ESEJ. Dosud byla demokracie na Západě chtěná. V současném boji s levicovým a pravicovým populismem by se však nově mělo řešit to, zda může být i povinná. Demokracie je považována svými příznivci za nejvyšší možné politické dobro. Mnoho lidí si to ale přestává myslet. A demokracie se tím dostává nejen do potíží, ale i do obrovského pokušení.
Demokracie dnes nestojí před zánikem, jaký ji potkal na prakticky celém Západě ve dvacátých a třicátých letech. Před vypuknutím druhé světové války existovala jako politický systém v podstatě už jen ve Spojených státech, Velké Británii a Francii.
Dnes stále ještě platí, že Západ je formálně demokratický – celý, nová diktatura na něm ještě nevyrostla, i když v USA se o to část politiků pokouší. Pocit ohrožení svobody je však mezi prodemokratickými silami velký.
Demokraticky zvolení autokraté
Není to jen děsivá zkušenost třicátých let minulého století, která obavy demokratů ospravedlňuje.
V čele dnešního Maďarska, Slovenska a Spojených států stojí politici, které je možné označit za autokraty. Potíže přinejmenším s populismem má či mělo Polsko, Itálie i Rakousko, Nizozemsko, nově se mluví o Rumunsku.[souvisejici]
Silné pravicově populistické strany, které se však zatím nedostaly do vlády, má i Německo a Francie. U nás v Česku mají před parlamentními volbami populistické strany v průzkumech většinu už delší dobu. Prodemokratické strany jsou zde u moci jen proto, že populisté byli v posledních volbách roztříštění.
Rozhodně však platí, že dnešní prodemokratické síly se snaží hledat ve třicátých letech poučení v tom, že demokracie se tehdy populistům a tyranům vlastně příliš nebránily.
Seznam prostředků použitých na Západě v posledních deseti patnácti letech k obraně demokracie je poměrně dlouhý.
Demokratická strana v USA chtěla na Donalda Trumpa v jeho prvním prezidentském období podat dvakrát ústavní žalobu. Nepodařilo se to jen proto, že republikáni raději chránili svého vůdce než ústavu.
A to i navzdory tomu, jak Trump přispěl k útoku na Kapitol 6. ledna 2021. Zvláštní výbor amerického Kongresu ho označil na hlavního iniciátora pokusu o puč a některé americké státy kvůli tomu řešily, zda nezakázat jeho účast v posledních prezidentských volbách.
Své při obraně demokracie předvedla i Evropská unie. Od silných politických vyjádření a moralizování až po varování před odejmutím dotací a omezení čerpání z unijních fondů. Zkušenost s tím má Rakousko, Polsko i Maďarsko.
Kde je diskuse o tom, zda je demokracie povinná? Nemůže se obrana svobody nakonec také změnit v jakýsi pseudodemokratický populismus?
Česká vláda se alespoň pokusila o boj s dezinformacemi, které jsou do značné míry právě antidemokratickou propagandou. Vznikl kupříkladu post vládního koordinátora strategické komunikace v čele s mnohdy rozporuplně vnímaným Otakarem Foltýnem.
Svébytnou kapitolou jsou dezinformace na sociálních sítích. Zatím největším zásahem – s argumentem ochrany demokracie – bylo v době covidu zrušení účtu Donalda Trumpa na Twitteru v roce 2021.
Nástrojem je i označování politických stran za extremistické, což může vést až k jejich zákazu. Volání po tom už se objevilo v případě Alternativy pro Německo nebo v Česku v případě Okamurovy SPD.
Chybí diskuse, kam až lze zajít
Ústavní pokusy o odvolání, možné zákazy kandidatury, rušení profilů na sítích, vstupování vlády do mediálního prostředí, omezování přístupu k dotacím, snahy některé strany zcela zakázat… Nejde o malý kalibr a není toho málo.
Při pohledu zpět do meziválečného období to mohou prodemokratičtí voliči snadno chápat i schvalovat. A (pro)demokratičtí politici si mohou myslet, že dělají něco extrémně záslužného. K tomu je však potřeba vyslovit jedno velké ale.[souvisejici1]
Může si demokracie vystavovat bianco šek na obranu sebe sama? Každý stát vždy trochu vynucuje sám sebe a svou vnitřní jednotu. Ale kde je diskuse o tom, zda je demokracie povinná? Nemůže se obrana svobody nakonec také změnit v jakýsi pseudodemokratický populismus?
Demokracie jako uspořádání věcí politických vznikala dobrovolně ze shody většiny. Nestojí proto jen na pouhém politickém konsensu, ale na respektu. Jde o zřízení, které má umožnit svobodné nalézání nejmorálnějších a nejlepších řešení věcí veřejných. Zdůrazněme – svobodné.
I demokracie má mít své hranice. Pokud je prodemokratické síly překročí, zabijí demokracii stejně spolehlivě jako populisté, autokrati a tyrani.
Mohou tedy vůbec prodemokratické síly za svobodu bojovat? A třeba i s použitím násilí? Obecně její zastánci věří, že v případě, kdy chce demokracii praktikovat většina nějaké společnosti toužící se vymanit z tyranie, jsou demokratické revoluce dovoleny a dokonce žádoucí.
Složitější je to však ve chvíli, kdy je demokracie u moci a má se bránit proti antisystémovým stranám, které jsou v menšině.
Marginální populisty může ještě přehlížet, ale proti silnějším by měla prostředky vážit a zároveň se prosadit, protože je stále vůlí většiny.
Boj ano. Ale i proti většině?
Co však s paradoxní situací, která nastává u nás? Prodemokratické strany jsou u moci, ale většina národa už podle průzkumů, zdá se, o dnešní liberální demokracii vlastně moc nestojí.
Lze i tak demokracii vymáhat? Teoreticky ano, když se opřeme o ústavní větu, která říká, že „změna podstatných náležitostí demokratického právního řádu je zakázána“.
A další otázka: je v USA, na Slovensku a v Maďarsku, tedy v zemích, kde antisystémové strany mají nyní převahu a jsou i u moci, dovoleno sahat k prodemokratickým revolucím? Současní lídři těchto zemích sice demokrati moc nejsou, ale demokraticky a svobodně zvoleni byli.
Je to velká spousta otázek, o kterých se na Západě prakticky vůbec nemluví. Ale jen tak tvrdit, že ve jménu dobra je vše dovoleno, taky nejde. V praktické rovině je demokracie přeci jen stále ještě o respektu a diskusi, a v ní by se měla umět prosadit a udržet u moci.
Jinak samotné demokracii hrozí, že se zvrhne k větší či menší tyranii. Případně začne demokracie ztrácet svou vlastní legitimitu, když například demokratická vláda, která se ve své zemi ocitne v menšině, začne bránit svému pádu jen proto, aby k moci nepřišli populisté, a ohne přitom některé hodnoty a zásady.
I demokracie má mít své hranice. Pokud je prodemokratické síly překročí, zabijí demokracii stejně spolehlivě jako populisté, autokrati a tyrani.
Jakkoli bezvýchodně to může znít, nechtěná demokracie by měla vědět, v jakou chvíli už má padnout a odejít. Ač je považována svými příznivci za nejvyšší možné politické dobro, nikdy by neměla být absolutně povinná.
Tím by zradila sama sebe, ale především by pak přestala být ideou a stala by se ideologií. Se vší špínou a fanatismem, který ke každé ideologii patří.
Autor je novinář, mimo jiné pracoval, psal a fotil pro Český rozhlas, Českou televizi – Toulavou kameru, TV Prima, Deník a řadu časopisů. V současnosti vede vlastní internetový deník v Pošumaví v Prachaticích
HlídacíPes.org
Zprávy - Aktuálně.cz|
SportWin|
In-lifestyle.cz|
Trendy svět|
Náš REGION|
Techzpravy.cz|
VímeVíc.cz|