Jeden kluk v parku si utrhl lístek a zklamaně zvolal, že mu vyšlo neštěstí. Jeho maminka mu jen klidně řekla, ať zkusí další. Ta jednoduchá odpověď mi připomněla, jak důležité je dát si druhý pokus – sobě, druhým i v životě s Bohem.
Mami, mami, mně vyšlo neštěstí! To mám blbý, na konci bylo o lístek víc,“ volal chlapec na svou maminku při procházce parkem. V ruce přitom držel otrhaný stonek akátového listu. My jsme zrovna s mužem projížděli kolem na koloběžkách. Byla jsem zvědavá, co mu maminka odpoví, a pokoušela jsem si vzpomenout, jaké další možnosti tomu klukovi mohly vyjít. Copak neštěstí, to ještě nedopadl nejhůř, říkala jsem si. Trochu jsem zpomalila a špicovala uši.
„No jo, to máš neštěstí, že ti nevyšlo štěstí,“ komentovala maminka, „tak to si musíš otrhat ještě jednu větvičku.“ Jak elegantní, užasla jsem. Ta maminka nerozebírala, co je to neštěstí za pohromu, ani z toho nedělala žádné drama. Prostě máš neštěstí, že ti nevyšlo štěstí, to je celé. Tak to pojď zkusit znovu. Uháněla jsem dál na koloběžce cestou parkem a přemýšlela o odpovědi té maminky. Hrozně se mi líbila.
Vzpomínala jsem si na rodičovskou výchovu, které se dostalo mně. Když jsem něco pokazila nebo se mi něco nepovedlo, hned mě hnali od toho. „Jdi pryč, nech toho, podívej se, jak jsi to zkazila, ukaž, prosím tě, já to radši udělám sama.“ Kdepak druhý pokus, o nějakém třetím se mi nikdy ani nesnilo. Pokazit něco dvakrát znamenalo už nikdy se nesmět do té věci samostatně pustit.
Člověk si ale pak úplně přestane věřit, když ho nenechají zkusit si zopakovat to, v čem napoprvé neuspěl. Prostě to pokazil a hotovo. Ruce pryč od dalších pokusů. Jak se ale pak naučit být samostatná? Nejde to. Obávala jsem se pouštět se do vlastních pokusů, ale vadila mi má závislost na vychovatelích. Jak jsem se svou situací trápila! Prožívala jsem strašnou nejistotu, jak v samostatném životě obstojím. Nevěřila jsem si, neviděla jsem své schopnosti, protože mi nebylo dovoleno se ze svých nezdarů poučit.
Ach, kolik je nás postižených takovou výchovou? Asi hodně. Cítila jsem hrdost na tu neznámou matku, která brala druhý pokus po nezdaru jako automatickou věc. Je to přece tak Boží princip. Každý den máme novou možnost začít znovu. Každé ráno je novou příležitostí to zase zkusit. Pokazila jsem to stokrát? Mám sto první pokus právě před sebou, protože Bůh se mnou nikdy neskončí, nikdy to nevzdá, nikdy neřekne: „Jdi pryč, nech toho, podívej se, jak jsi to zkazila. Ukaž, já to radši udělám sám.“ Má se mnou víc trpělivosti, než já sama se sebou.
Spoustu věcí, které se mi nedaří zvládnout, bych už byla mnohokrát vzdala. Ale on mi připravuje další a další situace, v nichž se mohu pokoušet tentokrát uspět. Nevzdat se, nebát se, nezalhat. V krizi se nevytočit se a nevztekat se, zůstat laskavá. Pokusit se udělat o trochu víc, než je právě nutné. Vždycky na všem najít něco dobrého, nějaký důvod k vděčnosti.
Každý můžeme mít neštěstí, že nám nevyšlo štěstí. Ale v takovém případě prostě musíme automaticky utrhnout další list akátu a zkusit to znovu.