznikla jako reakce na morální paniku, ale jako nástroj státní moci. Všechno muselo procházet schválením od Hlavní správy tiskového dohledu. A cíl byl jasný, potlačit jakýkoli západní vliv a propagovat ideál socialistického člověka. Ačkoli plakáty nesměly být vyzývavé, důležitější bylo, aby byly ideologicky čisté.
Nejlepší reklama? No přece skandál! Někdo by mohl předpokládat, že cenzura zabije kreativitu, ale opak byl pravdou. Tento tlak donutil designéry a celá marketingová oddělení více si s plakáty pohrát. Do popředí se tak dostalo umění náznaků a dvojsmyslů. Nebylo tak nutné něco ukazovat, stačilo to divákovi přislíbit.
Čtěte také : Kaskadéři z TikToku: Pro sledovanost riskují i zdraví
Designeři se naučili geniální triky. Stačilo ženskou hrdinku ztvárnit jako ilustrovanou a najednou byl vosí pas a plný dekolt v pořádku. Díky tomu se staly plakáty tak trochu komiksovou podívanou.
Byli tu však i umělci, kteří dokázali vykouzlit poutavý plakát i bez vyzývavých motivů. Řadil se k nim především Saul Bass, který se stal dvorním grafikem Alfreda Hitchcocka. Tyto plakáty byly minimalistické a dokázaly evokovat pocit napětí a strachu.
Popularita nevhodných filmů jen rostla. Zdroj: Shutterstock Distributoři filmů pak rychle zjistili, že z cenzury se sám o sobě stal skvělý marketingový nástroj. Pokud byl nějaký film vnímán jako nevhodný nebo byl odsouzen církví, stalo se z něj horké zboží.
Skvělým příkladem je jeden z francouzských filmů s Brigitte Bardot. V roce 1956 odsoudil její provokativní siluetu na plakátu samotný papež Pius XII. Cenzoři pak ve velkých městech přes její tělo namalovali velkou bílou ruku. Výsledkem však bylo, že z filmu se stal kasovní trhák.
Žádná pravidla netrvají věčně Společnost se v 50. letech měnila i pod vlivem cenzorů a s tím slábla i moc domnělých strážců morálky. Díky rozhodnutí Nejvyššího soudu USA se totiž znovu film začal ukazovat jako svobodné umění chráněné ústavou. Do Spojených států se navíc začaly dostávat odvážnější západoevropské filmy. Moc Haysova kodexu se tak rozpadla.
Kouzlo dvojsmyslu Na jednu stranu přísná cenzura omezovala nejen práva filmařů, ale i diváků samotných. Když se na to však podíváme z jiného pohledu, dala cenzura 50. let vzniknout těm nejzajímavějším filmovým plakátům v historii. Bylo to dáno tím, že tehdejší designéři museli vyhrávat s chytrostí a vtipem.
Jenže když se pak cenzurní pravidla rozvolnila, bylo toto umění pryč. Je reklama, která nic neskrývá skutečně působivější nebo se s cenzurou vytratilo i kouzlo fantazie a očekávání?
Zdroje: ebsco , artsper , wikipedia