Juraj Jánošík: Žádný hrdina, ale zběh. Pravda se do čítanek nevešla

| 2 min

Sdílet

Historická fakta boří mýty a odhalují, jak Juraj Jánošík skutečně zemřel. Jeho poprava na háku nebyla hrdinská, ale znamenala tři dny krutých bolestí.

Jánošík a zbojníci

Zdroj: FOTO:Stanisław Ignacy Witkiewicz, Public domain, via Wikimedia Commons

Pátek 17. března 1713 se stal dnem, kdy se zrodila legenda, ale vyhasl lidský život. Zatímco romantické báchorky líčí Juraje Jánošíka jako nezlomného hrdinu tančícího pod šibenicí, realita jeho konce byla brutální a zbavená jakékoli poezie. Nejslavnější slovenský zbojník Jánošík ve skutečnosti netrpěl pro vznešené ideály, ale zemřel v nepředstavitelných bolestech poté, co mu kat vrazil hák do levého boku.

Žádný student, ale zběh

Češi znají Jánošíka především díky Jiráskovým Starým pověstem českým, které z něj udělaly téměř nadpřirozenou bytost. Spisovatel nám předložil dojemný příběh o studentovi bohoslovectví, jenž se dal na zboj, aby pomstil utýraného otce. Historická fakta však mluví jasně a tento obraz boří. Jánošík nikdy nestudoval na kněze. Byl to voják, který se nechal semlít dějinami a opakovaně měnil strany.

Jako mladík se přidal k povstaleckému vojsku Františka II. Rákócziho a bojoval proti Habsburkům. Když povstání v roce 1708 u Trenčína krvavě skončilo, Jánošík padl do zajetí. Aby si zachránil krk, udělal to, co by na jeho místě udělal každý pragmatik. Vstoupil do císařské armády. Právě během služby v posádce na Bytčanském zámku potkal zbojnického kapitána Tomáše Uhorčíka. Toto setkání se stalo pro jeho další osud zásadním.

Kariéra psaná krví

Jánošíkova zbojnická kariéra nebyla žádnou dlouholetou epopejí. Trvala pouhé dvě sezóny, od podzimu 1711 do jara 1713. Vedení družiny převzal po Uhorčíkovi, který se chtěl usadit a oženit. Společně s „horními chlapci“ přepadávali kupce a zemany v Trenčínské či Nitranské stolici.

Nejtemnějším bodem jeho obžaloby se stala smrt domanižského faráře Juraje Vrtíka. K incidentu došlo v září 1712, kdy zbojníci na kněze vystřelili, protože se bránil oloupení. „Následkem postřelení farář dne 1. října 1712 zemřel. Tento čin připisovali Juraji Jánošíkovi u soudu v Liptovském Svatém Mikuláši,“ uvádí frivaldská brožura, která mapuje historii farnosti. Jánošík vinu popíral i na mučidlech a tvrdil, že stříleli jeho kumpáni Turiak a Plavčík. Soud mu však neuvěřil.

Agonie na háku

Konec přišel v březnu 1713 v Liptovském Mikuláši. Výslechy v té době nebyly žádnou formální záležitostí. Jánošík podstoupil lehké i těžké útrpné právo. Pálili mu kůži, zapichovali žhavé hřeby pod nehty a natahovali ho na skřipec. Navzdory mýtům o jeho nezranitelnosti musel prožívat peklo.

Rozsudek zněl jasně. Pověšení na hák za levý bok. Tento způsob popravy byl zvolen záměrně pro svou krutost. Odsouzenec neumíral okamžitě, neboť hák nezasáhl životně důležité orgány. Smrt přicházela pomalu, v důsledku vykrvácení, šoku a sepse.

„Tohle byl velmi krutý trest. Vybrali si ho kvůli tomu, že člověk dva tři dny umíral,“ potvrdila historička Diana Duchoňová pro RTVS. Jánošík na háku visel a trpěl, dokud nevydechl naposledy.

Zdroj informací: autorské zpracování redakce Kroniqa.cz na základě veřejně dostupných informací z médií (denik, zoom.iprima, www1.pluska).