CENTRUM.CZ > i60.cz > 17. 8. 2025, 10:34

Jen zoufalec chodí sám po horách

Sdílet

Pomaličku rozmrzám. Upřeně se dívám do plamenů krbových kamen na Sabince, kam jsem před chvílí už za tmy dorazil. Od Petrových kamenů jsem klopýtal potmě, protože mi přestala svítit čelovka a vážil jsem na kamenité cestě každý krok.

Zdroj: i60.cz

Všechny fotografie: Zdeněk Pokorný

Jen zoufalec chodí sám po horách

17. 8. 2025

Ozval se mladý hlas: "Kdo by tady chodil sám? Leda nějaký zoufalec!" Ani jsem se po těch slovech neorosil. Ještě jsem dostatečně nerozmrzl.

Zhruba před rokem jsem se octl sám bez partnerky, s dětmi mám velmi slabý kontakt. Vlastně žádný. I napadlo mě, že chodit Stezku Českem - bez ohledu na reklamu - není až tak špatný nápad. Většinou chodím sám, někdy s kamarádem, někdy s kamarádkou, anebo s úplně neznámými lidmi, s kterými se na trase přirozeně dám do řeči a seznámím.

Není důvodu vynechat nějaké roční období. Každý víkend někam dojedu a odšlapu si naplánovanou trasu. Autobusem nebo vlakem se dostanu kam potřebuji. V létě spím na divoko na zemi na karimatce nebo v hamace mezi stromy, ve spacáku. Úžasné noci jsou kolem Strážnice. Pamatuji se, že vinice tam v době sklizně voní tak omamně, že se ráno probudím přiopilý. V prosinci vyhledávám autobusové zastávky, protože tam nefouká, a většinou je tam šikovná lavička. Blbé jsou potoky, přes které nevede lávka. Musí se přebrodit naboso. A zvířata...Na úpatí Jeseníků mě jednou u cesty vyděsil psí štěkot. Ale nebyli to psi. Byli to bekající srnci a ostatní vysoká, kteří tam kroužili kolem mně celou noc. Kdo si to dovolil vstoupit do jejich obýváku? Měl jsem strach, ano, měl. Nebo koncem září když jsem scházel do údolí a kolem mne běhalo stádo srnců a jelenů velkou rychlostí. V duchu jsem se, leč marně, utěšoval tím, že je konec září a říjen přece začne až příští týden, že... Nebo u Vranova jsme se doslova srazili s divočákem. Poté, co slézáte skály v lednu a už pod vámi nehučí hluboká voda přehrady najednou tohle. Jen metr mezi námi. Naštěstí jsme se každý lekl a utíkali jsme na opačnou stranu. Medvěda jsem naštěstí nepotkal. Ale viděl jsem jeho trus plný nestrávených lesních plodů. Znalost základních modliteb se v tomto případě hodí.

A nejhorší je, když vám dojde voda nebo jídlo. Voda je horší. Bez jídla, na pytlík starých seschlých rozinek, jsem šel celou neděli. Ale bez vody vydržíte v horách tak s bídou půl dne. Pak už se potřebujete napít a doplnit tekutiny. Pusa se totiž příliš lepí a nebyli byste schopni odpovědět ani na pozdrav. Kdybyste někoho potkali.

Ale co je úžasné? Jak to bolí. Každá cesta je spojena s bolestí, kterou musíte překonat, chcete-li se dostat dál a někam dojít. Zatnout zuby. Zatím svoje. Ten pocit, když to vydržíte, je boží. A v této bolesti, která se zeslabuje a zase zesiluje, žije si to svým vlastním životem - najednou vidíte ta údolí pod sebou a úžasné výhledy. Tak krásné, že se to vypovědět nedá. A to je ten moment, kdy na bolest zapomenete a oněmíte tou krásou, kterou vidíte. A do toho se honí mraky a třeba se spustí déšť...a ten zase přestane (nebo taky ne). A vy jdete stále dál. Protože jít musíte, abyste se někam dostali.

A co je ještě lepší? Když pijete tu vychlazenou kofolu nebo pivo. A pak si dáte horkou polévku a první jídlo, protože vám chutná nějak víc a líp. Máte hlad jako vlk. A to normálně nelze zažít - takový hlad a žízeň. A do toho vás bolí to tělo. Snad každý kousek. A jak ta bolest přestává druhý a další den, vy začínáte plánovat další trasu.