Po týdnu dovolené jsem měla sandály otlačené do kůže, vlasy vyšisované od slunce a chuť si konečně pokecat s někým, kdo není recepční, animátor nebo český turista v plavkách s motivem piva. V tu chvíli jsem se rozhodla, že se zeptám našeho číšníka. Mladíka s unaveným výrazem a schopností balancovat tři talíře na jedné ruce, co si vlastně Řekové myslí o Češích.
Nepříliš promyšlená otázka, to uznávám. Ale v tu chvíli mi připadala jako neškodná. Prostě malý sociální experiment, který jsem si zabalila do zdvořilého úsměvu a předala v angličtině. Mladík si mě chvíli měřil, jako kdyby zvažoval, jestli má cenu být upřímný. A pak pokrčil rameny, jako by říkal tak jo, sama sis o to řekla.
„Češi?“ pousmál se. „No... jsou levní.“ V první chvíli jsem myslela, že jsem špatně rozuměla. Levní? Jako skromní? Nebo cenově dostupní? Než jsem stačila zformulovat doplňující otázku. „Všechno fotí. Hodně mluví. Všude chtějí slevu. Vždycky se ptají, jestli je něco zadarmo. A když není, tváří se, že je to moc drahé,“ pokračoval dost drsně.
Cizinci mají na Čechy hrozný názor Snažila jsem se na jeho slova nasadit odstup. Říkala jsem si, že je to možná jen jeden pohled, možná měl špatnou zkušenost. Ale pak si povzdychl, že si pamatuje jednoho chlapa, co si přinesl na večeři vlastní chleba, a vytáhl ho na stůl jako cenný artefakt.
„Nebo ta rodina, co si objednala jednu velkou vodu a šest skleniček. A pak si k tomu vytáhli řízky. Řekli, že mají dietu,“ dodal dále. Zasmál se, ale nebylo to veselí. Bylo to to unavené uchechtnutí člověka, který už se nesnaží být diplomatický. Já se v tu chvíli začala propadat do země. Ne snad kvůli těm příběhům.
I já znám české improvizace na dovolené, ale kvůli tomu, že jsem do té chvíle věřila, že Češi jsou v zahraničí prostě normální. A teď jsem najednou byla jen součást nějaké nálepky. Levní. Všechno fotí. Všude chtějí slevu. Pokusila jsem se zasmát, jako že tomu rozumím. Že to znám. Že to tak určitě není vždycky. Ale číšník jen mávl rukou, jako že to neřeší. „Je to každý rok stejné,“ řekl. A odešel pro další objednávku.
Ptala jsem se číšníka v Řecku na Čechy. Odpověď byla tak drsná, že mi zkazila celou dovolenou.
Foto: Shutterstock
Tvrdá realita, která nám dělá ostudu Seděla jsem tam ještě dlouho. Pozorovala jsem okolní stoly. U jednoho seděla rodina s nafukovací matrací vedle židle. Otec měl kraťasy s českou vlajkou, matka předčítala dětem z letáku s výlety. Když číšník přinesl účtenku, matka se zeptala, jestli to nejde zaokrouhlit dolů, protože to mají všude jinde levnější.
A mě to v tu chvíli úplně zlomilo. Ne kvůli tomu číšníkovi. Ani kvůli těm příkladům. Ale kvůli sobě. Že jsem až sem musela dojet, abych pochopila, že jsme pro ně jen vzorec. Na hotelu jsem si druhý den sbalila věci dřív, než bylo potřeba. Měla jsem zaplacený pobyt ještě na dva dny, ale nechtěla jsem tam zůstat. Ne kvůli počasí, hotelu nebo cenám.
Ale protože jsem se tam necítila vítaná. Ne jako jedinec, ale jako Čech. Cestou zpátky na letiště jsem přemýšlela, kolikrát jsme se já sama někde chovala tak, že jsem mohla působit jako ten levný Čech. Kolikrát jsem řešila, jestli se dá voda natočit z kohoutku, kolikrát jsem si nesla z hotelu jogurt do kabelky, protože byl v ceně snídaně.
A kolikrát jsem si myslela, že když se usměju, tak se to vyváží. Možná příště pojedu jinam. Možná nikam. Anebo se jen naučím být trochu víc nenápadná. A nebo víc hrdá? Těžko říct. Jen vím, že Řecko pro mě už nebude tím, čím bylo. Už tam neuslyším jen šum moře, ale i echo jedné věty: „Češi? Jsou levní.“ A to, přiznám se, bolí víc než slaná voda v očích.