Koptové jsou jednou z nejstarších křesťanských komunit na světě, jejich kořeny sahají hluboko do starověkého Egypta. Přijali křesťanství už v prvních desetiletích po jeho vzniku a dodnes si uchovávají svůj unikátní jazyk i liturgii, které přežily staletí proměn i tlak okolních kultur.
Pojem Koptové původně označoval všechny Egypťany – vždyť samotné slovo „Kopt“ znamená „Egypťan“– avšak po úspešné islamizaci a arabizaci této severoafrické země od 7. století je to označení výhradně pro egyptské křesťany.
Koptové obývali v drtivé většině Egypt, menší skupiny se však vyskytovaly i v Libyi či Súdánu. I dnes zůstávají významnou menšinou egyptské populace – odhady o jejich počtu se liší, nejčastěji se však uvádí přibližně 10 %, což odpovídá asi 10 milionům osob. Ti se dnes většinově hlásí ke Koptské pravoslavné církvi, menší část z nich i ke Koptské katolické církvi a ojediněle i k dalším křesťanským církvím. Liturgickým jazykem Koptů zůstává až do dnešních dnů koptština.
Jazyk starověkého dědictví Koptština je výsledkem velmi dlouhého vývoje starobylé egyptštiny. Jedná se o severní afroasijský jazyk, kterým se hovořilo v Egyptě až do 17. století. V průběhu 1. století byla egyptština doplněna o řeckou abecedu, kterou rozšířily některé znaky démotického písma vyjadřující egyptské fenonémy nepřítomné v řečtině. Koptština se dále rozvětvila do několika unikátních alfabet a dialektů, z nichž nejvýznamnější jsou sahidský a zejména bohairský dialekt. Ten je dodnes liturgickým jazykem koptské pravoslavné i koptské církve. Přestože je dnes koptština pro běžné mluvčí mrtvým jazykem, její litugické užívání drží tento krásný starobylý jazyk těsně nad hladinou zapomnění, o niž se od 7. století usilovně snaží Arabové.
Arabština v Egyptě definitivně převládla asi v 10. století. Podle Bible psal Bůh v dějinách spásy pouze dvakrát – jednou na kamenné desky na Sinaji a podruhé do písku rukou vtěleného Logu. Pokud se zamyslíme nad tím, jakým jazykem mohly být desky zákona napsány, můžeme bez nadsázky říci, že Koptové ve své liturgii užívají doslova „božský jazyk“ – tedy jeden z nejstarších jazyků, který se pyšnil písmem.
Obraz Egypta v Bibli Egypťané mají ostatně velmi hluboké biblické kořeny, které můžeme najít zejména ve Starém zákoně. Vždyť právě do Egypta cestoval praotec Abrahám (Gn 12,10–17), který se zde podle Bible dokonce setkal s faraonem. Později na dvoře faraonově udělal závratnou kariéru Hebrejec Josef a následovalo dlouhé období, kdy byl vyvolený národ utlačován Egypťany. Také Mojžíš se narodil v Egyptě, a právě odtud spektakulárně vyvedl svůj lid, jak popisuje kniha Exodus.
Mimořádně zajímavý text o egyptské zemi přináší také prorok Izaiáš. Devatenáctá kapitola starozákonního Izaiáše nejprve ostře kritizuje egyptské náboženství a vyhlašuje přísný soud nad egyptskými modloslužebníky, v závěru ale prorokuje, že Egypťané poznají pravého Hospodina a ten se mezi nimi usídlí (Iz 19,21). Někteří koptští myslitelé v tom vidí jasný náznak budoucí konverze Egypťanů ke křesťanství. Židé ale tento názor nesdílí, a asi nikoho nepřekvapí, že ani muslimové. Všichni se však shodnou na tom, že Bůh je jen jeden. V tomto kontextu je třeba zdůraznit, že první vážný pokus o monoteismus, který výrazně předběhl svou dobu, uskutečnil už egyptský faraon Achnaton ve 14. století před Kristem.
Izaiáš pak svou velkolepou řeč o Egyptu uzavírá slovy velkého zaslíbení: „V ten den bude Izrael s Egyptem a Asýrií tvořit trojici a bude požehnáním uprostřed světa, jemuž Hospodin zástupů požehná: Požehnán buď Egypt, můj lid, Asýrie, dílo rukou mých, a Izrael, mé dědictví!“ (Iz 19,24–25).
Samotný Ježíš prožil prvních tři až pět let svého života právě v Egyptě. Jeho rodina tam uprchla před nebezpečím, které představoval král Herodes (o tom píše evangelista Matouš, Mt 2,13–21).
K této etapě spasitelova života chybí písemné doklady, Koptové ovšem tradují bohatě obrazné historky i nadsazené pitoreskní zkazky, kde se nešetří zázraky malého Ježíše, který tu nechá vytrysknout pramen, tu se mu pokloní lev a tu zase palma, aby si Maria mohla natrhat datle. Jindy se Ježíš objeví u soch pohanských model, které popadají na zem a roztříští se.
Prvopočátky egyptské církve Křesťanství se v Egyptě začalo šířit prakticky bezprostředně po Ježíšově ukřižování v Jeruzalémě – tehdy tam odcestoval evangelista Marek a kolem roku 42 založil podle tradice církev. Stal se tak prvním alexandrijským biskupem. Jméno Boží měl údajně oslavit mučednickou smrtí v roce 68, ještě za vlády římského císaře Nera, který krátce poté spáchal sebevraždu.
Nejstarší koptské (přesněji egyptské) písemné fragmenty Nového zákona pocházejí ze 2. století. Už ve 3. století tvořili křesťané většinu obyvatel Egypta, a země se tak stala důležitým centrem křesťanství s mnoha významnými teology.
Jedním z nich byl Arius (250–336), podle katolické věrouky „nejslavnější bludař“, pocházející z oblasti dnešní Libye, ovšem působící v egyptské Alexandrii. Arius je často titulován jako pán bludařů – ale proč dštít tolik síry? Byl to poctivý myslitel, který dospěl k určité tezi, jež byla později označena za nesprávnou.
Právě v reakci na ni však bylo konečně formulováno jednoduché, ale hluboké vyznání víry, které by se bez Aria možná objevilo mnohem později. Připomeňme si, že úkolem teologů přece není tupě opakovat, ale objevovat dosud neprostoupené cesty – a mnohé z nich jsou pochopitelně slepé. To však nemusí nutně znamenat zatracení těch, kdo se po nich vydali.
Vedle arianismu kvetly v Egyptě také další myšlenkové proudy, později označované jako subordinacianismy. Dále take gnostické křesťanství, novoplatónsky orientované křesťanství, karpokratovsky střižená křesťanská gnóze, učení křesťanských adamitů a mnoho dalších směrů více či méně vázaných na křesťanství.
Efezský koncil Teologické spory, které vyvolal Arius a jeho následovníci, byly řešeny už na prvních dvou velkých koncilech – v Niceji (325) a Konstantinopoli (381). Ještě ostřeji se vyhrotily na Efezském koncilu v roce 431. Tam se rozhořel spor mezi patriarchou Cyrilem z Alexandrie (376–444) a jeho konstantinopolským protějškem Nestoriem (381–451). Týkal se tzv. communicatio idiomatum – tedy otázky, zda lze božské i lidské vlastnosti přisuzovat jednomu a témuž subjektu, vtělenému Logu.
Cyril Alexandrijský kladl důraz na jednotu osoby Ježíše Krista – podle něj byly božská a lidská přirozenost v Kristu spojeny, přičemž hlavní a určující zůstávala přirozenost božská. Toto učení, později nazývané hypostatická unie , přijal koncil v Efesu v roce 431 a odmítl Nestoriovo pojetí, které oddělovalo obě přirozenosti. Nestoriovi příznivci však výsledky koncilu neuznali a založili vlastní směr, známý jako nestoriánství.
Zlomový Chalcedon a zrod Koptské pravoslavné církve Cyrilovu linii ještě více vyhrotil jeho žák Eutyches, který tvrdil, že Kristus má po vtělení už jen jednu, a to božskou přirozenost – lidská se podle něj v té božské zcela rozplynula. Tento výklad, známý jako monofyzitismus , vyvolal ostrý odpor konstantinopolských teologů a vedl ke svolání koncilu v Chalcedonu roku 451.
Ten – slovy papeže Lva Velikého – formuloval učení, že Ježíš Kristus je jedna osoba (Božský Syn, Logos) ve dvou přirozenostech: Božské a lidské. Ty jsou v něm spojeny nesmíšeně a nerozděleně. Jenže vlivná větev alexandrijské teologické školy v té době zastávala učení označované jako monof yzitismus (z řeckého mono – jedna, fýsis – přirozenost). Zjednodušeně řečeno, tato teologie tvrdila, že při vtělení Logos natolik převýšil lidskou přirozenost, že ji zcela pohltil, a tak byl Kristus nositelem výhradně Božské přirozenosti.
Alexandrijská církev výstupy Chalcedonského koncilu odmítla a oddělila se od tehdejší univerzální církve. Vznikla samostatná křesťanská církev, která se hlásí k monofyzitské christologii. Právě tato církev – dnes známá jako Koptská pravoslavná církev – významně ovlivnila tvář křesťanství také v Etiopii. Dodnes představuje hlavní křesťanské společenství v převážně muslimském Egyptě.
Zrození mnišství Významným přínosem koptského křesťanství byla vznikající tradice mnišství, která se formovala v egyptské poušti v době, kdy raní církevní otcové formulovali nauku o „creatio ex nihilo“ – stvoření z ničeho (poznatek ed). Za zakladatele poustevnictví a mnišství je považován Sv. Antonín.
První poustevníci opouštěli vesnice nebo oázy, aby se uchylovali na okraje pouště. Jejich počet postupně rostl, až začali zakládat mnišská společenství a odcházeli stále hlouběji do pouště s cílem žít život v blízkosti andělů. Postupně zde vznikaly killie – jednoduchá pouštní obydlí – a nakonec i opevněné kláštery, které lze v Egyptě stále obdivovat.
Velmi známý je například klášter sv. Kateřiny na Sinaji. V návštěvních hodinách je klášter zaplavený hordami turistů, ovšem s odjezdem posledního odpoledního autobusu zavládne v klášteře jedinečná tichá atmosféra. Za návštěvu rozhodně stojí i další kláštery, například Theotokos (s dříve mimořádně bohatým skriptoriem), Parámús, sv. Pavla, sv. Antonína, sv. Bišoje nebo sv. Makária.
Proměna křestňaského Egypta V roce 641 byl však Egypt dobyt Araby šířícími islám a náboženská rovina Egypta zaznamenala syrovou srážku dvou masivních tektonických desek. Křesťané byli zprvu tolerováni, pokud však uznali muslimskou hegemonii. Koptové, kteří nechtěli přijmout islám byli po určité době tolerance zatíženi velmi vysokými daněni i zneužívani pro nucené práce. Mnozí i kvůli tomu nakonec konvertovali k šířícímu se islámu.
To rozhodně neznamená, že by se v Egyptě většinové křesťanství stalo okamžitě menšinovým. Nutno totiž dodat, že pronásledování egyptských křesťanů poznala země na Nilu již v prvních staletích po Kristu, zejména za římských císařů Decia nebo Diokleciána.
Islamizace probíhala od severu k jihu po poměrně dlouhý čas. Byl to proces plný generování křesťanských mučedníků, utlačování i materiálního vydírání. Výraz Kopt se tak v tomto období ustálil jako označení pro egyptského křesťana.
Koptská církev dnes Sídlem vedení Koptské pravoslavné církve včetně jejího nejvyššího představitele – koptského papeže, tedy alexandrijského patriarchy – byla původně Alexandrie. Od 12. století se jím stala Káhira. Hlavním chrámem je katedrála sv. Marka v Káhiře.
Koptská liturgie je známá svou bohatostí: dominuje jí chorální zpěv, nádherně zdobené liturgické oděvy a několikahodinové bohoslužby, při kterých se vydatně používá kvalitní kadidlo – vůně, jež má daleko k laciným náhražkám, které známe z některých katolických mší.
Ačkoli dnes najdeme mnoho úspěšných Koptů v egyptském podnikání, umění nebo vědě, život křesťana v současném Egyptě má k idyle daleko. Stejně jako ikonostas odděluje chrámové prostory, i křest vodou v babtisteriu symbolicky rozděluje egyptskou společnost, kde menšina nemá ustláno na růžích porozumění pod hedvábným baldachýnem mezináboženské tolerance.
Více se o Koptských křesťanech dočtete v právě vydané knize: HAVELKA, Ondřej. Africké náboženské tradice: duchovní bohatství nejchudšího kontinentu. Praha: Dingir, 2025.
Proboha!
Sport - Aktuálně.cz|
KINOTIP2.cz|
Fajnstyl.cz|
SportWin|
Žena.cz|