Mumifikace začínala krokem, o němž se raději mlčí. A právě tam se otevírá část příběhu, která upoutá pozornost

| 3 min

Sdílet

Tajemství za procesem egyptské mumifikace byla konečně odhalena. Mumifikace byla rozšířenou praxí, běžnou v mnoha kulturách paralelně s Egyptem i před ním.

Mumifikace začínala krokem, o němž se raději mlčí. A právě tam se otevírá část příběhu, která upoutá pozornost

Zdroj: Zdroj fotografie: Se souhlasem uživatele Ttatty

Obsah článku

Egyptská mumifikace je ovšem jasně nejznámější a její úroveň je natolik kvalitní, že těla nacházíme ještě 3 000 let po jejich smrti. Starověcí Egypťané milovali život, přitom ale věřili, že smrtí vše nekončí. Proto byl vlastně celý jejich život plánováním toho posmrtného, do kterého budou potřebovat svá fyzická těla, jak vyplývá ze studie. Právě proto bylo jejich pečlivé uchování tak důležité, bez něj by další životní pouť nebyla vůbec proveditelná.

Sídlo ducha, které je nutné uchovat

Jiná studie uvádí, že mumifikované tělo bylo schránkou pro duši nebo ducha, zkrátka životní esenci. V případě jeho zničení se jakékoli naděje na posmrtný život okamžitě rozpadly. Proto byla klíčová i příprava hrobky a pečlivé provedení veškerých souvisejících rituálů. Všechno tohle začínalo dlouho před smrtí a zahrnovalo vytvoření vlastního příbytku včetně nábytku, oblečení, cenností i jídla. Egypťané vlastně celý život kopírovali vlastní domácnost.

Ačkoli praxe mumifikace začala v Egyptě už kolem roku 2600 před Kristem, byla tehdy vyhrazena jen faraonům. Později došlo k pozvolné změně a asi po roce 2000 před Kristem byla dovolena i běžným lidem. Šlo však stále o velmi nákladný proces, takže si ho mohla dovolit jen hrstka nejbohatších. Studie z roku 2011 odhaluje, že celý postup mumifikace trval neuvěřitelných 70 dní a zahrnoval práci balzamovačů i kněží.

Hlavní kroky k cestě do záhrobí

Nejprve byly z těla vyjmuty měkké tkáně, kterým hrozil rozklad. Jednalo se hlavně o mozek a další orgány. Uvnitř v zásadě zůstalo jen srdce, které bylo považováno za sídlo duše, a tedy i lidské identity. Další postup zahrnoval odstranění veškeré vlhkosti tím, že bylo tělo pokryto solí, která tkáně perfektně vysušila. Posledním krokem bylo zabalení – tato procedura vyžadovala až 100 metrů plátna napuštěného pryskyřicí a dalšími látkami.

Ačkoli šlo o obvyklé kroky mumifikace, přesný postup se hodně lišil podle společenského postavení mrtvého. Prostému lidu byly nabízeny jednodušší verze. Řecký historik Hérodotos popsal tři stupně mumifikačního postupu. Boháči a elita měli mozek vytažený nosními dírkami. Obsah žaludku byl vyjmut, vnitřek očištěn a naplněn vonnou směsí. Tělo bylo 70 dní v soli, pak omyto, zabaleno do plátna a pokryto pryskyřicí.

Střední třída a chudáci

V jednodušší verzi byl do břicha injekcemi vpraven cedrový olej, který rozpustil střeva a vnitřní orgány. Tělo leželo 70 dní v soli, poté byl olej odstraněn a zůstaly jen kosti a kůže. V tomto stavu – tedy bez obalení – bylo tělo vráceno rodině. U chudého lidu bylo tělo pouze očištěno olejem a na 70 dní pokryto solí. Pak se též vrátilo příbuzenstvu. Je tedy vidět, že jednotlivé typy mumifikace byly značné odlišné a rodina musela stále více věcí zařizovat sama.

Kolem 4. století byla mumifikace ztraceným uměním, protože Egypt ovládli Římané a křesťanství bylo na vzestupu. Protože byli ale Egypťané skutečnými mistry tohoto řemesla, ukazují nám nalezené mumie stále více z tradic této bohaté kultury. Nebyla ale vyhrazena jen jim a překročila i hranice času. Například obyvatelé Papuy Nové Guiney své mrtvé takto upravují dodnes. Stejně tak západní pohřby zahrnují nějakou formu konzervace mrtvého.