Tahle žena, narozená v drsné australské komunitě, vyrůstala ve světě křiku, ponižování, sexuálního zneužívání a brutality, která se předávala jako dědictví. A když dospěla, proměnila tyto vzorce v teror tak intenzivní, že její poslední čin šokoval i otrlé policisty.
Ale abychom pochopili, co se stalo, je třeba pochopit ji – ženu, která se naučila, že láska existuje jen ve formě bolesti.
Dětství, kde nebyly hranice – jen chaos
Katherine vyrůstala v malé vesnici v Novém Jižním Walesu, v rodině, kde domácí násilí nebylo „incident“. Bylo to klima, norma. Způsob komunikace.
Její matka byla tvrdá, agresivní, často mluvila o nenávisti k mužům i k vlastním partnerům. Její otec byl násilný alkoholik. Hádky mezi rodiči byly tak divoké, že sousedé mluvili o nocích, kdy jejich dům zněl jako jatka.
Katherine to celé sledovala jako malá holčička – a učila se, že svět funguje podle jednoho pravidla: Kdo má moc, ten přežije. Kdo ji nemá, toho zlomí.
V jejích letech, kdy se z dítěte formuje člověk, byla nejčastějším projevem „lásky“ facka, výkřik, výhrůžka nebo ticho po bouři. A tohle všechno se zapsalo do její psychiky jako základní vzorec vztahů.
Dívka, která byla dvěma bytostmi
Katherine byla od dětství fascinující paradox. Na jedné straně tichá, rezervovaná, skoro plachá. Na straně druhé: impulzivní, agresivní, s výbuchy vzteku bez varování.
Její učitelé uváděli, že působila jako „dvě různé osoby“, a spolužáci se jí báli.
Zatímco venku se chovala jako dívka, která touží po přijetí, doma byla naučená, že intimita je válka – a že vyhrává ten, kdo se nebojí udeřit první.
Tohle vnitřní rozštěpení ji bude provázet celý život.
Vztahy jako bitevní pole
Když Katherine dospěla, začala navazovat vztahy – a každý z nich se brzy změnil v intenzivní toxickou dynamiku.
Její partneři popsali stejný vzorec: nabízela extrémní počáteční oddanost, rychle a silně se připoutávala, žárlivost přicházela jako vlna, která smetla vše, poté následovala agrese a nakonec fáze „laskavosti“, která partnerům vytvořila iluzi, že bouře je pryč.
Psychologicky se tomu říká cyklus zneužívání, ale u Katherine měl speciální intenzitu: nešlo jen o moc, ale o dramatickou vnitřní potřebu znovu a znovu si potvrzovat, že není ta slabá, že tentokrát ona bude ta, která přežije.
Partneři od ní utíkali. Někteří skončili v nemocnici. Jeden jí utekl od svatebního stolu. A většina z nich řekla totéž: „Když měla dobrou fázi, byla jako anděl. Když měla špatnou… nedalo se před ní utéct.“
Domácnost, která byla labyrintem její mysli
Katherine milovala vizuální symboly. Její dům později popisovali policisté jako něco mezi muzeem brutality a chaotickým uměleckým projektem: stěny pokryté noži, ostrými nástroji, řetězy a rekvizitami, které připomínaly temné fantazie.
Nikdo nevěděl, proč to dělá. Ale psychologové později uvedli, že to byl způsob, jak externalizovat chaos, který měla v sobě.
Pro někoho jsou dekorace květiny. Pro ni byly nástroje moci – věci, které se lesknou, věci, které vystraší, věci, které připomínají, že v jejím domě vládne ona.
Když se láska změní v posedlost
Její poslední vztah – ten, který skončil tragédií – byl ukázkovým příkladem jejího vzorce:
Zpočátku byla intenzivní, hřejivá, pečující. Pak se objevila žárlivost. Následovaly výbuchy vzteku. A poté krátké, téměř něžné fáze, ve kterých se partnerům omlouvala, slibovala, měnila se.
Jenomže Katherine se nezklidnila. Naopak. Když se rozhodla, že ji chce opustit, její vnitřní svět se rozsypal. A tam, kde jiní cítí lítost, pocítila ona hroznou, ničivou směs žárlivosti, ztráty kontroly a touhy po absolutním trestu.
Jají závěrečný čin se stal jedním z nejbrutálnějších v historii Austrálie. Katherine zavraždila muže, který se ji snažil opustit. Ale nespokojila se s jeho ubodáním. Stáhla ho z kůže a části těla také uvařila. Kvůli extrémní brutalite se stala první ženou v Austrálii odsouzenou na doživotí bez možnosti podmínečného propuštění. A to i přes to, že Katherine v tu chvíli již nebyla v kontaktu s realitou.
Byla ve stavu psychotického vzteku, disociace a hluboké projekce, kdy partner nebyl člověk, ale zrcadlo všeho, čím ona sama pohrdala.
Co psychologové viděli, když ji zkoumali
Katherine Knight je fascinující nejen jako pachatelka, ale i jako případ.
Psychologické hodnocení identifikovalo kombinaci:
hraniční poruchy osobnosti,
disociativních epizod,
extrémní impulzivity,
naučených vzorců domácího násilí,
a ztráty reality ve stavu silných emocí.
Její agrese nebyla plánovaná v tradičním smyslu. Byla to erupce člověka, jehož vnitřní svět byl jako sud střelného prachu – a poslední partner byl jiskra.
To nejzajímavější je především to, že Katherine Knight nebyla „chladná zabijákyně“. Ona byla emocemi pohlcený vulkán, který se naučil, že násilí je prvním jazykem, kterému rozumí.
Když je žena monstrem, systém tomu nevěří
Část děsu kolem případu Katherine Knight vznikla z toho, že svět není zvyklý vidět ženy jako pachatelky extrémního násilí. Stereotyp říká, že ženy zabíjejí jedy, intrikami, finančními motivy. Ne rukama. Ne ve vzteku. Ne tak intenzivně.
Ale Katherine ten stereotyp roztrhla na kusy.
Jejím činem nebyla jen vražda. Byl to kolaps celé její identity, výbuch dlouho potlačované agrese a poslední důkaz toho, že v některých lidech se bolest promění v něco, co lidský jazyk neumí popsat.
Je to příběh o ženě, která měla být chráněna už jako dítě – a místo toho se stala tím, čeho se jako dítě nejvíc bála.
Psychologie zločinu 
