Cesty osudů

Sdílet

Potkávám ji po dlouhých letech v podzemních chodbách nemocnice. Okamžitě se poznáváme a obě, s plachým pousmáním, vyslovujeme téměř současně svoje: „Dobrý den.“ Nic víc, nic míň. Ona v ošetřovatelském, já v sesterském. I beze slov nám je jasné, že jsme zůstaly věrny…

Cesty osudů

Zdroj: i60.cz

Ilustrační foto: Freepik

Cesty osudů

19. 2. 2026

Tehdy to bylo v jiném městě a v jiné nemocnici. Náhodně a vlastně nechtě jsem k ní přistoupila. Zbaběle jsem se jí vyhýbala už několik týdnů. Poprvé, od té hrozné události, ji teď vidím zblízka stát v koutě nákladního výtahu, chudší o nejméně deset kilogramů a své dvě děti. Je nás tu víc, a tak svůj pozdrav rozptyluji do prostoru, bez přesného určení. Napětí by se tu dalo nožem krájet. Snažím se, jako většina ostatních, vyhnout přímému pohledu. Nelze si však nevšimnout její nápadné bledosti a bezmocného výrazu v očích. Pocity soucitu se ve mně střídají s pocity hanby, jak si s „tím“ nevím rady. Stisknout jí alespoň ruku? Zablekotat něco o lítosti? Jakákoliv slova mi teď připadají, jako znesvěcení jejich památky, jako otvírání rány, na které se sotva pracně tvoří krevní sraženina a bolest musí být nesnesitelná. Nenaznačím-li nic, budu zbabělec. Ve svých sotva 20 letech jsem byla tehdy zbabělec.

Když se ta zpráva rozletěla po všech odděleních, včetně k nám na interní JIP, chodil vyšokovaný celý náš malý špitál. Byli jsme tam všichni jako jedna velká rodina a najednou, během několika dnů, nám chyběly do počtu dvě malé děti.

Jako obvykle doprovází starší dcerka školačka mladšího brášku do školky. Jako obvykle, když má odpolední, se za nimi máma dívá z okna, dokud nezajdou za roh. Pak, naprosto neobvykle, se tam náhle sbíhají lidé. Skřípění brzd náklaďáku až k mámě slyšet nebylo. Chlapeček na místě, holčička za tři dny v nemocnici…

* * *

Jako kamínek, neustále tlačící v botě, v sobě několik let nosím tu zbabělost. Vždyť byla pokaždé tak příjemná, milá a obětavá…
Jednou se mi ten kamínek přeci jenom podařilo vyklepat. Potkala jsem ji s rostoucím bříškem. Šťastnou a zářící. Řekly jsme si také jenom: „Dobrý den,“ ale v našich úsměvech se dal dočíst zbytek.

* * *

Po tom setkání v podzemí na sebe brzy narážíme u dveří „mé“ ordinace a já ji ochotně beru pod starostlivá stomatologická křídla mojí šéfky. Brzy přichází objednat i syna. Opisuji z jeho zdravotní kartičky nacionálie a hele – tak to byl tehdy v tom vypouklém bříšku on...

Cesty osudů

Okamura, jak ho neznáte. Novináři jsou překvapení, opozice zaskočená

„Agáta neudrží tajemství, proto jsem jí to neřekla,“ ozvala se Koktová po útěku z oslavy

Kdo mu to řekne? rýpla si legenda. V Kanadě nechápou Rulíkovy výroky o sudích

Cesta, ze které nebylo návratu: skutečný osud fenky Lajky

Dám vám sto tisíc, vždyť je to běžné. Místo na ministerstvu financí chtěl získat úplatkem, nakonec skončil před soudem