„Vždycky jsem si myslela, že jsem opravdu hodně tolerantní. Nikdy mi nic nevadilo a řídila jsem se heslem, že každý má právo žít, jak chce. Jenže když mi kamarádka nedávno řekla, že byla na potratu, zjistila jsem, že vlastně zas tak tolerantní nejsem,“ popisuje Monika.
Monika je momentálně v pokročilém stádiu se svým prvním dítětem. A její a partnerova cesta za miminkem rozhodně nebyla jednoduchá, což je i důvod, proč se maminkou poprvé stane až v sedmatřiceti letech.
„Kamarádka už dvě děti má a třetí těhotenství byla prý nehoda. S manželem o třech dětech nikdy neuvažovali, nemají nijak velký být a problémem jsou i finance. Vlastně má hromadu racionálních důvodů, které ji vedly k podstoupení potratu. I tak se s ní ale po tom, co zabila svoje dítě, nemůžu bavit,“ tvrdí Monika.
Ta neví, jestli nejde jen o těhotenské hormony a doufá, že po porodu se její přístup změní. O dlouholetou kamarádku by totiž nerada přišla. Na druhou stranu momentálně se jí nedokáže podívat ani do očí. Zároveň jí ale nechce říkat skutečný důvod toho, proč se s ní najednou skoro vůbec nebaví.
„Pořád se na něco vymlouvám. Hlavně, že mi není dobře, i když je, abych se s ní nemusela vidět. Nechci jí totiž soudit, i když jsem ji samozřejmě sama v sobě odsoudila. Do jisté míry se za to i stydím, ale na druhou stranu jako těhotná nechápu, jak někdo může dát nenarozené dítě pryč,“ uzavírá Monika, která má tak trochu zmatek ve svých pocitech.
K článku se vyjádřila Bc. Karin Emily, psychoterapeutka, arteterapeutka a speciální pedagožka:
Monika sama má racionální vhled do svého současného odmítavého postoje ke své kamarádce. A ano, hormony a její obtížná cesta za vytouženým těhotenstvím jí umožňuje plně se vžít do situace své kamarádky. Tím spíše, že vnímá nespravedlnost přírody, kdy jedna žena otěhotní opakovaně bez problémů a chce se dalšího dítěte vzdát a jiná po těhotenství a dítěti dlouho marně touží. Tatáž situace a dva různé významy. Pro jednu nechtěná komplikace, pro druhou dlouho očekávané splněné přání.
Svým emocím nelze plně poručit a potlačování a předstírání dlouhodobě v žádném vztahu nefunguje, aniž by se časem neprovalilo potlačované napětí a další skryté emoce.
Tato situace, kterou obě ženy žijí, každá na opačném emočním i praktickém spektru musí nutně otřást jejich vztahem. Ale sama Monika vnímá, že nechce o kamarádku přijít, protože má pro ni evidentně kvality, které tímto příběhem nyní ustoupili do pozadí.
Monika by si měla dovolit být ke své kamarádce pravdivá a pojmenovat vše, co se v ní odehrává. Avšak s přijetím a pochopením k jejímu postoji. Pojmenování a zvědomění je nejrychlejší cestou k emoční úlevě a následnému vyčištění vztahu. Přijmout s pochopením (což nemá nic společného s naším souhlasem) postoj druhého je schopnost budovat kvalitní vztahy s respektem k odlišnosti našich ideálních norem. Kvalitní přátelství je cenná a vzácná věc, právě pro tuto schopnost vzájemné výměny a respektu.
Bc. Karin Emily je terapeutka s psychoterapeutickým výcvikem, arteterapeutka a speciální pedagožka.
Pracuje 10 let jako psychoterapeutka pro pacienty s roztroušenou sklerózou na neurologickém oddělení FNKV Praha a vede soukromou praxi.
Vzdělání a odbornost: Vystudovala VŠ – obor speciální pedagogika. Pražská psychoterapeutická fakulta. Výcvik BIG SUR s5 – skupinová forma – dynamická a hlubinně orientovaná psychoterapie (supervize Doc. MUDr. Jaroslav Skála, CSc.). Výcvik neverbálních technik (sekce muzikoterapie, psychoterapeut. spol. ČLS) – lektor PhDr. Jitka Vodňanská (muzikoterapie, arteterapie, práce s tělem). Výcvik vedení skupin v rámci sociálně psychologického výcviku. Supervize PhDr. Iva Veltrubská. Spoluautor metodiky k tomuto pilotnímu projektu. |
Zdroj: Text byl zpracován na základě příběhu ženy, kterou redakce zná a která jej předala redakci se svolením k uveřejnění. Fotografie je pouze ilustrační a jména osob byla na žádost této konkrétní ženy pozměněna, stejně tak jako její jméno. Pokud máte příběh, který by se mohl objevit na našich stránkách, napište nám na redakce@zena-in.cz.
Související články