CENTRUM.CZ > Proboha! > 16. 7. 2025, 09:00

Dárek z Alzaboxu, který mi připomněl, že Bůh zná každé moje přání

Sdílet

Někdy stačí jediná věta, aby člověk začal snít. A někdy stačí jen tři dny čekání, aby se z obyčejného týdne stal malý svátek. V příběhu o překvapení, které skrývá víc…

Zdroj:

Někdy stačí jediná věta, aby člověk začal snít. A někdy stačí jen tři dny čekání, aby se z obyčejného týdne stal malý svátek. V příběhu o překvapení, které skrývá víc než jen dárek, se propojuje radost z drobností, důvěra v blízkého člověka i víra v Boha, který nás zná lépe než kdokoli jiný.

Manžel před pár dny oznámil, že mi objednal dárek. Prý se už můžu začít těšit, protože přijde co nevidět. Tak a je to tady. Opět mám o čem přemýšlet. Tedy ne, že bych jinak neměla, ale… Tohle mě hodně zaměstnává.

Pokaždé se moc těším na dárky – je to můj jazyk lásky. Na druhou stranu ale ráda dárky i vybírám a sama obdarovávám. Miluju oslavy – své i mých přátel nebo rodiny. Zrovna o prázdninách chystám překvapení pro jednu z kamarádek.

Co na mě manžel asi tak chystá tentokrát? Bude se mi to líbit? A takhle to teď bude každý den. Budu si lámat hlavu nad tím, co to může být. Jak se znám, budu z něj zkoušet dostat aspoň náznak. Stačila by indicie – jen ať se moje mozkové závity napnou!

Po osmi a půl letech společného života bych ale řekla, že mě už téměř dokonale zná. Ještě snad nikdy se nestalo, že by mě nepříjemně překvapil. Mohlo to být cokoliv – doplněk do interiéru, kniha, hrníček, plyšák, něco na sebe… Naposledy mě potěšil malými lampionky, které teď osvětlují naše vitríny. Pro mě dokonalý dárek.

Nakonec jsem se rozhodla, že se nechám překvapit a přestanu o tom přemýšlet. Občas mě přepadla nervozita z nedočkavosti i nadšení, ale ustála jsem to. S manželem se navzájem rádi překvapujeme – často si předem řekneme, že pro toho druhého něco máme, právě protože je to náš jazyk lásky. A aby už mohl mít radost z toho, že ho něco čeká.

Konečně přišel ten den. Čekala jsem vlastně jen tři dny. V práci mi to šlo líp od ruky – i programování –, protože jsem se těšila. Po práci jsme zašli na randíčko do kavárny, povídali si o všem možném a pak vyrazili vyzvednout dáreček.

Sledovala jsem manžela, jak zadává kód do Alzaboxu. Skříňka se otevřela a já si krabičku převzala. Cestou jsem ho zase zkoušela – marně – vyloudit nějaký náznak. On mě ale rád napíná. Ví, jak jsem nedočkavá.

Vyměnila jsem banán za laskavost – a nelituju

Doma jsem se vrhla na rozbalování. Nůžky byly po ruce, obal šel rychle dolů… A tam bylo LEGO se dvěma zamilovanými ježečky! Miluju LEGO. Od dětství. Vzpomněla jsem si na Merlina, draky, stavby z tisíců dílků. Nikdy mě to neomrzelo. A můj manžel to ví.

Tenhle okamžik mi připomněl něco ještě hlubšího. To, jak nás dokonale zná Bůh. Ví o každém našem vlasu. O našich emocích, plánech i zápasech. Vím, že mu můžu důvěřovat a svěřit mu sebe i své blízké.

Několikrát se mi stalo – a křesťanům kolem mě také –, že se zavřely dveře, kterými jsme mysleli, že projdeme. Před deseti lety jsem uvažovala, že opustím město, kde jsem žila, a vrátím se do rodného kraje. Dostala jsem pracovní nabídku v mém původním oboru. Už jsem skoro souhlasila – a najednou přišel velký neklid.

Vnímala jsem, že by to byl špatný krok. Poslala jsem zamítavou odpověď – a ulevilo se mi. O pár měsíců později jsem potkala svého budoucího manžela. Kdybych tehdy odešla, všechno by bylo jinak. Věřím, že Bůh ví, co je pro mě dobré, i když tomu ne vždy rozumím.

Někdy se přistihnu, že se modlím za pravý opak toho, co má pro mě připravené. Obavy pak střídá frustrace, demotivace… Ale čím víc Boha znám, tím více vím, že se na něj můžu spolehnout. Když se nechám vést, nakonec se vždycky ukáže, že to bylo správně.