Víra pro mě nikdy nebyla samozřejmostí. Ne proto, že bych nechtěl věřit – ale protože jsem se nikdy nespokojil s jednoduchými odpověďmi. Vždycky jsem potřeboval být poctivý – k sobě, ke světu, k Bohu. A tak přicházely otázky. A s nimi i pochybnosti. A právě těmhle pochybnostem chci dát prostor. Ne jako problémům, ale jako pozvánce.
Pochybnosti a nevěřící Tomáš Budu upřímný hned na začátku: víra pro mě nikdy nebyla jednoduchá záležitost. Vlastně byla vždycky těžká. Neberu ji na lehkou váhu, protože ji církev vykreslovala vždy jako něco hluboce osobního, skoro jako emocionální intimitu. A to je pro mě jako cynického a emočně plochého člověka docela výzva.
Další část problému je obsah víry. Myslím, že každý máme nějakou oblast, kterou je těžké udržet. Pochybnosti prostě s životem přijdou. Nestudoval jsem teologii hlavně proto, abych jednou stál za kazatelnou. Šel jsem tam, protože jsem nechtěl vírou jen proklouznout, nechat se jí vláčet ani se jí slepě držet. Hledal jsem, co víra skutečně znamená – pro mě, pro svět. A právě proto čtu, naslouchám a píšu. Psaní je pro mě způsob, jak dát tvar tomu, co ve mně zraje.
Znám lidi, kteří prý nikdy nemají k zásadním událostem světa okolo sebe otázky. Nechci soudit, ale vážně? Opravdu tě neosloví, když bomba zničí celý panelák? Když někdo unáší do Ruska děti? Když zemře někdo mladý? Já takovým lidem moc nevěřím. Stačí být chvíli vzhůru a vnímat realitu – a pochybnosti se dřív nebo později objeví. My všichni je přece máme.
Jednou jsem synovi četl před spaním příběh o rajské zahradě, kde had mluví na Evu. Syn, tehdy šestiletý, říká: „Tati, zvířata přece nemluví.“ A měl pravdu. Zná to z pohádek na Netflixu, kde medvídek Pú mluví – tak proč by nevěřil, že tohle je další pohádka? Dnes bych odpověděl jinak: „Možná ti ten příběh chce říct něco jiného než historickou pravdu.“
Jindy mi kladl otázku, jestli všichni, kdo nejsou křesťané, půjdou jednou po smrti do pekla. A já řekl: „Nevím. Obávám se, že tomu nevěřím.“
Tomáš – skeptik z masa a kostí Příběh Tomáše z Janova evangelia je jedním z nejvíce lidských biblických příběhů. Po Ježíšově smrti byli učedníci vystrašení a skrývali se. Přichází ale Ježíš, který se jim po svém zmrtvýchvstání zjevuje – ale Tomáš u toho nebyl. A když mu to ostatní vyprávějí, odpoví: „Dokud neuvidím stopy po hřebech a nedotknu se jich, neuvěřím.“
Tomáš nebyl cynik. Byl člověk, který věděl, jak věci chodí. Realista. Vyrůstal ve světě, kde když někdo zemřel – a ještě k tomu na římském kříži – byl to konec, definitivní. Věděl, že poprava není předehra ke slávě, ale tečka za příběhem. A právě takovou tečku viděl za životem Ježíše, svého učitele, muže, kterému věřil, že přinese změnu, nový svět, svobodu. Jenže místo triumfu přišla porážka. Místo obnovy izraelské říše přišel hřebík a dřevo.
A pak mu někdo řekne: „Viděli jsme Pána.“ Jenže Tomáš se rozhlédl – a viděl ten samý svět. Byl pořád stejný. Římané dál vládli, ulice byly stejně nebezpečné, spravedlnost stejně vzdálená. Kde je ten zlom, ta proměna, která měla provázet příchod Božího království?
Tomáš nebyl zatvrzelý. Jen potřeboval víc než přání ostatních. Potřeboval se ujistit, že víra není iluze. A právě v tom je tak lidský – a tak blízký nám. Tomáš nehledá výmluvy. Jen chce vědět, jestli není obětí cizího zoufalství. „Nechci věřit jen proto, že vy věříte,“ říká v podstatě.
A Ježíš? Když se o týden později objeví znovu, nehubuje ho. Naopak. Přichází přímo za ním a nabídne mu, aby se dotkl ran. A Tomáš to vlastně ani nepotřebuje. Místo toho vyzná: „Můj Pán a můj Bůh.“ To bylo tehdy radikální. Žid, který prohlásí člověka za Boha. Ne proto, že by ho někdo přesvědčil. Ale protože ho potkal. Osobně.
Pochybnosti nejsou slabost. Jsou cesta Pochybnosti mají špatnou pověst. Často se o nich mluví jako o krizi, jako o chybě systému, jako o něčem, co je třeba překonat, ideálně co nejrychleji. Ale co když to není pravda? Co když jsou právě pochyby důležitou součástí víry? Co když to nejsou praskliny, ale okna?
Pochybnost je známka, že přemýšlíme. Že nám není jedno, čemu věříme. Není to lenost mysli, ale naopak její aktivita – touha, aby věci dávaly smysl. Aby nebyly jen naučenou frází, kterou opakujeme, ale skutečnou odpovědí na to, co vidíme a prožíváme. A právě taková poctivá nejistota může být paradoxně místem nejhlubší víry.
Tomáš z evangelia je v tomhle ohledu neocenitelným průvodcem. Nezradil, neodešel – jen měl odvahu říct nahlas: „Potřebuju víc. Potřebuju vidět, potřebuju se ujistit.“ A Ježíš? Neodmítl ho. Nesrazil ho poznámkou o slabé víře. Naopak. Vstoupil do jeho nejistoty, nabídl mu přesně to, co potřeboval. Právě v tom je síla jeho přístupu: Ježíš nerozděluje lidi na silné a slabé podle toho, jak přesvědčivě mluví o víře. On reaguje na upřímnost.
Neptej se, jen věř! V náboženských kruzích se často setkáváme s tlakem „věřit správně“. Pochybnosti jsou vnímány jako hrozba, jako něco, co narušuje pevnost víry. Ale víra není betonová zeď – spíš připomíná živý organismus, který potřebuje růst, dýchat, hledat nové tvary. A pochyby? To jsou otázky, díky nimž tohle hledání začíná.
Pochybnosti nejsou slabost. Jsou známkou toho, že se nechceme spokojit s frázemi. Že bereme víru vážně. Že raději přiznáme, že něčemu nerozumíme, než abychom něco jen slepě opakovali. V době, kdy se kolem nás všechno mění – jistoty mizí, svět se tříští pod tlakem konfliktů, krizí a zklamání – není pochybnost znakem selhání. Je to odvaha hledat smysl v realitě, ne ve zbožných přáních.
A pokud se někdy cítíme trapně, že máme víc otázek než odpovědí, je dobré si připomenout, že právě v Bibli je postava, která to měla úplně stejně – a Ježíš s ní jednal s úctou. Tomáš nás učí, že pravá víra se nebojí otázek. Že důvěra může růst právě v prostoru, kde není všechno jasné. A že i když se svět nezdá uzdravený, dotek něčeho skutečného – byť jen v ranách – může změnit všechno.
Proboha!
Zprávy - Aktuálně.cz|
SportWin » bavme se sportem|