Let proběhl bez problémů. Hotel na první pohled působil skvěle – palmy, bazén, milý personál, všude čisto. Marie přiznává, že byla nadšená. „Přišli jsme na pokoj, rozbalili kufry a já si říkala, že tohle bude paráda. Konečně nic nemusíme,“ vzpomíná. První den uteklo všechno jako ve snu.
Opalování, moře, večeře s výběrem všeho možného. Marie si dala kuře na kari, trochu rýže, salát a zákusek. „Ani mě nenapadlo, že bych měla být opatrná. Všechno chutnalo skvěle. Nikde žádný zápach, všechno působilo čerstvě.“
Druhý den ráno ale přišla první drobná nepříjemnost – škrábání v krku a podivné bublání v břiše. „Říkala jsem si, že to je možná jen zvykání na místní jídlo, klimatizaci, prostě změna prostředí. Vzala jsem si ibalgin a šla si lehnout k bazénu.“ Jenže to bublání se proměnilo v ostrou bolest.
Zvracení, průjem a šílené bolesti Do hodiny začala běhat na záchod. Průjem, tak silný, že se jí několikrát podlomila kolena. Zůstala sedět v kabince, ruce na břiše, hlava opřená o dveře. Stud a bolest. „Nešlo to ovládnout. V jednu chvíli jsem ani nedoběhla. Bylo mi trapně. Martin mě odvedl na pokoj a přikryl.“ Do večera zvracela. Nešlo v sobě nic udržet – voda, čaj, suchý rohlík. „Byla jsem úplně vysátá. Pot mi tekl po čele, třásly se mi ruce, do toho zimnice. V Egyptě, kde bylo čtyřicet stupňů, jsem se klepala zimou.“ Martin se snažil sehnat pomoc.
Místní lékař dorazil za dvě hodiny. Přinesl injekci, po které Marie usnula. Ráno se probudila slabá jako nikdy. „Měla jsem pocit, že se už nikdy nezvednu. Všechno mě bolelo. Měla jsem modřiny na pažích od toho, jak jsem se snažila držet stěn, když jsem šla na záchod. Úplně jsem ztratila pojem o čase.“ Třetí den byla převezena do místní nemocnice. „Říkají tomu nemocnice, ale je to spíš budova se sestrami a kapačkama. Hluk, horko, hmyz. A já tam ležela na lehátku, vedle mě paní, co křičela bolestí, a já se jen modlila, ať to přežiju.“ Dali jí kapačky a další injekce.
Diagnoza: těžká střevní infekce, pravděpodobně z jídla. „Doktor se jen pousmál, když jsme mu řekli, že jsme byli v hotelu. Prý k nim vozí turisty z těchto resortů každý týden.“ Marie strávila v nemocnici dva dny. Martin za ní docházel, nosil jí vodu, která jí přestala chutnat. Chtělo se jí brečet, ale nebyla ani síla. „Byla jsem jako dítě. Nezvládla jsem se sama osprchovat, neuměla jsem si dojít pro pití. Všechno bylo špatně. Bála jsem se, že zůstanu tady, někde v Africe, bez pomoci, bez síly.“
Dovolená se změnila v noční můru Čtvrtý den přišel zlom. Přestala zvracet. „Bylo to poprvé, kdy jsem si sedla na postel bez toho, abych omdlela. Měla jsem sice sto chutí letět domů, ale let byl až za dva dny a musela jsem vydržet.“ Zbytek dovolené strávila na pokoji, s bílou dekou přes nohy, s plastovou lahví s vodou a očima upřenýma na dveře. Na jídlo se nepodívala. „Martin mi přinesl bílý toust zabalený v papírovém ubrousku. Když jsem ho viděla, udělalo se mi zle. Nechtěla jsem nic jíst. Měla jsem panický strach, že to začne znovu.“
Let domů byl utrpením. Seděla u okénka, v břiše jí křečovitě škubalo a každé mírné zhoupnutí letadla brala jako signál, že omdlí. „Letušce jsem to radši řekla hned. Byla moc milá. Donesla mi studený obklad, držela mě za ruku, když se mi dělalo zle. Byla jsem jak malá holka, brečela jsem jí tam v klíně.“ Po příletu do Prahy šla rovnou na pohotovost. Další kapačky, další léky, další vyšetření.
Dnes už je doma a fyzicky je na tom mnohem lépe. Ale psychicky? „Nemůžu jíst rýži. Stačí, když ucítím ten zvláštní karí zápach a mám mžitky před očima. Když jdu kolem nějaké cestovky a vidím plakát s mořem, je mi do breku. Dovolená to nebyla. Byl to boj o přežití. A to jsem si jela odpočinout.“ Zvažuje, že podá reklamaci. Ale ví, že z toho stejně nic nebude.
Hotel má v nabídce dál, cestovka stále prodává pobyty, jako by se nic nestalo. „Na recepci jsem říkala, že mi je špatně. Nikdo to neřešil. Měli jsme tam sice lékaře, ale ten byl nedostupný. A personál jen krčil rameny. Do Egypta už nikdy v životě nepojedu. Ani kdyby mi to zaplatili.“ Když se jí dnes někdo zeptá, kam by jela na příští dovolenou, odpovídá bez přemýšlení na chatu. Do lesa. Tam, kde je klid, kde si dá suchý rohlík a bude vědět, že jí nebude zle.