I když to byla zpočátku velká láska, Martha Gellhornová (1908-1998) byla především válečnou reportérkou, nejspíš nejslavnější v historii, která si zakládala na své nezávislosti. Nemínila plnit jen roli manželky slavného spisovatele a odmítla též mít s ním děti. Hemingway se netajil tím, že by si po třech synech z předchozích dvou manželství přál mít ještě dceru právě s Marthou. Tato mimořádná žena přišla na svět v roce 1908 v Saint Louis v USA. Vyrůstala ve vzdělané, bohaté a svobodomyslné rodině. Otec byl gynekolog německého, částečně židovského původu, matka aktivní sufražetkou. Už jako sedmiletou dcerku dokonce vzala na demonstraci za volební právo žen, takže ta problematiku ženských práv nasávala odmalička. Řídila se celoživotně matčinými radami, že se ženy dokážou prosadit všude, jen se o to musí snažit, a že žádný muž nemůže ženě nic přikazovat, protože ta není jeho majetkem. S matkou, která byla nejen vzdělaná, ale i organizačně schopná, měla Martha krásný vztah a díky ní získala zdravé sebevědomí a ctižádost.
Začala studovat na elitní Bryn Mawr College ve Philadelphii, ale brzy školu opustila, aby se mohla věnovat kariéře novinářky . Odmalička toužila psát. První texty jí vyšly v deníku The New Republic. Brzy nabyla dojmu, že vše podstatné se odehrává v Evropě, a tak ve svých dvaadvaceti letech odjela s příručním psacím strojem a 75 dolary v kapse do Paříže odhodlaná stát se zahraniční korespondentkou. Posílala texty domů do St. Louis, psala i do pařížských novin a rovněž články o módě pro Vogue. Musela se nějak živit. Byla cílevědomá, zvyklá se o sebe postarat. V Paříži také prožila románek, který skončil potratem. Když se Martha vrátila do USA, bylo zrovna období velké hospodářské krize, která těžce dopadala především na americké rodiny. Opět velké Marthino téma! Tehdy už ve svých reportážích jasně ukázala, na čí straně stojí, bojovala proti každé nespravedlnosti. Brzy si jí všimla první dáma Eleanor Rooseveltová, která ji pozvala do Bílého domu. Spřátelily se a Martha jí pomáhala občas s korespondencí a psaním jejího sloupku Můj den.
VIDEO O vánočních svátcích v roce 1936 se Martha v Key West na Floridě seznámila ve Sloppy Joe’s baru s tehdy už známým spisovatelem Ernestem Hemingwayem (1899-1961). Žádný extra dojem na ni napoprvé zrovna neudělal. Měl špinavé, vytahané tričko a kraťasy. Nicméně brzy na něj změnila názor, dostal ji jako skvělý vypravěč a nejspíš nejen na to. Začala mezi nimi fungovat chemie. Spřátelili se, i když byl ženatý. V té době začala ve Španělsku občanská válka a Ernest, který měl vlastní zkušenosti už z první světové války, chtěl bojovat proti armádě generála Franka podobně jako další dobrovolníci z celého světa - interbrigadisté. Nakonec působil jako válečný zpravodaj a aktivní podporovatel republikánské strany. Okamžitě si uvědomil, že boje ve Španělsku jsou jen začátek a že v boji proti fašismu se budou muset v budoucnu angažovat i USA. Brzy se za ním vypravila i Martha. Jen tak s pár dolary a baťůžkem, do nějž naházela několik konzerv. Ze španělských hranic se dostala stopem do Madridu, kde začala s Ernestem žít. Uprostřed bojů vznikl silný citový vztah. Bylo to asi jejich nejkrásnější období, kdy si užívali jeden druhého. Oba posílali do Spojených států válečné reportáže, Martha do prestižního týdeníku Collier’s Weekly , jehož se stala kmenovou redaktorkou. A právě tehdy se zrodila válečná zpravodajka Martha . Španělsko byl pro ni silný zážitek, byla to první válka, o níž psala, a u tohoto tématu už zůstala.
Po návratu do Ameriky začali s Ernestem střídavě žít. Martha totiž často jako reportérka cestovala. Ještě než začala válka, navštívila i Československo, další její reportáže se týkaly například ruského útoku na Finsko. Navíc Hemingway byl stále ženatý, prakticky se svou rodinou žil až do roku 1939. Jeho druhá žena Pauline, zvaná Fife, s níž měl spisovatel dva syny a která ho kdysi odloudila své kamarádce, se ho nemínila jen tak lehce vzdát. Nakonec jí nezbylo nic jiného než s rozvodem souhlasit. A patnáct dní po rozvodu – 21. listopadu 1940 – se Martha stala paní Hemingwayovou . Zpočátku sice malinko omezila práci, byla však přesvědčená, že o svou nezávislost svatbou nepřišla.
Martha a ErnestFoto: Profimedia
Domácí idylka však dlouho netrvala. Ernest byl zvyklý pro své kumpány pořádat bujaré alkoholové večírky a kdo má potom uklízet tu spoušť? Hádky začaly být na denním pořádku a ke smiřování příliš nedocházelo. Když se Martha rozhodla odjet do Evropy na italskou frontu, bylo zle! To, co na ní Ernest tolik obdivoval, mu najednou v manželství začalo vadit.
Legendární se staly jejich telegramy, které si vyměnily po Marthině odjezdu: Jsi válečná korespondentka, nebo manželka v mojí posteli? STOP Vždycky budu válečná korespondentka. STOP / Manželkou v tvé posteli budu, až budu chtít. STOP Pak to došlo tak daleko, že se stali konkurenty. Když se začalo hovořit o vylodění Spojenců a otevření druhé fronty v Evropě, vyfoukl Ernest Marthě novinářskou akreditaci pro Collier’s Weekly a odletěl do Anglie sám. Vydavatelství totiž mohlo do Evropy poslat jen jednoho novináře. Martha to ale nevzdala a začala jednat na vlastní pěst. Po strastiplné cestě se dostala do Londýna, ale ani tam se jí nepodařilo akreditaci získat. Ani to ji neodradilo!
Pod záminkou, že jde dělat interview se zdravotními sestrami, se večer před plánovanou operací 5. června 1944 dostala na vojenskou nemocniční loď, která se té noci připravovala na plavbu do Francie. Díky zmatku se údajně ukryla na nevábné toaletě a nepovšimnuta čekala. Když pak loď druhý den přistála na pobřeží Normandie, vmísila se mezi zdravotnický personál a pomáhala s raněnými. Její působivá reportáž poslaná do Collier’s Weekly měla velký úspěch. Byla v centru dění! Jako jediná novinářka! Brzy ji zatkla za nedovolené proniknutí na vojenskou loď policie. Podařilo se jí utéct, dostat se na vojenské letiště a přesvědčit jednoho britského pilota, aby ji vzal do Neapole, že tam musí najít svého snoubence. Patřila taky mezi první novináře, kteří navštívili osvobozený koncentrační tábor Dachau. To s ní pořádně otřáslo! Vlastně ani akreditace nepotřebovala. Její hlavní zbraní byla odvaha, drzost a šarm.
Gellhornová a Ernest Hemingway s generálem Yu Hanmouem, Čchung-čching, Čína, 1941 Foto: Unknown photographer, Public domain, via Wikimedia Commons
To už ale manželství Hemingwayových spělo ke svému konci. Ernest jí nikdy neodpustil, že ho přelstila, že měly její reportáže větší úspěch a že nebyla ochotná se podřídit rodinnému životu. Mimořádně ambiciózní Martha se také zlobila - že ji chtěl omezovat. Ještě před jejich rozvodem v roce 1945 navázal Ernest Hemingway nový vztah s novinářkou a spisovatelkou Mary Welshovou , s níž se oženil v roce 1946. Ta kvůli němu opustila svého milujícího manžela a prožila s Hemingwayem posledních nesnadných patnáct let jeho života. Podřídila se mu. Stála po jeho boku ze všech žen nejdéle, podporovala ho v psaní, i když se mu nedařilo, a jezdila s ním občas na rybolov a safari, snažila se mírnit jeho deprese, ošetřovala ho. Víc mu dávala, než od něj dostávala. Jeho sebevražda byla nejspíš i její zásluhou oficiálně vydávána za nešťastnou náhodu. Martha Gellhornová se účastnila v roce 1946 Norimberského procesu i dalších politických událostí souvisejících s válkou. V roce 1949 adoptovala chlapce Sandyho z italského sirotčince. I když se o něj zpočátku snažila vzorně starat, vřelé mateřské city postrádala. Když cestovala jako reportérka po světě, nechávala synka u příbuzných nebo ho dávala do internátních škol. Kvůli tomu sice mezi nimi došlo ke vzájemnému odcizení, přesto o ní syn vždy mluvil jako o svědomité matce. Také Jack Hemingway, jeden ze tří spisovatelových synů, se o ní vyjádřil jako o své oblíbené druhé matce. Po rozvodu prožila též několik romantických vztahů. V roce 1953 (uvádí se i 1954) se provdala za bývalého šéfredaktora časopisu Time T. S. Matthewse , ale i s ním se v roce 1963 rozvedla.
Martha byla také plodnou spisovatelkou, psala povídky i romány, které byly příznivě přijímány. Co však nikdy neopustila, byla její práce válečné reportérky. Tou zůstala prakticky do pozdního věku. To byl její život! V plném nasazení informovala o arabsko-izraelských konfliktech v 60. a 70. letech, o válce ve Vietnamu a také o občanských válkách ve Střední Americe. Zvolnila teprve s blížící se osmdesátkou, i když i poté napsala reportáž o americké invazi do Panamy v roce 1989. Na začátku 90. let se přihlásily zdravotní problémy. Ztrácela zrak a po neúspěšné operaci šedého zákalu téměř přestala vidět. Nemohla číst ani psát. To byla pro ni tragédie. Trpěla i rakovinou vaječníků, která se rozšířila i do jater. Poslední zahraniční cestu do Brazílie už absolvovala jen s velkými obtížemi. To bylo v roce 1995. Na reportáže o válečných událostech na Balkáně si už netroufala. Bodejť! Stárnutí nesla velmi těžce, brala antidepresiva. Jedné únorové noci v roce 1998 spolykala kyanidové kapsle. Chtěla mít do posledního momentu život ve svých rukou. Když krátce před smrtí bilancovala svůj život, nechala se slyšet, že lituje jen dvou věcí: že nenapsala žádný bestseller a že se jí nikdy nepodařilo najít trvalý vztah…
VIDEO
Zdroje info: Woodová Naomi: Paní Hemingwayová, 2014, McLainová Paula: Láska a zkáza, 2018, Wikipedie-en
Související články