CENTRUM.CZ > In-lifestyle.cz > dnes, 09:56

„Děti mě chtěly dát do domova důchodců,“ říká paní Jana. Celá zklamaná musela přistoupit na krajní řešení

| 4 min

Sdílet

O osudu důchodkyně Jany rozhodly její děti. Zkrátka určily, že půjde do domova pro seniory. Jenže ona to nenechala jen tak, postavila se sama za sebe.

Fotografie důchodkyně

Zdroj: Foto: Freepik, důchodkyně, ilustrační foto

O osudu důchodkyně Jany rozhodly její děti. Zkrátka určily, že půjde do domova pro seniory. Jenže ona to nenechala jen tak, postavila se sama za sebe.

Jedenasedmdesátiletá Jana nikdy nechtěla skončit v domově důchodců, kde platí jimi určená pravidla, jak napsala do redakce In-Lifestyle.cz. Vzhledem k dětství s despotickým otcem nenáviděla všelijaké příkazy a rozkazy, kdykoli skončila byť na pár dní v nemocnici, cítila se jako ve vězení, a tak pro ni toto byla hotová noční můra. Jednoho dne jí však děti oznámily, že už jí v jednom zařídily místo a měla by se do něj do půl roku přestěhovat. V tu chvíli jí bylo jasné, že musí něco udělat. Zvolila si svoji cestu a rozhodla se žít podle toho, jak chce ona. A tak sáhla po jediném možném řešení.

Odmítla být brána jako nesvéprávná

Jana udělala pár let zpět chybu v tom, že na děti přepsala svůj byt, v němž je vychovala a prožila přes padesát let života. Považovala za samozřejmé, že ji v něm nechají dožít. Když děti Janě představily svůj plán, a to ji přesunout do domova pro seniory, podaly to jako hotovou věc. Jako kdyby Jana nebyla svéprávnou ženou, která má svobodu a možnost se rozhodovat sama za sebe. Důvod byl prý prostý – že se o sebe sama nepostará. „Hleděla jsem na ně s otevřenou pusou. Chodím sama na nákupy, vařím si, peru, prostě všechno. Jen na větší úklid mi domů chodila mladá sousedka odnaproti, když jsem potřebovala umýt okna a tak. Odmítla jsem se podřídit, jsem přece svéprávná osoba. Ani vlastní děti mi nemohou nařídit, co mám dělat,“ napsala nám Jana.

Jelikož jí děti daly ultimátum, rozhodla se jednat. Měla kamarádku, která na druhém konci města provozovala malý rodinný hotýlek s apartmánovými pokoji. A tak jí zavolala a zeptala se, jestli by si u ní mohla zaplatit bydlení na delší dobu, nejlíp na neurčito. Peněz měla dost – původní plán byl je předat dětem v rámci dědictví, ale vzhledem k jejich přístupu se rozhodla, že si z nich nezaslouží ani korunu. Přítelkyně Marta jí vyšla vstříc, udělala jí i férovou cenu, vybrala pro ni pokojík, který nešel zrovna na dračku, protože byl v přízemí a u rušnější cesty. To ale Janě vůbec nevadilo, chtěla hlavně svoji svobodu. Sbalila věci, bez nichž si nedokázala představit žít, a přestěhovala se.

„Pracovala jsem celý život. Vyměřený důchod mi však zlomil srdce,“ říká paní Marie. Musela se všeho vzdát

Děti byly nemile překvapené

„Jednorázová platba na delší ubytování nebyla nejmenší, ale díky známosti to zase nebylo tolik, kolik bych dala někde za nájem. Za to soukromí mi stála každá koruna,“ napsala nám. Pracovníci hotýlku respektovali její potřeby, a ona si tak mohla užívat jednoduchých radostí – čaj ve vlastním tempu, vlastní spánek, vlastní pravidla. Po domluvě s Martou si někdy připlatila za oběd nebo třeba jen za polévku. Snídaně i večeře si připravovala sama, protože pokojíček disponoval i maličkou kuchyňkou. Nelitovala jediné koruny.

Babička popíjí čaj — Fotografie: Pixabay

Když Janě zavolala dcera, kde je, že ji přijela navštívit, nestačila se po reakci maminky divit. „Řekla jsem jí, že jsem prostě pryč, s bytem ať si dělá, co chce. Bylo mi sice líto místa, kde jsem se vždycky cítila doma, ale zároveň jsem na sebe byla hrdá,“ vysvětlila Jana. Dcera byla zaskočená a málem se nezmohla na slovo, pak se jí snažila domluvit, ale bez úspěchu. Stejně tak jí poté zavolal i syn, telefonátů proběhlo několik. Jana jen klidně a dokola vysvětlovala, že se zkrátka rozhodla sama pro sebe. „Jestli mě jednou zdraví dožene k tomu, že půjdu někam do ústavu, tak budiž, ale opravdu doufám, že budu prostě moct zůstat tady. Už jsem tu vlastně jako doma.“

Pohled na tlak na seniory

Tlak na starší lidi, aby se přizpůsobili rozhodnutím blízkých, může mít vážné psychické dopady. Jakmile se ignoruje vůle jedince, zvyšuje se spolu s tím i riziko depresí, úzkosti a pocitu ztráty identity. Právě možnost rozhodovat o vlastním životě, i když jde o radikální krok, jako v případě Jany, může pomoci seniorovi zachovat duševní pohodu a sebeúctu.

Děti, byť chtějí „chránit“ své rodiče, často nevnímají, že jejich zásahy mohou vyvolat pocit bezmoci. Pro mnoho seniorů je důležité mít prostor pro vlastní rozhodnutí a svobodné volby, a to i tehdy, když se ostatním zdají v danou chvíli nevhodné.