KOMENTÁŘ. Adam Michnik je celoživotní rebel, disident, politický vězeň komunistického režimu a veřejný intelektuál, jehož ostré vidění světa, nezatížené komplexy, štve zakyslé milovníky politických lží a falešných mýtů už přes šedesát let.
Pro české publikum lze připomenout třeba jen jeho charakteristiku legendy Charty 77 jako izolované skupinky, namísto politické opozice připomínající spíše tajná setkávání prvních křesťanů v římských katakombách.
Jedno z jeho nejprovokativnějších proroctví zaznělo těsně před koncem komunistického režimu v Polsku v roce 1988: „Propuštěný otrok, který o svoji svobodu nemusel bojovat, si ve svobodných volbách zvolí jen dalšího otrokáře“.
Příliš mnoho otroků
Myslím na to každý den při sledování kampaně před říjnovými parlamentními volbami. Viděno Michnikovýma očima je zde příliš mnoho otroků, nejen mezi budoucími voliči, ale stejně tak i mezi těmi, kdo se je snaží oslovit.
Pitoreskní emoce obrany údajné svobody slova pro pana Okamuru, který bičuje emoce otevřenými nepravdami, ale jakýkoliv pokus o konfrontaci s fakty zuřivě odmítá.
Pro otroky a slabochy všeho druhu nahrazuje nenávist národní program i prostou lidskou slušnost.
Bekot populistické superkoalice od komunistů k motoristům, spojené jen otrockou podlézavostí, jedno zda k Moskvě či k fašistické autarkii izolovaného čecháčkovství.
Hloupost politického marketéra, který nikdy válku nezažil, ale se zkušeností televizního čumila si vyčítá, že v kampani k poslední prezidentské volbě se strašákem války více nezatlačil. Až vlastizradou zavánějící pitomost poslanecké denunciace cvičení armádních složek pro boj s dezinformacemi.
Ministr financí, který odmítá tři neodvolatelně pravomocná a tedy konečná rozhodnutí zahraničních soudů, protože prý nemůže nebránit „náš stát“. Nechápe, že usvědčenému a odsouzenému zloději těžko pomůže, že se rozhodne rozsudek nepřijmout. Politické strany zprava i zleva, které se snaží zničit nezávislost veřejnoprávních médií.
Propuštěný otrok hlasitě vzývá svobodu, ale vzpírá se přijmout, že skutečná svoboda nemůže existovat bez spoluzodpovědnosti a jejího jedině spravedlivého měřítka, kterým je pravda.
Pokud nějaká moc takovému stále ještě otrokovi nabídne volbu mezi zodpovědností a pravdou na jedné straně, a pohodlím života bez povinnosti k pravdě, zvolí nenávist. Protože pro něj je nejsnazší, když může všechnu svoji frustraci a strach svést na vinu někoho jiného – cikány, Ukrajince, Brusel, pravdoláskaře, levičáky, pravičáky…
Pro otroky a slabochy všeho druhu nahrazuje nenávist národní program i prostou lidskou slušnost. Takže, pokud někdo brzy nenabídne této postotrocké společnosti pozitivní vizi spravedlnosti a tvrdé dřiny, na povrch vyplave jenom z frustrace rostlá nenávist.
Matematici, co vidí dopředu
V české společnosti žije vedle zatím většinově vítězných čecháčků stále více opravdu svobodných a zodpovědných občanů, kteří se snaží nevyhýbat ani zodpovědnosti, ani pravdě, a s přibližujícími se volbami je i o nich stále častěji slyšet.
Zajímavé je, že nepodporují žádnou konkrétní politickou formaci, což autor považuje za známku politické dospělosti, ale apelují na naštvané voliče, kteří předem ohlašují, že k volbám vůbec přijít nehodlají. Dovolím si zde ocitovat z krátké mailové výzvy, podepsané krypticky „Matematici, co vidí dopředu“.
„Moudrý člověk nezahazuje vesla, když zesílil proud a na řece se objevily peřeje. Bez nás se vesel chopí ti, kdo ji mohou zavést jen do vod nesvobody, autokracie a xenofobie.“
„Podle matematických modelů mohou neodevzdané hlasy zklamaných demokratů volby rozhodnout. Zkusme si připomenout, že nás zklamaly strany a konkrétní politici, nikoli demokracie jako taková. Víme, že ve volbách nevolíme anděly, jen dobře placené dočasné správce naší země.“
„Politiky, kteří ztratili naši důvěru, lze kroužkováním odsunout na nevolitelná místa. Můžeme vybírat i mezi nepopulistickými stranami. Žádný hlas zklamaného příznivce demokracie by však neměl propadnout.“
A nakonec Matematici stejně sympaticky připomínají, že kontrola politiků nemůže pro občany skončit ve volbách, ale že to je nutná součást každého dne demokracie mezi volbami.
Jsou to jistě pravdy obecné, ale jejich připomenutí je v současnosti víc než na místě. V řadě zemí se mladá generace opět jednou zhlíží v radikálních ideologických proudech a demokracii vnímá už jen jako poraženou a zkorumpovanou brzdu, opřenou jen o snůšku přežitých norem a zásad.
Vůle lidu prý už jde jinudy. Tak to už tady bylo a vždy to skončilo stejně. Nezměrnými hekatombami válek s desítkami milionů mrtvých. Stačí připomenout, že v roce 1931 tvořily v Německu hlasy pro radikální „revoluční“ levici a nacistickou pravici dohromady přes dvě třetiny voličského potenciálu.
Češi po válce masově podporovali nacionálně socialistickou „revoluci“ a ve volbách roku 1946 dali komunistům přes čtyřicet procent hlasů. Odvděčili se čtyřiceti lety nepotrestané diktatury a zrady.
Pokaždé, kdy se v nedokonalé demokracii demokraté přestanou věnovat diskusi a ze spravedlnosti se stane služka moci, začnou se voliči bouřit a volat po revoluci a očistě. Přicházíme právě do takového bodu.
Jaké štěstí, že nad stranami je ještě český prezident, který ostentativně trvá na dodržování ústavního pořádku a hodnot ústavní listiny práv a svobod. Asi ho nenapadlo, že se jednou stane disidentem, ale přijměme ten dějinný paradox s nadějí.
USA, Francie, Británie, blízké Slovensko či Maďarsko jsou na tom z vůle svých voličů a politických vůdců už podstatně hůř. Dívejme se na ně pozorně.
HlídacíPes.org
JakZdravě.cz|
Chalupáři-Zahrádkáři|
BetterLife|
kroniQa|
Náš REGION|
NESPECHEJ.cz|
ReadZone|
Zprávy - Aktuálně.cz|