Jan Suchopárek po vítězství nad Slovinskem, které už nic nemohlo změnit na odjezdu lvíčat ze šampionátu po základní skupině, v emotivním televizním rozhovoru mimo jiné pronesl: „My rozebíráme všechny ty nejlepší mužstva. Já si myslím, že to úplně ideální není. My musíme rozebírat svoji hru, což občas činíme. Ale spíš se zaměřujeme na to, že ukazujeme špičkový týmy. My nikdy nebudeme mít hráče typu Nwaneriho nebo Hutchinsona. Prostě my jsme Češi a nikdy takhle rychlostně vybavení nebudeme. S tím se musíme smířit. Ale musíme pracovat na technice, přesnosti přihrávky. Snažili jsme se s hráči pracovat tak, abychom taktiku přizpůsobili hráčům, jaké máme. Můžu si myslet, že budu hrát jako Manchester City nebo Real Madrid, ale když ty hráče nemáme, tak nemůžeme takhle hrát.“
Ivan Hašek, kouč národního A týmu, po výprasku v Chorvatsku pronesl: „Obrovský rozdíl byl především v práci s míčem po jeho zisku. Chorvati s ním chodili do rychlosti, měli k dispozici několik řešení. Naopak my jsme v podobných situacích neměli komu přihrát.“
A ještě předtím, když si analyzoval vystoupení celku na EURO 2024, kde Češi také skončili po základní skupině, konstatoval: „Technických hráčů máme u nás spíš nedostatek. Takže jsme věděli, že budeme hrát spíš silovějším způsobem: víc po stranách s více centry, i když trendy jsou možná jiné.“
Takže dva nejvýše postavení trenéři v zemi jsou přesvědčeni, že české reprezentace nemohou hrát moderní fotbal, neboť na něj nemáme hráče.
Ale neměly by trenérské autority přemýšlet opačně?
Neměly by právě ony volat šířit do republiky poselství, že je nutné jít s vývojem, a ne pádit proti němu, protože nedokážeme vychovat v duchu moderny fotbalisty.
Brückner musí žasnout
Ve vyspělých fotbalových končinách si uvědomují, že na vrcholu reprezentační sekce musejí být ti nejprogresivnější a nejprozíravější lidé, kteří dokážou vidět do budoucnosti. Zpátečníci tvrdící, že fotbal odpovídající vrcholné mezinárodní úrovně nelze hrát z důvodu nedostatku vhodných hráčů, nemůžou na tyto pozice ani pomýšlet. Natož aby se do nich vyšvihli.
Reprezentační trenéři totiž spoluurčují fotbalový kurz v daném státě a jsou inspirací pro celé hnutí. To je jejich mimořádně důležitý úkol. Jejich slova berou všichni dole velmi vážně. Proto musejí velet správným směrem. Zkrátka – musejí to být po všech stránkách elitní lídři.
Proč tomu tak v tuzemsku není?
Protože ti, kteří reprezentačního trenéra vybírají a odsouhlasují, myslí podobně jako tandem Hašek-Suchopárek. Kdyby ne, nemohl by sportovně-technický ředitel asociace navrhnout takové kandidáty a členové výkonného výboru by jim nemohli dát zelenou.
Přitom by se stačilo podívat ani ne do tak dávné minulosti. Odpovědní by se dozvěděli, že když se k reprezentačním mužstvům dostali fundovaní vizionáři, český fotbal rázem patřil k evropské i světové smetánce.
Tak tomu bylo, když se k jednadvacítce a posléze k áčku propracoval po šedesátce Karel Brückner. Národní tým byl tenkrát po jeho předchůdci Jozefu Chovancovi, uznávaném internacionálovi, v totálním rozkladu.
Pak téměř ze dne na den stejní hráči povstali z popela. Důvod? Nedvěd a spol. okamžitě poznali, že olomoucký doyen rozuměl tomu, kam kráčí fotbal. Ba co víc – on ho sám posouval dál. Podstatné však bylo, že uměl sexy útočný, presinkový způsob hry svěřence také prostřednictvím tréninku naučit.
Brückner neříkal, že nemáme rychlostně vybavené hráče, on si je našel. A když třeba neměl dynamického krajního beka, udělal ho ze záložníka.
„Poborák hrál pravého beka, Rosa byl defenzivní štít. No a co? Útočný styl nám byl vlastní. A trenér ho po nás v každém zápase vyžadoval,“ přiznával Pavel Nedvěd.
„Kombinace, signály, obranné postavení, všechny role i jejich obsah jsme znali nazpaměť,“ doplňoval Vladimír Šmicer.
Šlo o jednoduché principy, které by mohla plnit i současná reprezentace.
„Jedním z principů bylo třeba to, že první přihrávka po zisku míče musí jít okamžitě dopředu,“ líčil Tomáš Galásek, computer Brücknerovy hry. „Takže jsme na tréninku často hráli sedm na sedm s tím, že kdo se zmocní balonu, nesmí hrát dozadu.“
Když někdo použil dva doteky, pedant Brückner hru zastavil a lamentoval: „To už je pozdě, to nechci, to je ztráta času!“ Muselo se hrát z jedničky, žádné drbání. Expert z Hané totiž věděl, že ve fotbale budou čím dál více rozhodovat o úspěchu či neúspěchu akcí, zlomky vteřin.
Proto česká reprezentace vystřelila vzhůru. Ne kvůli zázračné úrodě geniální generace hráčů. Kdyby neměli Nedvěd a jeho parťáci oporu v Brücknerově systému, kterým mudrc z Hané předběhl dobu, nezářili by tolik.
Zlatý recept zadupán do země
Tentýž model poté zopakoval Jaroslav Hřebík. Jak se Spartou v Lize mistrů, tak s reprezentační devatenáctkou. Většina lidí se smála, když si z okresního přeboru vytáhl útočníka Lukáše Hartiga, protože takový typ přesně potřeboval do celoplošného presinku. Pak všichni koukali s otevřenou pusou, jak Letenští s neznámými hráči deklasovali Feyenoord Rotterdam, vyřadili FC Porto s Mourinhem na střídačce a prohnali v nádherném zápase Real Madrid s Figem a Zidanem.
Kdo by přesto nevěřil, že tenhle recept funguje, těm Hřebík poskytl další důkaz na EURO devatenáctek. Složil dohromady tým, jehož fotbal nazvala expertní komise UEFA za nadčasový. České naděje nakonec braly stříbro, když ve finále ještě v prodloužení nad Španěly vedly.
Hřebík motivoval mužstvo i tím, že moc chce konfrontaci se Španěly, aby si trenéři a hráči mohli v přímém souboji zkonfrontovat, jestli je cesta, po které šli, správná a obstojí v porovnání s absolutní špičkou. Současně se těšili, jaké tento střet odhalí nedostatky. Aby mohly být následně odstraňovány.
Česko-španělský duel následně potvrdil, že čeští hráči mohou soupeřit s top celky, pokud jsou metodicky dobře a náročně vedeni.
Chytří šéfové firem by si Brücknerovy a Hřebíkovy úspěšné návody důkladně rozebrali, snažili by se je rozvíjet a implementovat systematicky do celé pavučiny českého fotbalu.
Jenže jsme více než dvě desítky let po demonstraci úspěšné „výroby“ českých fotbalistů a stylu hry a tenhle odkaz je zadupán do země.
Výsledkem je, že reprezentační áčko a lvíčata mohou vyzrát jen nad průměrnými mužstvy a medaile z evropských šampionátů jsou pro ně nedostupné.
A navrch ještě trenéři, kteří by se měli starat o to, aby tomu tak nebylo, veřejnosti sdělují, že pro vyšší cíle nemá Česko hráče, ať se připraví na ještě horší časy.
To je vážně absurdní.
Drbna.cz
Magazín - Aktuálně.cz|
Sleep & Relax|
Žena-in.cz|