Řecko-perské války v letech 499 až 449 př. n. l. byly dramatickým střetem civilizací. Demokratické městské státy Řecka se postavily mohutné Perské říši. Do dějin se zapsala především bitva u Marathónu, ve které Atény ohromily svět porážkou mnohem početnější perské armády. Legenda říká, že posel uběhl 42 km, aby doručil zprávu o vítězství – ano, odtud pochází název maratonského běhu.
O laskavosti Íránců jsem se přesvědčila již při vyřizování víz na konzulátu v Praze. Ochotně mi pomáhali s vyplňováním dotazníku a pohostili mne čajem.
V Íránu jsme měli předem domluveného řidiče a průvodce. Čekal na nás na letišti. Byl to bývalý pilot, který měl očividně zkušenosti s cestovateli.
Náš anděl strážný v Íránu
Teherán, hlavní město Íránu, se zřetelně dělí mezi bohatší severní a chudší jižní část. Sever města leží výše, takže je tam příjemnější podnebí.
Jih je vyprahlý a lze tam častěji vidět zcela zahalené ženy v černých čádorech. Tento tradiční dlouhý, volný plášť nosí íránské ženy přes běžné oblečení a obvykle pokrývá celé jejich tělo kromě obličeje. Mezi další běžné prvky ženského oděvu patří hidžáb, což je obecný výraz pro zahalování vlasů a krku, často nošený jako šátek. Bohatší ženy ze střední vrstvy ho dokáží nosit jako elegantní módní doplněk, mnohé si téměř zcela odhalují vlasy. Já jsem nosila šátek a „manteau“ čili delší nevzhledný kabát, který zakrývá tvar těla. V roce 2009 byl pro cizinky povinný. Musela jsem rovněž nosit ponožky. S náboženskou policií jsme se sice nikdy nesetkali, ale za jejich nenošení údajně hrozila pokuta a při opakovaném zjištění i vězení.
Po ubytování v hotelu naše cesta vedla do tradiční íránské restaurace v severním Teheránu. V přátelské atmosféře jsme poprvé ochutnali íránskou kuchyni.
Odpoledne jsme se vydali poznávat Teherán a jeho okolí.
Azadi Tower (persky: Borj-e Āzādi, což znamená „Věž svobody“) je jednou z nejznámějších dominant Teheránu a výrazným symbolem moderního Íránu. Často je první významnou památkou, kterou návštěvníci uvidí po příletu z letiště Mehrabad. Byla postavena v roce 1971 ještě za vlády šáha na památku 2500. výročí Perské říše. Její styl je spojením achajmenovské, sásánovské a islámské architektury s modernistickými vlivy. Věž je obložena více než 8 000 bloky bílého mramoru z Isfahánu. Původně se nazývala Shahyad Tower („Králův památník“), ale po islámské revoluci v roce 1979 byla přejmenována, aby odrážela nové ideály svobody a nezávislosti.
V té době se již Mohammad Reza Pahlavi, poslední íránský šáh, stal velmi nepopulárním u velké části íránského obyvatelstva. Šáh soustředil moc do svých rukou a odsunul demokratické instituce na okraj. Jeho tajná policie Savak byla známá sledováním, mučením a vězněním politických oponentů. Mnoho Íránců, zejména nábožensky konzervativních, rovněž považovalo jeho rychlou modernizaci země za erozi islámských hodnot. Navzdory ropnému bohatství zůstávala většina obyvatelstva chudá, zatímco nepočetná elita blízká monarchii bohatla. Úzké vazby šáha na USA a Británii, zejména po puči proti demokratickému premiérovi Mossadeghovi v roce 1953, který podpořila CIA, podněcovaly nacionalistické nálady. V době íránské revoluce v roce 1979 se miliony Íránců, mezi které patřili náboženští vůdci, studenti, dělníci a intelektuálové, sjednotily v opozici proti jeho režimu. Šáh uprchl z Íránu v lednu 1979. K moci se dostal ajatolláh Chomejní, který byl zakladatelem Íránské islámské republiky a až do své smrti v roce 1989 jejím prvním nejvyšším vůdcem. Monarchie šáha byla nahrazena teokratickým režimem, který v Íránu vládne dodnes.
Imamzadeh Davood je uctívaná šíitská svatyně a mauzoleum nacházející se v hornaté krajině asi 25 km od západního Teheránu. Je to pohřebiště Davooda-ebne Emada, který je považován za potomka Imáma Hasana al-Mujtaby, druhého šíitského imáma. Svatyně je oblíbeným poutním místem, zejména pro obyvatele Teheránu, kteří tradičně spojují náboženské návštěvy s výlety do okolních hor Alborz. Oblast je známá svým chladným podnebím, bujnou přírodou a sezónními vodopády, což z ní činí oblíbený víkendový výletní cíl.
Zlatým hřebem našeho pobytu v Teheránu byla bezpochyby večeře v domácnosti našeho průvodce. Hostitelka byla doma odhalená, jako většina íránských žen ze střední třídy. Prostředí se nelišilo od Evropy až na to, že jsme seděli na zemi a jedli jedno z nejlepších jídel na našich cestách. Paní hostitelka nám uvařila národní pokrm své země – fesendžan. Jedná se o dušené kuřecí nebo kachní maso obohacené o mleté vlašské ořechy, které mu dodávají krémovou ořechovou chuť, a melasu z granátových jablek pro nádech sladkosti. Omáčka má tmavě hnědou barvu, bohatou texturu a jemně sladkokyselou chuť.
U večeře se živě diskutovalo. Bývalý pilot nám vysvětlil podstatu turbulencí. Celá rodina nás ujišťovala, že nemají rádi vládu „mulláhů“. V Íránu se termín „mulláhové“ vztahuje na šíitské muslimské duchovní, zaujímající nejvyšší pozice ve státě. Oba synové nás ubezpečovali, že mají rádi Američany. Na náš dotaz, co by dělali, kdyby Spojené státy napadly jejich vlast, však jednoznačně odpověděli, že by společně se všemi Íránci proti nim bojovali. Nikdo přece nesmí vnucovat svoji vůli národu s historií sahající téměř tři tisíce let do minulosti. Íránci jsou hrdí na dědictví Perské říše, Araby považují za barbary, kteří jim vnutili islám. V Íránu totiž původně převládal zoroastrismus, jedno z nejstarších monoteistických náboženství světa. Založil ho prorok Zarathustra někdy kolem roku 1200 př. n. l. V současné době žije v Íránu 15 000 až 25 000 vyznavačů tohoto náboženství, ale někteří z Íránců žijících v USA nebo jinde ve světě se k němu vracejí. Naši hostitelé nechápou, proč Írán podporuje Palestince, kteří nemají nic společného s perskou kulturou. Během večeře jsme se dozvěděli, že bývalý pilot s námi cestu po Íránu nebude moci absolvovat. Slíbil nám jiného řidiče. Na rozloučenou jsme dostali od paní hostitelky „nášup“ – zabalený fesendžan do hotelu.
První putování mimo oblast Teheránu nás zavedlo na sever ke Kaspickému moři. Cestou přes pohoří Alborz jsme minuli nejvyšší vrchol Íránu s názvem Damavand. Jedná se o majestátní neaktivní stratovulkán tyčící se do výšky 5609 metrů nad mořem.
Nejznámějším městem na pobřeží Kaspického moře, kde končí silnice z Teheránu, je Chalus. Kaspické moře tvoří severní hranici Íránu. Navzdory svému názvu je tento největší vnitrozemský vodní útvar na světě vlastně obrovským slaným jezerem. Oblast na jeho pobřeží je známá svým vlhkým subtropickým podnebím, lesy a bohatou biodiverzitou. Kaspické moře je centrem íránského rybářského průmyslu, zejména lovu jesetera a kaviáru. Je také centrem turismu, kde každé léto tráví dovolenou miliony Íránců. Region je zemědělsky bohatý, produkuje čaj, rýži, citrusové plody a bylinky. Kaspické moře se zmenšuje v důsledku klimatických změn, sníženého přítoku řek a průmyslového znečištění, zejména z těžby ropy a zemního plynu. Írán spolu s dalšími čtyřmi pobřežními státy (Rusko, Kazachstán, Turkmenistán a Ázerbájdžán) čelí rostoucímu tlaku na ochranu ekosystému. Jako všude v Íránu snadno navazujeme kontakt s přátelskými lidmi.
Obědváme na břehu Kaspického moře a vdechujeme slaný vzduch v prostředí, které příliš nezapadá do naší představy o Íránu.
Po návratu do Teheránu následující den vyrážíme na okruh Íránem. Nový řidič se jmenuje Mohammad. Neumí ani slovo anglicky, ale je milý. Jako dárek nám dává láhev s růžovou vodou. Mylně jsme se domnívali, že je to cosi jako džus, ale chyba lávky. Je to spíše sirup. V každém případě se z něj šíří omamná vůně. Čeká nás trasa dlouhá téměř 2 000 kilometrů vyprahlou a kamenitou krajinou, kde navštívíme místa s pozoruhodnou kulturou a historií.
První zastávkou bude Kašán, skvost ležící mezi centrální pouští Íránu a pohořím Zagros. Město bohaté na historii, architekturu a kulturu.
Svojí krásou nás oslnila perská zahrada Bagh-e Fin zapsaná na seznamu UNESCO, s tekoucími vodními kanály, starými cypřiši a historickými lázněmi Fin.
Zámek Tabatabaei z 19. století se vyznačuje složitými štuky, vitrážemi a sezónními nádvořími.
Historický dům Abbasi je úchvatným příkladem perské rezidenční architektury z konce 18. století. Původně postavený bohatým obchodníkem se sklem, dnes funguje jako muzeum.
Symetrická mešita a madrasa Agha Bozorg z 18. století udivuje nádhernými kachličkami.
Lázně Sultan Amir Ahmad jsou ukázkou krásně zachovaného hammamu s klenutými stropy a barevnou mozaikou.
Dům Borujerdi s větrnými věžemi a freskami byl postavený pro nevěstu z rodiny Tabatabaei.
Kašán však nejsou pouze paláce a zahrady. Ve spleti úzkých uliček jsou stále vidět obydlí z pálené hlíny. Pozorovali jsme tam místní kolorit dvorků, domácích zvířat a svérázných obyvatel.
V Kašánu došlo k další výměně řidiče. Místo Mohameda přijel arogantní a nepříjemný člověk, který sice mluvil plynně anglicky, ale bylo nám okamžitě jasné, že si s ním rozumět nebudeme. Očividně nenáviděl svoji zemi a toužil po emigraci. Neustále reptal a s ničím nebyl spokojený. Jel s námi do Yazdu, poslední bašty zoroastránců v Íránu. Když se nám pokusil svým negativním chováním zkazit pohodu na terase našeho hotelu s výhledem na noční město, zkontaktovali jsme bývalého pilota a požádali ho o výměnu řidiče. Okamžitě nám vyhověl.
Romantický večer v Yazdu
Ráno na nás již čeká Sádek, náš nový řidič a průvodce. Neumí sice anglicky, ale srší z něj dobrá vůle a pozitivní nálada, která ho neopustí až do konce cesty. Yazd není pouze středisko zoroastránců. Jeho staré město je zapsané na seznamu světového dědictví UNESCO. Je to bludiště uliček z nepálených cihel a větrných věží. Důmyslná pouštní architektura s klimatizací, kterou zajišťují věže "lapající" vítr.
Větrná věž - "lapač" vzduchu, středověká klimatizace
Všude přátelští Íránci. Nesmělí studenti nás prosí o pomoc s úkolem z angličtiny. Rádi vyhovujeme. Manžela za několik měsíců čeká operace první kyčle, téměř nemůže chodit, takže prašnými uličkami pádí na vypůjčeném kole. Sádek sehnal rozkládací sedátko a bude ho nosit všude s sebou, aby na něm manžel mohl odpočívat.
Amir Chakhmaq s nádherným náměstím z 15. století zahrnuje mešitu, bazar, vodní nádrže a Takieh. Co je to Takieh? Prostor používaný pro šíitské smuteční obřady, zejména během Muharramu, měsíce připomínajícího mučednickou smrt imáma Husajna. Tyto stavby jsou určeny k pořádání představení Ta'zieh – rituálních dramat, která přibližují tragédii v Karbale. Příběh imáma Husajna a bitvy u Karbaly je jednou z nejhlubších a emocionálně nejvýraznějších kapitol islámské historie. Není to jen příběh o bitvě – je to odkaz odporu, obětavosti a neochvějné morální odvahy. V roce 680 imám Husajn ibn Alí, vnuk proroka Mohameda, odmítl přísahat věrnost Umájovci Jázídovi, jehož vládu považoval za nespravedlivou a zkorumpovanou. Husajnův postoj nebyl motivován touhou po moci, ale zásadním odmítnutím tyranie. Husajn a jeho 72 společníků bylo obklíčeno Jázídovou armádou v poušti Karbala v Iráku. Tři dny byli odříznuti od vody a čelili otřesným podmínkám. Všichni Husajnovi společníci byli postupně zabiti, včetně jeho bratra a šestiměsíčního syna. Imám Husain padl jako poslední. Jeho oběť se stala symbolem boje za pravdu i tváří v tvář zdrcující přesile.
Takieh v Yazdu
Zahrada Dowlat Abad je klidnou oázou uprostřed pouštního města.
Na okraji města Yazd se nacházejí Věže mlčení. Jsou to kruhové stavby, které sloužily až do šedesátých let dvacátého století k tradičním zoroastránským pohřbům pod širým nebem. V roce 1970 byly tyto praktiky z hygienických důvodů zakázány. Zoroastránci považují mrtvé tělo za duchovně nečisté a pohřeb do země nebo kremace by znečistily zemi a vzduch. Věže mlčení podle nich umožňují přírodě převzít tělo bez poskvrnění. Speciální nosiči přenesou tělo na věž. Mrtvé tělo je tam vystaveno slunečnímu záření a mrchožravým ptákům, zejména supům. Tito ptáci sežerou maso a zanechají pouze kosti. Po vyblednutí sluncem a větrem jsou kosti shromážděny a uloženy do jámy, kde se rozloží, často za pomoci vápna. Tajemná atmosféra tohoto místa je umocněna okolní pouštní krajinou. Narušují ji pouze motocykly projíždějící kolem věží.
Asi sedmdesát kilometrů od Yazdu leží svatyně zoroastriánů Chak Chak. Jedná se o nejdůležitější zoroastránské poutní místo v Íránu. Podle legendy tato hora pláče na památku princezny Nikbanu a vytéká z ní věčně tekoucí pramen. Již z dálky si uvědomujeme výjimečnost tohoto místa ukrytého ve skalách.
Sádek se snažil sehnat osla, který by belhajícího se manžela vyvezl ke svatyni. Neuspěl, takže jdu nahoru se Sádkem sama, vybavená foťákem. Manžel čeká dole. Před vchodem do svatyně zoroastránců si musíme umýt ruce a omýt obličej. Strážce otevírá bránu.
Uvnitř s údivem pozoruji symboly tohoto pozoruhodného náboženství.
Zoroastrismus se stal státním náboženstvím mocných říší, jako byli Achaemenovci, Parthové a Sasánovci. Uctívá Ahura Mazdu, nejvyššího boha moudrosti a světla, a byly jím ovlivněny jiné víry, jako je judaismus, křesťanství a islám, zejména pokud jde o představy o nebi, pekle a mesiášském proroctví. V současné době je počet stoupenců zoroastrismu na světě, hlavně v Indii (Parsiové), Íránu a Severní Americe, odhadován na 100 000–120 000 osob.
S přátelským Sádkem pod svatyní Chak Chak
Atash Behram, zoroastránský chrám věčného ohně v Yazdu, je jedním z nejposvátnějších a historicky nejvýznamnějších míst zoroastrismu. Je to jediný chrám tohoto druhu v Íránu a jeden z devíti na světě, přičemž dalších osm se nachází v Indii. Je to domov posvátného ohně, který podle pověsti hoří již více než 1 500 let a představuje čistotu, pravdu, světlo a světový řád. Nad vstupem do chrámu vidíme Faravahar - okřídlený symbol zoroastrismu s lidskou postavou. Představuje esenci duše. Ačkoli měl Faravahar původně náboženský význam, stal se především mezi íránskými emigranty světským symbolem identity jejich národa. Symbolizuje hrdost na perské dědictví, odolnost vůči vnějším vlivům a spojení se starodávnou moudrostí.
Faravahar nad vchodem do chrámu věčného ohně v Yazdu
V chrámu věčného ohně v Yazdu
Na našich cestách jsme se setkali s několika dalšími památkami vyznavačů ohně. Chrám Ateshgah v Baku je místem uctívání ohně, kde plameny hořely díky zemnímu plynu. Oheň tam hoří dodnes, ale vyznavači ohně již v Ázerbajdžánu nejsou. Parsiové v Indii jsou potomky perských Zoroastránců, kteří uprchli před islámem. Jazidi v Iráku uctívají světlo a slunce. V jejich chrámu v Lališi hoří posvátné lampy a uctívá se Melek Taus (anděl v podobě páva). Jazidi v Arménii postavili v Aknalichu největší jazidský chrám na světě.
Jednou z nejzajímavějších starobylých ruin v okolí města Yazd je Kharanaq. Tato 4 500 let stará vesnice z nepálených cihel leží asi 85 km severovýchodně od Yazdu a nabízí úchvatný pohled na pouštní dědictví Íránu.
Yazd není jen město – je to živé muzeum zoroastrismu a perské odolnosti vůči vnějším vlivům.
Dalším skvostem tohoto putování Íránem bude Šíráz, město básníků, vína, růží a slavíků. Uvidíme, že s tím vínem se to moc nepovede. Budeme mít vzdělaného a kultivovaného průvodce ve francouzštině, který nás zasvětí do tajů tohoto srdce íránské civilizace.
Citadela Arg Karim Khan je majestátní pevnost v centru města. Byla postavena v roce 1766 Karimem Khanem z dynastie Zand, který si Šíráz zvolil za své hlavní město. Sloužila jako královská rezidence i vojenská pevnost. Za vlády dynastie Pahlaví byla přeměněna na vězení a později restaurována jako muzeum.
Mešita Nasir al-Molk neboli Růžová mešita je proslulá svými kaleidoskopickými vitrážovými okny, která v ranním světle vrhají duhové odstíny na perské koberce. Nemohli jsme se vynadívat na ornamenty zdobení mešity, kde hlavní roli hrály růže.
Palác Qavam, také známý jako Narenjestan-e Ghavam, je nádherné historické sídlo se zahradou postavené v období dynastie Kadžárovců mezi lety 1879 a 1886. Jedná se o mistrovské dílo perské architektury, které jsme si nemohli nechat ujít.
Před návštěvou další mešity s názvem Vakil jsme se na stejnojmenném bazaru šli naobědvat. Seděli jsme v patře nad orchestrem, který hrál íránskou hudbu.
Chtěli jsme ochutnat místní víno. Již v devátém století si Šíráz vysloužil pověst producenta jednoho z nejlepších vín na světě a stal se vinařským hlavním městem Persie. Evropští obchodníci dokonce v sedmnáctém století ze Šírázu dováželi víno a cestovatelé ho popisovali jako víno s jemnou vůní a ořechovou příchutí, zejména sladké odrůdy zrající několik let. Perští básníci jako Hafez a Omar Khayyam často ve svých verších chválili víno a začlenili ho do kultury a duchovna své doby. Vína byla obvykle bílá, vyráběná v suchém i sladkém stylu a pěstovaná na terasovitých vinicích kolem vesnice Khollar nedaleko Šírazu. Po islámské revoluci v roce 1979 však byla v Íránu výroba alkoholu zakázána a kdysi prosperující vinařství zaniklo. Dnes šírázské víno žije jen svým jménem, ovšem jeho moderní odrůda „Shiraz” ve skutečnosti pochází z Francie a nemá žádnou prokázanou genetickou spojitost s perským originálem. Od našeho průvodce jsme se dozvěděli, že se víno v oblasti Šírázu i nadále potají pěstuje a pije. Požádali jsme číšníka, aby nám ho dal ochutnat. Slíbil to, ale posléze zkroušeně přišel a řekl nám, že se bojí tajné policie. Škoda. Alkohol sice pijeme málokdy, já v podstatě vůbec, ale šírázské víno by pro nás jistě mělo mystickou příchuť. Nádherná mešita Vakil z 18. století se nachází vedle rušného bazaru, kde vonělo koření. Obdivovali jsme samovary, porcelánové vázy, pravé perské koberce a další rukodělné výrobky místních řemeslníků. Samovar, který byl do Persie přivezen z Ruska za vlády Nádir Šáha, se rychle stal důležitým prvkem perské čajové kultury. Dnes je nepostradatelnou součástí mnoha íránských domácností, kde se často udržuje v teple po celý den, aby mohl být čaj okamžitě podáván hostům – zejména v pátek, který je tradičním dnem setkávání přátel.
Samovar není pouze ruské slovo, existuje i v perštině jako "samāvar"
V mešitě Vakil byly jako všude v Íránu (hlavně pro manžela) překážkou vysoké schody. V její výzdobě převažovala modrá a žlutá barva. Je zajímavé, že v Íránu mešity většinou zely prázdnotou. Alespoň tam, kde jsme byli. Náš průvodce nám vysvětlil, že mnoho vzdělaných Íránců nevyznává islám.
Zahrada Eram je zapsaná na seznamu UNESCO. Procházeli jsme se mezi vysokými cypřiši a květinovými záhony. Voda stříkající z fontán voněla růžemi. Slovo Eram v perštině znamená ráj nebo nebe. Je známé díky výrazu Bāgh-e Eram - legendární a symbolická zahrada představující nebeskou krásu a klid. V perské literatuře a folklóru Eram evokuje představu bohatě kvetoucích zahrad, slavíků a věčného míru – metaforu božské nebo ideální krásy.
Íránci jsou vysoce kultivovaní lidé. Je to jedna z mála zemí na světě, kde starší i zcela mladí lidé chodí na hroby básníků a recitují si tam nahlas jejich nesmrtelné básně. Jsou to v podstatě poutní místa. Viděli jsme to na vlastní oči u hrobek perských básníků Saadiho a Hafeza.
Saadi žil ve třináctém století a psal didaktickou prózu a poezii. Jeho verše jsou citovány ve školách, v politice a dokonce i v projevech v OSN. „Všichni lidé jsou prvky jednoho těla, stvořeni ze stejné podstaty.“
Společná fotka u hrobu básníka Saadiho
Hafez žil ve čtrnáctém století a psal mystické básně bohaté na metafory, vrstevnaté významy a duchovní symboliku. Jeho poezie se v Íránu dodnes používá při věštění. Je ctěn pro spojení súfijského mysticismu s lyrickou krásou. „Láska stoupá k tajemné obloze a s každým okamžikem odhaluje stovky závojů.“
Mauzoleum básníka Hafeze
Naše další putování bude v čase. V Persepoli nahlédneme do tisícileté historie Íránu.
Persepolis bylo hlavním městem Achajmenovské říše založené Dareiem Velikým kolem roku 518 př. n. l. Nachází se přibližně sedmdesát kilometrů od Šírázu. Náš francouzsky mluvící průvodce nás zde podrobně seznámil s monumentálními schodišti, velkolepými sály a složitými reliéfy zobrazujícími delegace z celé Perské říše přinášející dary. Město bylo zničeno Alexandrem Velikým v roce 330 př. n. l.
Asi 12 km severozápadně od Persepole leží Naqsh-e Rostam, starobylá nekropole vytesaná do skály. Nacházejí se tam hrobky čtyř achajmenovských králů - Dareia I., Xerxese I., Artaxerxa I. a Dareia II.
Pod těmito hrobkami se nalézají sassanidské skalní reliéfy, včetně vyobrazení slavného vítězství Šápúra I. nad římským císařem. Nad smyslem tajemné krychle Ka'ba-ye Zartosht si dodnes lámou hlavu historici z celého světa.
Začínáme se obracet zpět na západ směrem k Teheránu. Naším dalším cílem je Isfahán, často označovaný jako „Nesf-e Jahan“ (Polovina světa“). Jedná se o oslnivou ukázku perské architektury, kultury a historie. Náměstí Naqsh-e Jahan (rovněž označované jako Imámovo náměstí) je jedním z největších veřejných náměstí na světě a památka zapsaná na seznamu světového dědictví UNESCO. Rovněž v Isfahánu budeme při prohlídkách památek poslouchat francouzštinu, tentokrát z úst místní profesorky tohoto krásného jazyka, která si přivydělává jako průvodkyně.
Drožka sice není součástí tradiční perské kultury, ale na náměstí Naqsh-e Jahan na turisty čekají "darishkeh" – perské slovo odvozené z ruštiny.
Náměstí je obklopeno architektonickými skvosty: mešitou Šejka Lotfolláha, mešitou Imáma, palácem Ali Qapu a bazarem.
Mešita Šejka Lotfolláha byla postavena pro královskou rodinu, proto nemá minarety ani nádvoří. Je známá svým interiérem s kopulí připomínající paví ocas, která mění barvu podle světla.
Mešita Imáma je proslulá svou modrou kachličkovou kopulí, složitými mozaikami a úchvatnou akustikou.
Palác Ali Qapu je šestipodlažní královská rezidence s panoramatickým výhledem na náměstí.
Most Khaju ze 17. století překvapuje svými symetrickými oblouky. Obyvatelé Isfahánu zde často večer zpívají a odpočívají.
Katedrála Vank se nachází v arménské čtvrti Julfa. Je to ohromující směs arménské a perské architektury. Arménská komunita v Isfahánu má bohatou a fascinující historii, která sahá více než 400 let do minulosti. Dnes žije v Isfahánu a nedalekém Shahin Shahr asi 8 000 Arménů. Provozují školy a kulturní centra a mají náboženskou svobodu a zastoupení v íránském parlamentu.
Mešita Jameh je jednou z nejstarších mešit v Íránu, která se pyšní směsicí architektonických stylů. Je zapsána na seznamu památek UNESCO.
Palác Chehel Sotoun (Palác čtyřiceti sloupů) je pojmenovaný podle odrazu svých 20 sloupů v bazénu, jejichž počet se tím zdvojnásobuje. Jsou v něm fresky královských obřadů a bitev a je obklopen nádhernou zahradou plnou růží.
Monar Jonban, známý také jako „třesoucí se minarety“, je jednou z nejzajímavějších historických památek Isfahánu. Byl postaven ve 14. století jako svatyně nad hrobem súfijského mystika Amu Abdulláha a je známý díky jedinečnému architektonickému jevu: když se zatřese jeden minaret, rozhoupe se i druhý.
Ali Gholi Agha Hammam je krásně zachovaná lázeňská budova z roku 1713, kterou nechal v Isfahánu postavit Ali Gholi Agha, dvořan šáha Hosseina. Dovnitř jsem šla sama s naší vzdělanou průvodkyní a Sádkem, manželova levá kyčel v předoperačním stavu totiž bolestivě protestovala proti ušlým kilometrům. Zůstal tedy sedět na lavičce v parku. Po mém návratu lízal zmrzlinu. Ukázalo se, že k němu přišel Íránec a zeptal se, zda mu není horko. Manžel pokýval hlavou a Íránec odešel. Nikoli na dlouho. Za chvíli se vrátil s velkým kopečkem zmrzliny. Tento přístup Íránců k cizincům není nic neobvyklého. Snaží se dokázat, že jejich národ není tak špatný, jak je líčen v západních médiích. Kromě toho se rádi procvičují v angličtině nebo francouzštině.
V Íránu jsme dost důkladně poznali život lidí, kteří mluvili anglicky nebo francouzsky. Nevíme však, co se skrývalo v hlavách té části obyvatel země, se kterými jsme se nedorozuměli, protože bohužel nemluvíme persky. I tato paní v černém čádoru se však na nás přátelsky usmívala a nechala se vyfotit.
Hašt Behešt, jehož název v perském jazyce znamená „osm rájů“, je okouzlující palác ze 17. století. Byl postaven za vlády šáha Sulejmana z dynastie Safíovců.
Po namáhavém dni jsme se zajeli občerstvit na místo, kde obyvatelé Isfahánu piknikují ve stínu stromů.
Každé putování má svůj konec. To naše íránské jsme skončili noční prohlídkou svatého města Qom ležícího asi 140 km jižně od Teheránu. Je to jedno z nejposvátnějších měst šíitského islámu, kde se nachází svatyně Fatimy Masumeh, která každoročně přitahuje miliony poutníků. Abychom prošli mešitou Azam nacházející se v sousedství této svatyně, museli jsme se zout. Dýchala na nás mystická atmosféra. Qom je spojen s Chomejním, zakladatelem islámské republiky, který se sem přestěhoval v roce 1923, aby dokončil své náboženské vzdělání. Žil ve skromném domě v ulici Yakhchal Qazi, která se stala centrem náboženského vyučování a politického aktivismu. Po vyhnanství ve Francii se po revoluci v roce 1979 na krátkou dobu vrátil do Qomu, ale později se ze zdravotních důvodů usadil v Teheránu.
Naše putování po Íránu patří k nejzajímavějším ze všech našich cest. Dodnes vzpomínáme na milé, kultivované a přátelské Íránce, jejich krásnou zemi a bohatou kulturu.
i60.cz
VímeVíc.cz|
NESPECHEJ.cz|
Sport - Aktuálně.cz|
In-lifestyle.cz|
Život cestovatele|