CENTRUM.CZ > In-lifestyle.cz > dnes, 05:31

„Kvůli ošklivému pádu jsem zažila den blbec, vlastně hned dva,“ říká paní Maruška. Smála se jí i klientka

3 min

Sdílet

Paní Dana je díky dceři babička a svá vnoučata miluje. Hlídat vnoučata jí nevadí, problém je jinde. Kámen úrazu vidí v tom, že pohled na výchovu má úplně jiný, než její dcera. Paní Dana se přizpůsobila, ale podle dcery by měla striktně dodržovat všechno.

Bez popisku

Zdroj: Foto: Freepik, nešťastná žena, ilustrační foto

Čas od času se každému z nás dostaví takzvaný den „blbec.“ Někdy je to k smíchu, jindy k pláči, ale většinou je to tak, že nám je do pláče, ale všichni okolo se válí smíchy. Přesně takový den, přesněji dva dny, si prožila i paní Maruška.

Paní Maruška se o svůj příběh podělila nejenom na sociálních sítích, ale také s naší redakcí. Text jsme z velké části ponechali v původním znění, ale některá peprná slovíčka jsme vyměnili za taková, která je možné publikovat.

Den, přesněji řečeno dva dny „blbec“

Paní Maruška se svěřila s tím, jak v jejím podání vypadá den, kdy je člověku pomalu do pláče a ostatní se mohou smíchy potrhat. Jeden den se vracela po práci z obchodu domů v doprovodu své malé dcery. Byl to den jako všechny ostatní. Den plný pohody, nic ji netrápilo a myslela si, že ji čeká fajn zbytek dne. Jak se ale říká, chyba lávky.

Den blbec první

Vlezeme s dcerou do hlavních dveří bytovky a vyjdeme pár schodů. Přesněji, já mám v plánu vyjít pár schodů, až na to, že poslední schod nějak přehlídnu a předvedu nejlepší držkopád za posledních pět let. Nákup letí, já letím a v hlavě mi letí myšlenka: „Sakra, snad se nerozbije to pivo,“ a padám. Tvrdě. Následující minuty jsou ve znamení Nelinky, která se furt ptá, jestli jsem v pohodě, zatímco ze mě vychází více či méně hlasitý: „Sakra, sakra, sakra, to bolí!“ Světe div se, pivo se nerozbilo, ale já byla dobitá jak Sarajevo. Všechno dobrý, jedno pivo to spraví.

„Bála jsem se, abych ve 40 letech nebyla babičkou,“ říká paní Irena. Místo toho sama skončila v porodnici

Den blbec druhý

A pak přišel den druhý. Dělám osobní asistentku. To znamená, že zastupuju ruce, nohy a občas mozek u lidí, kteří už na to nemají kapacitu. Měla jsem dvě asistence, jednu a na tu navazovala hned druhá.

Ráno zaspím. Nečekaně. Všechno mě bolí. Tak nějak jsem se nedokázala pořádně vyspat vzhledem k mírnému otřesu mozku po pádu, kdy se málem otřásla celá bytovka. Letím do školky a pak honem do kanclu pro klíče od služebního auta. Vyjíždím. Jazyk na vestě, nadávky, opakuju si, jaká jsem kráva. Dojíždím jako zázrakem na čas. V polovině první asistence mi dochází – doprčic, nemám klíče od druhé domácnosti, kam mám jet hned potom. Panika. Šéfové volat nemůžu, protože by asi nepřežila, kdyby zjistila, že se mi to stalo po týdnu znovu.

Scéna jako z hororu tomu dala korunu

No jasně! Vždyť mi syn mé klientky naposledy ukázal, kde schovává klíče od sklepa, kudy se dostanu do bytu. Super! Nebudu za krávu. Už v klidu dokončím asistenci a jedu za svojí druhou klientkou. Klíče najdu na smluveném místě a skoro si pískám.

Fotografie sklepa — Foto: Pixabay, starý sklep, ilustrační foto

Vlezu do sklepa. Tma. Naprostá tma. Netuším, kde je vypínač, ale není tam, kde ho čekám. Rozsvěcuju telefon a dochází mi, že tohle asi nebude prd*l. Mám před sebou pět dveří. Patery dveře v temným sklepě. Já nesnáším horory. Po otevření prvních pár dveří jásám. Je to super, už vím, kde mají kotelnu, sklad na dřevo a něco, co vypadá jako místnost, kde by se dala klidně pohřbít mrtvola. Konečně nacházím dveře nahoru. Yes! Asistence probíhá v klidu. Až na to, že mi pořád něco padá. Dnes zkrátka nemám svůj den. Je vlastně fajn, že moje klientka je na tom podobně. Rozhodně v tu chvíli nemyslím na to, že nás dělí 60 let. Když už se blíží konec, ještě se nezapomenu jebnout o stůl do hlavy, která mě ještě furt bolí. Skvělý. Moje: „Do prde*e práce“ má klientka komentuje smíchem.

Konečně mám padla. Odcházím sklepem, ve kterém se mi mimochodem zase povede ztratit a když se z něho vymotám, konečně odjíždím vrátit služební auto a domů. Až doma zjišťuju, že svůj telefon jsem nechala ve služebním autě. Dnes jsem se měla řídit heslem: Ožer se už před snídaní.